Po boku herce Ivana Vyskočila (58) se Anife (30) začala objevovat před osmi lety. "Co je to zač? Bulharka? Turkyně? A kde k ní přišel?" ozývaly se hlasy. Dnes už je jasno. V české kotlině Anife alias Anička "zdomácněla" a podobné otázky už nikdo neklade. Jak se jim vlastně společně žije? Čemu se věnují každý zvlášť a čemu dohromady? V jaké řeči se hádají? A jak vypadá jejich česko-turecká domácnost? Ivane, vy jste ženatý už počtvrté. Kdy jste se dali dohromady s Aničkou? Ivan: Jestli vás to zajímá, tak poprvé jsem byl ženatý jen měsíc při revoluci v roce 1968. Pak jsem žil dvanáct let s Růženkou, s níž mám dva dospělé syny Jakuba a Jana, a dokonce dnes spolu máme už i vnučku. Po ní na patnáct let do mého života vstoupila Ivana (Andrlová - pozn. red.), a když jsme se rozešli, potkal jsem Aničku. Spolu jsme už osm let a věřím, že na radnici jsem byl naposledy. Vy jste, Anife, měla už v sedmnácti letech syna, ale vdaná jste nebyla. Nebo se pletu? Anife: Nepletete. Odešla jsem z domova a ještě mi nebylo ani šestnáct. Samostatná jsem byla odmala. I když jsem měla dítě, nevdala jsem se. To bych pak už nemohla nic. Byla jsem černá ovce rodiny, ale žila jsem si svůj život a byla spokojená. Vyhrála jsem oblastní kolo Miss Bulharsko, ale když zjistili, že mám syna, diskvalifikovali mě na Missis. A jak vy vzpomínáte na seznámení s Ivanem? Anife: S Ivanem jsme se seznámili 25. srpna 1996, ale až do října jsme byli přátelé. Občas jsme někam zašli a všude už psali, že jsme pár. Líbil se mi a já jemu taky, tak jsme to pak dali dohromady. Jinak do Čech jsem se poprvé dostala tak, že jsem tu v pětadevadesátém omylem vystoupila z autobusu, kterým jsem jela do Německa. Jak jde dohromady váš naturel? Ivan: Anička se s ničím nemazlí. O všechno bojuje a někdy u nás je dost hlučno. Doma jsem česká menšina. Turky mám doma tři: Aničku, syna Hariho a Aniččinu sestru Šeri, a všichni mluví hrozně nahlas. Vlastně řvou, ale aspoň je tu veselo. Tuhle mi sousedka říkala, že jejich pes štěká moc nahlas a že z toho možná budu nervózní. Tak jsem si v duchu pomyslel, že to ještě neslyšela naši Aničku a že z toho zase bude nervózní ona. A co váš osmaadvacetiletý věkový rozdíl? Anife: Ivan je přece krásný mladý muž! A pak, říká se, že muž dostane rozum v padesáti letech, a když je mu padesát jedna, zase ho ztratí, takže to je vlastně jedno. Doma ho vždycky nechám, ať se "vybublá", ale co se týče třeba kšeftů, tak v tom mám poslední slovo já. Ivan: Tak to jo, to je pravda. To je hotovej tureckej bazar. Chápete, že ona v obchodě umluví cenu luxu do bazénu asi z patnácti stovek na 560 korun? No to já nechápu. Anife: Nejdřív musím být dáma a člověka okouzlit. No a pak ho dokážu přesvědčit, že ten lux je vlastně úplně nanic. Ivan zatím stojí někde vzadu a schovává obličej do dlaní. To zase nechápu já. Ivan: Můj dědeček, který byl Žid, by měl radost, ale já jsem tohle nezdědil a na kšeft jsem úplně blbej. A co rozdíly v náboženství? Ivan: Je pravda, že Anička neustále "aláhuje". Stejně jako u nás se říká třeba "kriste pane" nebo "ježíšmaria", ona vzývá Alláha. Prakticky to ale žádný význam nemá. Jeden ani druhý žádnou ortodoxní víru nemáme, takže s tím problémy nejsou. A muslimové navíc Ježíše Krista jako proroka uznávají, ovšem nikoliv jako mesiáše. Hádáte se v češtině? Ivan: Když je nejhůře, Anička přejde do turečtiny nebo bulharštiny, abych jí nerozuměl, a mluví si pro sebe. Nebo tak celé hodiny mluví se svou sestrou a náš syn Hari, jinak ale čistokrevný Turek, mi říká: Táto, to je hrozný, my Češi jim už vůbec nerozumíme. Když spolu ale hrajete v divadle, tak určitě mluví česky… Ivan: To jistě, za těch pár let se naučila dobře. A navíc dostává role, které jí jdou. V Tanci mezi vejci, kde spolu hrajeme v Divadle Metro, například ztvárňuje břišní tanečnici, takže to vlastně ani hrát nemusí. Anife: Orientální tanec mě ale živí především díky mé škole. Mám už svoje lektorky a o naši práci je zájem. Orientální břišní tanec se ale musí dělat srdcem a žena se do něj musí položit úplně celá. Může to být krásná baba s krásným kostýmem, ale když bude jako leklá ryba, je to k ničemu. Manžel mě viděl tančit, až když jsem měla školu otevřenou už půl roku, a nikdy jsem mu o tom, co u nás doma umí naprosto každý a co je běžné, nevyprávěla. Pak, když to viděl, docela zkoprněl. Ivan: Budu přesnější: všechny moje rozmnožovací orgány to uvedlo do stavu nejvyšší pohotovosti. Na Balkáně si prý lidé do krvavých ran sypou sůl, aby se jim lépe zahojily. Je to pravda? Anife: Pomáhá to a nezůstávají jizvy, to vím z vlastní zkušenosti. Nebo je dobré dát si na ránu list tabáku nebo si na ni alespoň vysypat tabák z cigarety. Když jsme jako děti chodily pást ovce, musely jsme zvládat i jiné věci. Když se objevil had, chytily jsme ho za hlavičku a vylomily mu zub i s jedovým váčkem. Pak jsme si s ním už klidně mohly hrát. Dnes už nevím, jestli bych si na to troufla. Teď už domů nejezdíte? Anife: Moc bych chtěla a hodně se mi stýská, ale Hari zatím nemá občanství ani české, ani bulharské, takže si ještě chvíli budeme muset nejspíš počkat.
Kterak Ivan Anife do vody hodil... V malé vesničce na východ od Prahy žijí manželé Vyskočilovi již čtvrtým rokem. Útulný žlutý domeček je domovem nejen Ivana, Anife, syna Hariho a mladší sestry Anife Šari, ale také jejich psa, který běhá po zahradě a na všechny návštěvy je neobyčejně nevrlý. Proto ho vždycky musí zavřít. Před domem nechybí bazén a ani posezení s grilem. Když jsme Ivana a Aničku požádali, aby nám zapózovali kvůli fotografování, neváhali a u bazénu sehráli divadlo, které se jen tak nevidí. Ostatně posuďtě sami...
