Waldemar Matuška (72) překonal všechny bolesti a z arény odchází jako vítěz. Během svého dlouho očekávaného turné po republice si v zákulisí ošklivě narazil žebra a těžko se mu dýchalo. "Slavík z Madridu" přesto své koncerty zdárně dokončil. "Walda byl vždycky kovboj," zhodnotila nezdolnou náturu svého manžela Olga Matušková. I přes vyprodané sály a bouřlivý potlesk však napadají občas Waldemara neveselé myšlenky. Není divu, onemocnění prodělaná v poslední době na dobré náladě příliš nepřidají. A jak se vůbec Waldemar cítí? Nebojí se dál zpívat? Neměl by raději odpočívat? Waldemare, vy jste k neutahání. Počítáte vůbec s tím, že někdy skončíte? Komedianti nekončej. Jejich čest je zemřít na jevišti. Ono to zní dost morbidně, ale ono to tak je. A jak se cítíte? Zpívat s naraženými žebry musí být hrůza… To víte, třicet koncertů za dva měsíce, k tomu ta žebra… To mi ještě scházelo. Ale jinak to klape. Olinka mě zachraňuje, a to je dobře. Jak tak koukáme, vy skutečně nechcete nikdy přestat. I ten Karel Gott ale říká, že musí někdy skončit… On je ale tenor. To je něco jiného. A vy? Já jsem původně basbaryton s větším rozsahem. Po pravdě: chtěl byste být o několik let mladší? To ne. Proč? Stejně by ten věk jednou přišel. Vy si ty roky buď prostě nepřipouštíte, anebo si prostě řeknete, že jste v penzi. Ale co to je penze? Krmit holuby například… No, ano. Právě tohle si já ale nepředstavuji. Cvičíte vy nějak svůj hlas? Rozezpíváváte se v koupelně? Víte, tyhlety taje, to je moje výrobní tajemství a co kdyby je někdo okopíroval? Řekněte nám jednu věc. Vy jste se neustále někam stěhovali. A kde jste teď v Praze? My na Floridě opravujeme barák, nemohli jsme tam zůstat, tak jsme tady poprosili našeho kamaráda, který nám půjčil apartmá v Krči. Jaké to je, vždycky přijet jednou za půl roku do Čech, kde v hledišti všichni vstávají a tleskají. To musí být obrovský pocit zadostiučinění. Lidé znají každou vaši větu, co to pro vás znamená? My jsme si na sebe dlouho zvykali. Já dělám tuhle práci už čtyřicet osm let, ale lidi to ze začátku moc nebrali. Bylo to pro ně něco jiného, v té době se prostě zpívalo jinak. Za ta léta jsme se ale už skamarádili a teď nám tleská už třetí generace. Čím to je? Ta první generace totiž nedopustí, aby jejich děti ty jejich oblíbené písničky neznaly. A to je strašně důležitý. Platí pořád, že nikdy neposloucháte své písničky? Ano. Musel bych se vždycky šíleně rozčílít, že to mělo být úplně jinak. To samozřejmě přeháním. Ale vždycky se dá všechno udělat líp, to je fakt.