Prožila šťastné dětství v bohaté a vážené rodině československého politika. Získala osudovou filmovou roli, pro kterou ji miloval celý národ. Její závratnou kariéru ale zlomil konec války. Kromě své práce přišla i o zdraví, když se snažila pomoci druhým.

V mašinérii poválečného honu na kolaboranty ji lavina pomstychtivých vykonavatelů spravedlnosti strhla sebou. Šanci stát znovu před kamerou dal zneuctěné Nataše Gollové po letech až Jan Werich. Svůj trpký život vzdala na podzim roku 1988.

Byla nejinteligentnější a nejvzdělanější herečkou své éry. Studovala na zahraničních školách, zapsala se na filozofickou fakultu Karlovy univerzity. Svou lásku k herectví ale nedokázala potlačit a šla pevně za svým snem. Jejím opravdovým odrazovým můstkem v kariéře byla role domácí puťky Mařenky ve filmu Kristián po boku idolu Oldřicha Nového. To ještě Nataša Gollová netušila, že v tomtéž roce 1939 ji čeká osudová postava Evy ve filmu Eva tropí hlouposti.

O svém soukromí nikdy nemluvila. Na rozdíl od svých hereckých kolegyň ji neprovázel žádný skandál nebo milostná avantýra. Po konci 2. světové války byla Nataša Gollová jednou z těch, kteří měli trpět za své "válečné činy". Jedním z nich byla i politika hereččina otce, člena Národního sjednocení, který zemřel dva roky před válkou a zůstal tedy nepotrestán. Někdo břemeno jeho viny ale nést musel.

Dalším zásadním důvodem, proč mladé herečce zničit život, bylo natáčení bezvýznamného filmu v Berlíně. Stejně jako desítky jejích kolegů, musela hrát roli v povrchní společenské komedii Nataša pod německy znějícím jménem.

Svůj poslední hřebíček do rakve si zatloukla sama svým vztahem s Čechoslovákem německé národnosti Willym Söhnelem. "Také ona doplatila na svůj vztah k mimořádnému muži, jehož neodpustitelnou chybou byl jeho německý původ. Nikdo nevzal v úvahu skutečnost, že držel po dobu války český film nad vodou," vzpomínal na Gollovou ve svých pamětech herec a kamarád herečky Svatopluk Beneš.

Dříve šťastné a temperamentní ženě nebyla uznána ani jediná polehčující okolnost. Ještě před koncem války nastoupila jako dobrovolná ošetřovatelka do terezínského ghetta, kde se nakazila skvrnitým tyfem. Více než půl roku pak bojovala o život, aby si odpykala své "hříchy". Ale ani to jí nebylo nic platné. Po válce musela odejít i z Divadla na Vinohradech.

Poté, co v Praze marně hledala uplatnění i na jiných scénách, zamířila spolu se svým budoucím mužem, režisérem Karlem Konstantinem do Českých Budějovic. V roce 1951 se na zapomenutou herečku přece jen usmálo štěstí. Jan Werich s Martinem Fričem se rozhodli vyhaslou hvězdu Nataši Gollové znovu pozvednout na výsluní. To se jim podařilo ve filmech Císařův pekař, Pekařův císař. Díky tomuto úspěchu získala angažmá ve Werichově Divadle satiry a vrátila se zpět do Prahy. Na pódium vstoupila i v den, kdy jí její manžel náhle zemřel v náručí při převozu do nemocnice.

Pro opuštěnou herečku nastaly těžké roky. Podlomené zdraví a deprese ji vehnaly do náručí alkoholu. Stihla si ještě zahrát dvě filmové role, než se v roce 1971 definitivně stáhla do ústraní.

Nataša Gollová trpěla ve stáří velkými bolestmi kyčlí, ke kterým se zanedlouho přidaly i problémy s páteří. Fyzicky velmi slabá herečka hledala zázemí v domově důchodců. Tam se i přes svou nemohoucnost snažila trénovat duševní svěžest. Své ošetřovatelky učila angličtinu a k tréninku paměti jí sloužila i Nezvalova Manon Lescaut. To vše proto, aby, jak vysvětlovala, "udržela šedou kůru mozkovou stále šedou." Herecká legenda, milovaná i zatracovaná, nakonec osamělá Nataša Gollová našla útěchu a odešla 29. října v roce 1988. Její smrt byla milosrdná, lehká a tichá.