Pro rozchodu s přítelem, s nímž chtěla zůstat už napořád, je sama. Přesto je Jitka Zelenková (53) plná elánu. Tím, co ji "dobíjí", je především její práce. Hledá jiného muže? Mrzí ji, že se nikdy nevdala a nemá děti? Co jí dnes udělá největší radost a co ji naopak trápí? Už to bude rok, co jste se rozešla se svým přítelem Milošem Uhrem. Dva měsíce předtím jste přitom chytila svatební kytici Heleny Vondráčkové. Toužíte ještě po svatbě? Na vztahu dvou lidí svatba tím nejpodstatnějším není. Říká se, že ten, kdo chytí svatební kytici nevěsty, vstoupí do roka do manželství také, ale u mě se to nesplnilo. Když k sobě budu upřímná, musím přiznat, že vdávat bych se chtěla hlavně pro ty krásné scény jako vystřižené z romantického filmu. Pocit, že jsem propásla ten okamžik mít na sobě krásné bílé šaty s krajkami se splývající vlečkou na zeleném trávníku tu je, ale uvědomuju si, že to je jen romantická představa. Nic víc. Na ní se stavět nedá. Děláte tedy něco pro to, aby se úsloví o chycené kytici mohlo ještě splnit? Nedělám proto nic. Ničemu se nebráním, ale naplánovat si to nebo naprogramovat předem se to nedá. Nechávám těmto věcem volný průběh a jsem šťastná, že jsme s Milošem zůstali přátelé. S pocitem, že jsem se s někým rozešla ve zlém, ať naše vztahy byly osobní nebo pracovní, bych žít nemohla. Nemám ráda věčná nepřátelství a nepohodu. Představa, že bych s někým už nikdy neměla promluvit, mě děsí. Tvrdila jste, že váš vztah s Milošem, který trval téměř osm let, zašel na komunikaci. Přátelství je ale založené hlavně na komunikaci. Jak jste to dokázali změnit? Víte v čem to je? Je velký rozdíl, když někoho vidíte jednou za měsíc nebo s ním žijete ve společné domácnosti. S Milošem to skončilo hlavně proto, že to byl mužský z hor, z Krkonoš, kde byl zakořeněný a zvyklý a já ho chtěla předělat a "přesadit" do Prahy. Chyba byla, že jsem ho chtěla mít doma. Kdybych za ním jezdila třeba jen na víkendy, mohl náš vztah trvat věčně. Proto nic takového už nikdy neudělám. Když se dva lidé jen navštěvují, jsou si daleko vzácnější a těší se na sebe a to vidím jako ideální. Jak říkám, zůstali jsme ale přátelé. Kdykoliv mu můžu zavolat a obrátit se na něj téměř s čímkoliv nebo za ním přijet na návštěvu. Páry, které si jsou předurčené a kterým to báječně funguje celý život, jsou, ale moc častý jev to není. Upřímně jim závidím. Nemáte pocit, že jste ve svém životě něco propásla? Jak to bylo, tak to asi být mělo. Je pravda, že někdy mi blízký člověk chybí, ale opuštěná se necítím. Mám tolik kamarádů a známých, že vždycky mám komu zavolat. V ničem se nepitvám. Někdo je podle mě předurčený k tomu mít velkou rodinu a spokojené manželství, ale já zřejmě tenhle typ nejsem. Člověk asi nemůže mít v životě všechno. Jsem šťastná, že mám svou práci a své posluchače a "klepu na dřevo", že mi slouží zdraví. Co vám pomohlo překonat krizi po rozchodu? Musíte si to "vyžrat". Jiná možnost není. Chce to čas a hodně práce. Ale jak říkám, príma je, když můžete dál fungovat jako přátelé. Nebylo vám nikdy líto, že nemáte děti? Dnes je celkem běžné mít dítě bez ohledu na to, jestli žena má nebo nemá stálého partnera, ale já vždycky měla jinou představu. Mám v sobě zakódováno, že dítě se má narodit do harmonického, manželského svazku. Ten jsem neměla, takže jsem se »nepouštěla« ani do dítěte. Klidně se mi někdo může smát, ale svůj názor nezměním. Po krizi s rozchodem jste slibovala, že se vrhnete do práce po hlavě. A to se vám podařilo přímo ukázkově... Mám z toho upřímnou radost. Pořád mám kde a pro koho zpívat. Mám svůj komorní recitál, zpívám na nejrůznějších společenských akcích a mojí velkou láskou je i vystupování s velkými orchestry. Kromě "popíku" zpívám ráda swing. A navíc jsem po čtyřech letech vydala novou desku Sametový hlas a vrátila se k Supraphonu, kde se cítím "doma". Na albu jsou některé známé skladby prověřené časem, které ke mně patří jako např. Zázemí nebo Ty mně smíš i lhát. Jsou tam ale také tři nové písničky i další, které už někde zazněly, jen zatím nevyšly. Je to zkrátka zmapování mého stylu. A radost mám i z duetu s Karlem Černochem. Práce je moje největší a vlastně jediná radost. Opravdu už není nic jiného, co by vás potěšilo? Veškerý čas dělím mezi práci a maminku, která vloni prodělala mozkovou mrtvici. Jakmile mám volnou chvíli, jezdím za ní do rehabilitačního ústavu. Jsem na to sama. Tatínek už nežije a sourozence nemám. Z každé návštěvy přijedu úplně "vyplivaná" a velmi mě to trápí, i když vím, že o ni je postaráno velmi dobře. Maminka vypadá bezvadně a pokaždé si dobře popovídáme, ale vím, jak jí je. Jsou to problémy, na které jsem nebyla připravená a vlastně se na ně ani nijak připravit nedá. Co ještě podnikáte teď na jaře? Těším se na každý zásvit sluníčka a začínám vyrážet na procházky. To mi také dělá ohromnou radost. V zimě jsem třeba na otočku vyrážela do Jizerských hor na běžky. Jen tak, sama. Mám svoje oblíbené tratě a to ticho kolem mám moc ráda. Často si v lese i zpívám a vždycky si v duchu říkám: panebože, děkuji ti za tu nádheru! A na procházce vás můžeme potkat kde? Moje lokality jsou Průhonice a Šárka.