S kytarou je srostlá od svých deseti let. Jejím druhým domovem se na čas stala Paříž. Od muziky ji neodvedlo ani narození dcery Lenky (11), ani zdravotní trampoty. Zpěvačka Lenka Filipová (50) si pečlivě chrání své soukromí, Nedělnímu Blesku ale dovolila na okamžik nahlédnout. Žena, které na pódiích létají jiskry od rukou, je v soukromí nenápadná a skromná. Kolik kytar má doma? Jak dlouho každý den cvičí? Jaké je její dítě? Plánuje další? V médiích se mluví o vaší dceři Lence. Kdo je ale tatínkem, to se neví. Od určitých let, kdy jsem se stala takovým napůl veřejným mluvčím přes své písničky, jsem si uvědomila, že soukromí je moje jediné zázemí. Jsem niterný člověk a nepotřebuji partnera ukazovat. Ostatně nejsem sama, to samé pozoruji například u Kateřiny Neumannové, která je také Vodnářka jako já a které držím už dlouhou dobu palce. Váš manžel asi nebude ze šoubyznysu... Je to pro mě hlavně pevný bod v životě a to je nejdůležitější. Bylo mi nabídnuto mnohokrát udělat titulní článek s fotkou s ním a malou Lenkou, věděla jsem, že by mi to podpořilo popularitu při vydání desky. Odmítla jsem a nelituji toho. Mnozí to dělají, a mají k tomu důvod, je to jejich věc. Mně to ale není příjemné. Když se vám narodila dcera, na tři roky jste se odmlčela. Bylo těžké vracet se? Bylo. Byla jsem si vědoma toho, že půjde o těžký návrat. Ale ta pauza byla chtěná. Jako první jsem hned vydávala klasickou desku Concertino II a to byl velký záběr. Virtuózní kytara patří k profesím, které musí mít kontinuitu. Musíte hrát a prsty udržovat, jinak se vám vrátí pocity nejistoty a tréma. Je to, jako když chirurg tři roky neoperuje... Satisfakcí mě bylo v tomto období to, že po vydání se deska držela celé tři měsíce na prvním místě prodejnosti. Pomalu jsem se znovu rozjížděla, postavila novou kapelu a začala koncertovat. Pak přišla další, ale tentokrát nechtěná pauza, která se na pár let protáhla. Zavinilo ji zdraví. Od minulého podzimu jsem však už opět na jevišti a neznám pro muzikanta lepší pocit. Jak dlouho musíte cvičit denně, abyste nevypadla ze cviku? Byly doby, kdy jsem cvičívala i 4 až 5 hodin denně, ale to bylo před narozením Lenky, pak se mi hodně můj pracovní režim přeorganizoval. Navíc k nylonové kytaře, ke které mám snad nejblíže a hraji na ni nejdéle přibyly další dvě - doprovodná a elektrická. Každá z nich vyžaduje trošku jiný přístup jak ke cvičení, tak k technice hraní. Takže musím svojí pozornost a čas denně podělit mezi všechny tři. A věřte mi, je to dost náročné. Navíc mi opět začal bavit i klavír, který jsem kdysi opustila, a je mi velkým pomocníkem s kytarou při skládání. Hraje Lenka taky na kytaru? Dcera hraje taky na kytaru, začaly jsme malou kytarkou, aby mi nebrala ty moje drahý. To jí byly asi dva roky. V šesti, sedmi opravdu začala se mnou hrát i klasiku a pak přišlo piáno, to jí chytlo daleko víc. A teď co mám elektriku, tak mi spíš bere tu. A taky pěkně zpívá. A sama skládá. Myslíte, že bude po mámě? To nevím. Jedno ale vím: spíš bych si přála, aby měla hudbu jako koníčka, který ji bude provázet životem a ne jako profesi. Samozřejmě nebudu zakrývat, že mě těší, když ji slyším pěkně hrát a zpívat. Jaká je doma, pomáhá vám? Snažím se jí zapojit do domácích aktivit, což mi někdy splní s větší či menší chutí, stejně jako každé dítě jejího věku. Ráda se mnou vaří, s manželem sportuje. Myslím, že je docela všestranná. Muži umělci se rádi nechávají slyšet, že je k tvorbě inspirují ženy. Inspirovali vás někdy muži v hudbě? Určitě, protože to je prostě náš protiklad, určitý odraz nějakého chování, nějakých vztahů. Všechny příhody, které se odehrávají v mých písničkách, jsou odrazem toho, co jsem slyšela nebo zažila. Nebo představ, že bych to tak prožila. Písnička je vlastně takový malý dramatický útvar, kde se nějaký příběh ve třech, čtyřech minutách odehrává. Co vůbec vy a muži? Mám typy, které se mi líbí. Nějakého stálého idola ale nemám. Mám ráda tolerantní muže, kteří nejsou usurpátoři. Potřebuji svobodu, jsem Vodnář, což je vzdušné znamení, takže potřebuji volnost. Jsem sama sebou a přizpůsobím se, udělám kompromis, ale takový, který si zase někde vyberu já, takovým tím typicky ženským způsobem. Plánovala jste ještě druhé dítě? Myslím, že jedno mi úplně stačí. Když skládáte muziku, držíte se svého stylu nebo experimentujete? Ráda experimentuji. Pomáhá mě to zbavovat se starých klišé nebo rutiny. Ale přiznám se, že až v posledních letech. Je to spojené s určitým zráním a snahou hledat nové hudební vyjádření sama sebe.. Pár textů vám otextovala Gábina Osvaldová. Jste asi každá úplně jiná. Jak se vám zpívají její texty? Takové tři mi napsala určitě. Gábina je typ textařky velmi svérázný. Už se známe dlouho, je to profesionálka. První text, který mi napsala, mám nejradši. Byla to píseň Bacardi, jejíž slova u vínečka napsala za jednu noc. Nezměnila jsem tam ani slovíčko. Gábina píše většinou o sobě. Byla doba, kdy mi to sedlo. Ona se nezměnila, stále tak píše, ale když jsem ji oslovila teď na poslední desku, tam jsme se nějak minuly. A já potřebuji ten text cítit, ztotožnit se s ním. Tak počkám, až se zase potkáme... Bojíte se toho, že jednou přestanete zpívat? Myslíte před lidmi? Z něčeho jsem se teď dostala proto, že potřebuji zpívat. A tak mi věřte, že se nechci zabývat dalekou budoucností, ale žiju tím, co je teď. Jedno ale vím určitě. Že s muzikou budu vždy v kontaktu. Co blízká budoucnost? Jak už jsem řekla, od loňského podzimu aktivně koncertuji, postavila jsem novou kapelu, koncerty mají skvělý ohlas. Na léto se těším hlavně na festivaly, Okoř, Ústí na Labem, Malá skála, Velehrad a Kamenný Mlýn na Slovensku. Na podzim budou opět koncerty, příprava na natočení DVD, připravujeme vydání výběrového 2CD, kde se budu snažit zmapovat všechny žánry včetně písniček i klasiky, kterými jsem prošla a procházím. A pro fanoušky, kteří mi drží palce mám na jejich popud v plánu založit fan klub. Který muž vás nejvíc zklamal? To je tedy zvláštní otázka. Bylo jich kupodivu hodně. Každé to zklamání se váže na jiné životní období, na jinou životní situaci. Ale jsem moc ráda, že jsem si tím prošla, pokud to zklamání "přežijeme", a ten člověk´za to stál, je to neocenitelná zkušenost. Věci dobré i špatné vás formují a posunují někam dál a myslím, že pro život jsou nezbytné.