Své něžné jméno dostala po mamince. Navzdory nesouhlasu rodiny si vybrala jedno z nejtěžších povolání - herectví. Svým šarmem a talentem se ale velmi brzy stala kritiky i obecenstvem uznávanou a oblíbenou hereckou osobností. Když přišla válka, Jiřina Štěpničková raději dala v sázku své zdraví, jen aby nemusela účinkovat v německých filmech. Když se pokoušela po válce najít štěstí za hranicemi Československa, byla vehnána do léčky. Kolegové, se kterými trávila na divadelních prknech léta, ji chtěli poslat na smrt. Její herecká dráha začala v Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha. Ještě než dokončila studium na konzervatoři, kvůli kterému ji otec vyhodil z domu, stala se členkou Národního divadla. Během jedné divadelní sezóny v letech 1929 a 1930 stačila odehrát čtrnáct rolí. Stala se miláčkem diváků i kritiky. Kromě divadelních prken se začal mladé Jiřině Štěpničkové otevírat i svět filmu. Ten v mladé krásné ženě po jejím ztvárnění postavy Maryši objevil ideál osudem drcených žen. Jako by svými rolemi nasměrovala svůj vlastní smutný životní úděl. Po roce 1936, kdy opustila scénu Národního divadla, nestačila vplouvat z role do role. Převažovaly ženy tragické, v paměti diváků ale zůstaly i komedie, například Počestné paní pardubické. Když Evropu pohltila válka, odmítla Štěpničková účinkovat v německých filmech. Aby si své rozhodnutí pojistila, nechala si operovat zdravou nohu. Tehdy statečná herečka ještě netušila, že už ji v životě čekají jen tři filmové role. V roce 1947 přišel životní zlom - syn Jiří, kterého Štěpničková porodila v Londýně. Když se o rok později vrátila do Čech na divadelní scénu, při jednom z představení ve Vinohradském divadle pronesla modlitbu pro svou zemi, což bylo chápáno jako provokace komunistického režimu. Vyděšená Štěpničková se pokusila utéct za hranice. Útěk se ale nezdařil a herečku čekalo obvinění ze špionáže. Osud krutými ranami na bedra Jiřiny nešetřil. Její kolegové z Vinohradského divadla podepsali petici, v níž požadovali pro zlomenou Štěpničkovou trest nejvyšší, trest smrti! Údajně to byly Světla Amortová, Soňa Neumannová, Světla Svozilová a Jarmila Švabíková. "Ani jedna z těchto žen, které opravdu nežádaly pro kolegyni Jiřinu Štěpničkovou nic menšího než trest smrti, ji nepřežila," napsala ve své knize herečka Vlasta Chramostová. Co mohlo vyvolat tak silnou nenávist? Možná to byla jen pouhá herecká rivalita, možná strach vzepřít se režimu. Jiřina Štěpničková byla odsouzena k patnáctiletému vězení. Když byla v roce 1968 propuštěna na prezidentskou amnestii, nebylo už pro ni u pražských divadel místo. Jen o rok později se dočkala titulu zasloužilá umělkyně a rehabilitace v plném rozsahu. Několik měsíců po operaci zhoubného nádoru v září roku 1985 herečka zemřela. Jak ironický umí život být! Pouhých pár týdnů po její smrti začal vlastní syn Jiřiny Štěpničkové natáčet seriál o Klementu Gottwaldovi. Za hlavní roli v něm pak obdržel cenu Klementa Gottwalda.