Je populární a žádaná. Zpívá - a výborně, "popinu", operety, ale třeba i romské písně. Také hraje ve filmech a televizi. V myslích dětských diváků Yvetta Blanarovičová (41) zůstane už navěky zapsaná jako neposedný čertík z pohádky Princezna ze mlejna, který je "malý, ale šikovný". Co ale skrývá uvnitř? A proč zastavila natáčení komerčního cédéčka? Ublížil vám někdo? To, že mi někdo ublíží nebo udělá nějaký podraz, to už beru jako normální, protože naše branže připomíná malý rybník. Myslím ale, že se to dělá i ve všech ostatních, a proto by se to nemělo tahat na veřejnost. To, co mě ale svého času stáhlo téměř na dno a zasáhlo opravdu až na dřeň, bylo něco úplně jiného. Můžete to prozradit? Už to stejně vyšťourali. Před pár lety tragicky zemřeli mí dva starší bráchové a loni zesnul i tatínek, takže nyní jsme z pětičlenné rodiny zůstaly samy s maminkou. Naštěstí mám ještě nevlastní sestru Sašu. Zůstaly mi ale jizvy, se kterými mi nepomohou ani nejlepší plastičtí chirurgové. Na ty šrámy jsem si prostě musela zvyknout. Kdy to bylo? V polovině 90. let, což bylo v době, kdy se mi po pracovní stránce velmi dařilo. Natáčela se Princezna ze mlejna a pak přišla Cena Thálie za hlavní roli v muzikálu My fair lady. Do toho se však stala ta tragédie a ještě jsem se po jedenáctiletém manželství rozváděla. Mohla jsem zmagořit a mohl mi pýchou ztupnout mozek, ale pánbíček mi nadělil ve stejnou dobu i takové průšvihy, že jsem se z toho všeho sotva vzpamatovala. Nedávno se psalo i o vaší další smutné události… Myslíte to, jak napsali, že jsem přišla o dítě? Říkám na rovinu, že to není pravda. Těhotná jsem nebyla, ale i tak je velmi bolavé, když si něco takového o sobě přečtete. Mám syna Matyáše a můj přítel, s nímž žiju už sedm let, má také syna Matyáše. Žádná panika z toho, že musíme mít nutně miminko, tam není, ale je fakt, že bysme se tomu nebránili. Necháváme tomu volný průběh, ale hlavu si z toho vůbec nedělám. Takže jste v pohodě? Jo, ale to byste musela znát mého Jéňu. Je to hlavně díky němu. Znám ženské, co jim mužský neustále strhávají sebevědomí, a to si myslím, že je strašně špatně, protože ty ženy pak začnou velmi rychle stárnout, jakoby "na přání" okolí. Naopak když "baby" vypadají dobře a opečovávají se - ale to není o sezení v kosmetických salonech každý týden - a když se jim smějou oči, je na nich poznat, že za sebou mají někoho, kdo je má rád. Pak si ženská troufne na všechno a nikdy si na nic nepřipadá moc stará, ani když by měla mít mimino v jedenačtyřiceti jako třeba já. Nedávno jste dostala spoustu nabídek k natáčení a účinkování v divadle… To jo, ale se stejným nasazením jsme pracovala, i když mě tolik vidět nebylo. Mám roli v seriálu Pojišťovna štěstí, který právě běží v televizi, a za měsíc bude v pražském Divadle Milénium premiéra české verze světově proslulého muzikálu Cats. Tam jsem dostala krásnou roli stárnoucí kočky Grizabelly. Myslím, že i tentokrát si muzikáloví fanoušci přijdou na své. No a pak hostuju v Divadle na Fidlovačce v představeních Malované na skle a Carmen. Ještě prý připravujete velký předvánoční charitativní koncert… Před sedmi lety jsem založila nadační fond Fantazie na podporu handicapovaných dětí a benefiční koncert pořádám každý rok. Letos je to sousto ale velké, protože 9. prosince bychom chtěli co nejvíc diváků přilákat do Sazka Areny a lákadlem tu určitě nebudou ty nejvíc obehrané populární písničky. Naopak sem chci pozvat muzikanty naše i cizí, kteří se věnují jiným žánrům. A sama si tu chci zazpívat i v arabštině nebo romštině. Myslím, že to bude špičkové. A ve stejném duchu bych ráda natočila i cédéčko. Kvůli tomu jsem zastavila i natáčení desky plné "popiny". To není moc obvyklé… Sázím na kvalitu. Poté, co jsem se vrátila z Bruselu, kde jsem zpívala právě něco ve stylu "etno", jsem se jakoby vrátila sama k sobě a deska, kterou jsem měla rozdělanou, mi najednou přišla hrozně impotentní. Jaká? No prostě bych si ji sama nikdy nepustila. A možná na mě měla vliv i soutěž o superstar, která, ač byla zajímavá, s sebou přinesla takovou dardu populární hudby, že se všichni musíme trochu vzpamatovat. Dominanty a subdominanty pořád dokola a požadavky vydavatelství, aby cédéčku rozuměli úplně všichni lidi, a bylo tedy co nejjednodušší, mě prostě už štvou. Já nemám pocit, že jsme národ dementů, kteří nic jiného "neskousnou". Temperamentem své jižanské předky nezapřete. Kam sahají kořeny vaší rodiny? Narodila jsem se a vyrostla na Slovensku, ale je pravda, že maminka i tatínek mají předky v Makedonii a Černé Hoře. A každý, kdo mě pozná trochu víc, říká, že ve mně, i když jsem v absolutním klidu, je pořád oheň. Asi jo. A zřejmě proto mám tak ráda i divoká zvířata. Jako dítě jsem ošetřovala potulné psy i kočky a na přihlášku z deváté třídy si napsala na první místo konzervatoř a na druhé ošetřovatelství exotických zvířat s případným odjezdem do Afriky. To mi ale proškrtli. Tak jsem byla ráda, že mě vzali na konzervatoř, jinak bych musela do pracovního procesu. A co váš syn Mates? Puberta v pohodě? Je to úžasný kluk. Je mu 16 a půl a už mě dávno přerostl. Studuje školu diplomacie a managementu. Řekla bych, že je to pro něj ideální, protože nemá rád matematiku - a v tom je po mně. A střetáváte se? No hlavně kvůli muzice. Poslouchá totiž jinou hudbu než já a hlavně si ji pouští dost nahlas. Když přijdu domů dřív nebo nečekaně, celý náš dům, který je starý asi 300 let, se otřásá v základech. Barák duní, protože v pokoji, kde by stačila jedna reprobedna, jich má šest. To vždycky přijdu a zařvu: Mates! Vypni to! A překřičíte to? No já jo. Pak vždycky z toho rámusu vyjde naprosto klidné stvoření, ačkoliv člověk by si myslel, že vyleze nějaký šílenec, podívá se na mě jako andílek a zeptá se: Co je? A já na to: Nic. Ale můžeš to vypnout? Myslím, že sousedi si moc nemůžou pokecat. Naopak nečekaně impulzivní reakce má, když mu říkám úplně normální větu, aby si uklidil své věci. Chápete to?