Po letech, kdy se věnovala výhradně práci pro nejmenší, přijala Dáda Patrasová (48) roli ve filmu pro dospělé. Ve snímku Choking Hazard ztvárňuje famme fatale a dokonce ubije myslivce - zombii kamenem do hlavy a nakonec mu brokovnicí vystřelí mozek… Jak se jí hrála postava osudové ženy? Čím to, že ve filmu působí se zbraní v ruce tak suverénně? Nezkazí si tím svoji pověst u dětí? Jak vlastně dnes vzpomíná na svoji princeznu Xenii i na dobu, kdy byla skutečně téměř na pokraji smrti? Dádo, proč jste se rozhodla takovou roli přijmout? Oslovil mě přímo pan režisér Marek Dobeš a když jsme se setkali, řekl, že mi tu roli psali přímo "na tělo" se scénáristou Štěpánem Kopřivou. Přiznali se, že jako děti milovali seriál Návštěvníci a mě v něm. Moje postava Káti v nich zůstala tak silně zakořeněná, že se mě rozhodli obsadit právě do role famme fatale v Choking hazard. Jsem herečka a ta role byla pro mě výzva. Baví mě zkoušet, kam až to jde, co si mohu dovolit a co už ne. Byl to protiklad mé práce. Již delší čas jsem zařazena v určitém "šuplíku", a touto rolí se z oné kategorie dostávám možná na chvilku ven. Škoda, že natáčení netrvalo déle, bylo to moc fajn. A pan režisér mě už oslovil, zda bych si zahrála i ve druhém dílu. A co na to děti, které vás milují jako Dádu? Děti to neuvidí, protože ten film je mládeži nepřístupný. Vy mě pořád oslovujete, jako bych někoho vraždila doopravdy, ale pane redaktore, berte to jako hereckou roli, kterou ztvárňuji. Jak se vám natáčelo? Báječně. Mile mě překvapilo s jakým nasazením a odhodláním všichni pracovali. Vycházelo to skutečně z nadšení a z jejich srdce. Takový pocit jsem u některých předešlých filmů neměla. Všichni natáčeli s maximálním nasazením, což je na filmu vidět. Pan režisér dokonce obětoval na natáčení štábu a hercům svoji vlastní chatu. Mlátit někoho do hlavy kamenem, byť polystyrenovým, je pro vás asi nová zkušenost. Jaký byl váš pocit z toho, když po vás režisér chtěl, aby to bylo co nejvíce "natvrdo"? Jak nám kdysi v Divadle Semafor říkal Evald Schorm: "Dobrý herec musí vydržet víc, než ostudu z vlastního výkonu." Znám spoustu herců, co se pro film doslova obětují. Sama jsem se při hraní nikdy nenechala zastupovat dublérkou, i když například natáčení s kosatkou - zabijákem, která mě klidně mohla sežrat, nebo s delfíny nebylo nijak jednoduché. Ale to, co prožil pan Šourek, neboli zombie, kterou jsem mlátila oním polystyrenovým kamenem do hlavy, zaslouží můj neskonalý obdiv. On si totiž skutečně nechal tu hlavu rozbít a to i opakovaně. Druhý den již maskérku nepotřeboval. Crčela z něj krev a asi má ještě dnes velkou jizvu. Tohle bych tedy pro film neudělala. Ve filmu působíte s brokovnicí velmi suverénně a profesionálně. Máte se zbraněmi nějaké zkušenosti? Mám zbrojní průkaz, takže mi v žádném případě nebyla zbraň cizí. Chodím totiž střílet na střelnici. Jaký máte vztah k podobnému druhu humoru a k černým komediím vůbec? Černý humor a všeobecně komedie přímo zbožňuji. Není divu, jsem "odchovanec" Semaforu, kde pan Suchý dělal a dělá, alespoň pro mě, ten nejlepší humor, co existuje. Co bylo hybnou myšlenkou, že se stanete herečkou? Již od dětství jsem si ráda hrávala na něco, co mě bavilo. Na cukrářku (eskymo za padesát), na zpěváky Simonovou a Chladila a u babičky jsem začala navštěvovat ochotnické divadlo. Když mi bylo jedenáct pryč, pevně jsem se rozhodla, že budu herečkou. Přesně si pamatuji ten okamžik. Stála jsem v ložnici svých rodičů a byl to takový ten pevný dívčí slib, že se stanu herečkou. A dobrou. Slib, který se musí stůj co stůj splnit. Začala jsem navštěvovat herecký kroužek a poté jsem šla na konzervatoř. Ve třetím ročníku přišlo moje první angažmá v Divadle Semafor, kde jsem prožila krásných patnáct let. Máte raději divadlo, nebo film? Obojí. Na každém je něco krásného. Divadlo má tu výhodu, že máte přímý kontakt s divákem a těžíte z momentální situace. Každé představení je vlastně originál. Zatímco ve filmu si mohu pohrávat s nejmenšími detaily, s pocity, které prožívám, s jemnými nuancemi, jako třeba pohyb očí, nebo jednotlivé výrazy tváře. Jak jste se dostala k práci pro děti? Všechno vlastně zavinil seriál Arabela. Hrála jsem v něm sice zápornou princeznu Xenii, ale dětem se seriál líbil a dostávala jsem spoustu krásných dopisů. Po odvysílání pohádky Královna Koloběžka nastal zlom a už jsem pro děti nebyla zlá Xenie, ale Dáda. Díky Xenii jsem vešla u dětí ve známost a díky Koloběžce mě začaly mít rády. Ve Smrti stopařek jste si poprvé zahrála po boku Slovenky Jany Nagyové, se kterou jste se později setkala coby princezna Xenie v seriálu Arabela, kde Jana hrála titulní roli. Jak se vám s ní hrálo? Arabelu měla původně hrát Libuška Šafránková, která bohužel onemocněla a hledala se za ní ke mně - tedy ke Xenii, která už byla vybrána - náhrada. Režisér si pouštěl filmy, ve kterých jsem hrála a narazil ve Smrti stopařek právě na Janu Nagyovou. A jak se nám spolu hrálo? V podstatě jsem spolu moc do styku nepřišly, protože Jana jezdila na natáčení z Bratislavy a já jsem hrála v Divadle Semafor, do kterého jsem se po natáčení vracela na představení a Xenie měla v popisu práce se svou sestrou moc nezabývat. Co vás baví na práci pro děti a s dětmi? Je to hlavně o jejich bezprostřednosti a čistotě duše. Mají i úžasné písemné reakce. Děti upřímně věří tomu, co jim předkládáte, ale umějí velice dobře rozeznat, co v člověku je a co není. Například jako Xenii v Arabele mě nebraly jako zlou princeznu, ale jako jakousi uličnici, která to v jádru své duše myslí dobře. Moc si vážím důvěry dětí, kterou ke mně mají. Hlavně nejsou tak povrchní jako dospělí a vědí, co je pod povrchem, narozdíl od dospělých, které zajímá spíš bulvár. A co pro ně připravujete? Již delší dobu chystám Sněhovou královnu jako film. Také připravuji na září cédéčko a DVD s novými písničkami. A už mám za sebou premiéru nového koncertního představení, se kterým budu opět jezdit po republice. Jak vzpomínáte na polovinu osmdesátých let, kdy jste málem zemřela? Vzpomínám na to nerada. Dávali mi rok života. Na spoustu věcí se od té doby dívám jinak. Co vám tenkrát vlastně bylo? Původ mé tehdejší nemoci byl asi v nervácích, které jsem v těch letech prožívala, protože jsem se začala najednou úplně "rozkládat". Nejhorší pro mne bylo pomyšlení, že mám malé dítě, které by mělo zůstat bez mámy. Léčila jsem se na jedné klinice v Německu, kde mi naordinovali pro každý den dvě deci nejrůznějších homeopatických léků v injekcích a homeopatických prášků, které mi nakonec pomohly. Lékaři se na mě chodili dívat jako na zázrak. Když jsem se vrátila domů, přehodnotila jsem své životní hodnoty a priority a začala se mnohem intenzivněji věnovat charitativní činnosti pro děti.