Prožila těžkou autohavárii i zářijový útok v roce 2001 v New Yorku, když byla v bezprostřední blízkosti World Trade Center. Věra Martinová (44). Je nejúspěšnější country zpěvačkou, kterou kdy Česká republika měla, je taky mámou jedenáctileté Anežky a manželkou bubeníka Jaroslava Petráska. Co ji naučilo zbavovat se strachu? U čeho relaxuje? Kdy se ukázala v roli moderátorky? Je těžké uživit se zpíváním country? Nemám ten pocit. Jen je mi líto, že některá média, kromě těch, která jsou na tohle zaměřená, se tomu vyhýbají jako něčemu podřadnému. To je absolutní nesmysl. Přemýšlela jste někdy o změně hudebního stylu? Lákalo mě ledacos. Na konzervatoři jsem dokonce inklinovala k šansonu. Myslím si, že písnička je buď dobrá, nebo špatná, je úplně jedno, v jakém je žánru. Na festivalu se dnes prolínají neuvěřitelné žánry od trampu, přes country folk až k alternativní muzice a nikomu to nevadí. Alespoň posluchačům ne. Nevím jak kritikům, ale ti mě příliš nezajímají. Vaše dcera Anežka už taky zpívá? Zpívá dobře, je muzikální, hraje na piano, ale kromě toho má sklony k malování, ale to se ještě vykrystalizuje. Protože člověk zraje neuvěřitelně dlouho. Myslíte si, že chodí na piano ze zájmu nebo proto, že má ve vás vzor? Doteď jsem ji k žádnému nástroji nenutila, chtěla jsem, aby ona dospěla k názoru, že chce na něco hrát. Přišla sama s tím, že chce hrát, a je to znát, protože ji nemusím k ničemu nutit.Cvičí sama od sebe, protože ji to baví, a to je ono. Kdyby vám Anežka řekla, že se chce taky stát hudební hvězdou, rozmlouvala byste jí to? Nechci jí rozmlouvat nic, budu se jí snažit pomoct, aby mohla dělat to, co ji baví, protože stejně tak mě podporovali rodiče. Akorát si myslím, že to bude mít velmi těžké. Ale když chcete něčeho dosáhnout v jakémkoliv oboru, je to vždycky těžké. Když se svým manželem - muzikantem, trávíte čas ve studiu, potom jdete společně domů, dokážete nechat práci za dveřmi? To je věc, kterou já moc nedokážu. Jsem ráda, že jsem našla jedinou věc, která mě dokáže "vypnout" - a tou je tenis. Začala jsem ho hrát teprve před třemi lety a strašně si nadávám, že jsem se do toho nepustila už dřív. Při něm nemyslím na nic jiného. První kytaru jste dostala v osmi letech. Kolik jich máte teď? Ježišmarjá. Některých jsem se v průběhu let zbavila, ale někde mám schovanou tu svoji první z konzervatoře, která už je sice hluchá a nehraje, ale je to už i muzejní kousek. Ten pán, co ji vyráběl, už nežije, mám ji schovanou jako relikvii. Funkčních kytar mám raz, dva, tři… šest včetně elektriky. Kytara je tedy vaše slabost… Pro mě je jak siamské dvojče. I na dovolené jezdím s kytarou, protože i když se k ní nedostanu, vím, že mi tam někde leží. Zkoušela jsem si ji s sebou nevzít a najednou mi chyběla. Zažila jste v životě několik situací, kdy kolem vás prošla smrt. Máte strach? Já si ho až tolik nepřipouštím, protože by se z toho musel člověk zbláznit. A v tom New Yorku to bylo tak strašně blízko, že jsem se bála asi nejvíc v životě. Protože tam šlo opravdu o život a člověk ani nevěděl pořádně jak. Byla jsem daleko, od rodiny, od všeho. Paradoxně mě to odnaučilo na strach myslet. Myslím, že v dnešní době bychom se museli jít všichni oběsit, protože stát se může kdekoliv cokoliv. Před několika lety jste měla autonehodu. Bojíte se jezdit autem? Teď už ne, protože je to hodně dávno. Ale asi dva roky po té bouračce jsem se bála příšerně. Bojím se jen s někým, kdo jezdí špatně, tak tomu se vyhýbám. Ale to asi každý. Kromě zpěvu jste natočila i pár dokumentů. To byl takový zábavný cestopis z Nového Zélandu pro Českou televizi, v něm jsem byla moderátorka a napsala jsem k němu muziku. Ale to byl jediný tohoto druhu. Viděla jsem díky tomu krásná místa. Jestli je ráj na zemi, tak je to na Zélandu. Taky jsem uváděla cyklus živých koncertů Svou káru táhnem dál. A to byl tenkrát docela záhul, protože paradoxně všichni, se kterými jsem to točila, byli kolegové, které znám léta, a zjistila jsem, že o nich prakticky nic nevím, když se chci ptát na něco, co není klišé, co by o nich mělo opravdu něco vypovědět. Taky malujete… Teď jsem na to neměla čas. Sama jsem se ale dostala do situace, kdy jsem si stanovila laťku výš, než bych možná zvládla. Ale člověk by si měl klást vyšší cíle, než o kterých ví, že je stoprocentně zvládne. Teď mě oslovili z filmového festivalu ze Zlína, abych namalovala klapku. Nejdřív jsem se toho strašně lekla, pak jsem si ale řekla: Hergot, tu laťku si ale musím dát výš, když to neskočím, tak to neskočím. Ale musím to zkusit. Jste docela bojovník. Musím, protože jinak po vás nic nezůstane a to já nemám ráda. Co ještě kromě klapky malujete? Ráda maluju třeba portréty, ale nevyhýbám se vůbec ničemu. Mám ráda uličky, pohled na hezké město, třeba Krumlov. Ale krajinka, to mě nikdy nějak moc nenadchlo, určitě nejsem krajinářka. Mám to ale jako relax, nikdy se tím nechci živit. Dostala jste třeba nabídky na koupi, výstavu? Dostala jsem nabídky na vernisáže, ale já těch obrazů nemám tolik a trochu se stydím. Nejsem exhibicionistka. Ráda dělám to, co si myslím, že umím. A to je muzika. Jak funguje vaše domácnost? Je to "Itálie"? Nejsem kliďas, jsem spíš cholerik, ale takovej skrytej. Dlouho se snažím ovládnout, a pak to musí ven. Řeším to tak, že někdy třeba něčím praštím nebo se jdu vybít na tenis. Nechci si to nikdy vybíjet na lidech. Zařekla jsem se, že naše dítě doma nikdy nebude svědkem žádných hádek. Snažím se radši někam zalézt a vybít se jinde než na okolí.
Věra Martinová se narodila 2. února 1960 v Opočně. Svou kariéru nastartovala coby zpěvačka v dívčí skupině Schovanky. V roce 1989 její kariéru přerušila těžká autonehoda, kterou zázrakem přežila. Její hity Až na vrcholky hor nebo Malý dům nad skálou se staly českými evergreeny. Z jedenácti desek, které vydala, je několik zlatých a jedna platinová. Její manžel Jaroslav Petrásek je bubeník, mají spolu jedenáctiletou dceru Anežku.
