"Vivat Fidel!" vykřikne z recese anglicky mluvící cizinec u barového pultu v podniku La Bodeguita Del Medio kousek od Staroměstského náměstí. Netuší, že z proslulého koktejlu mojito, který ucucává, dostává Castro svůj desátek. Český majitel platí kubánskému státu za licenci k provozování pražské obdoby jedné z nejslavnějších havanských hospod. A Kuba je, jak známo, Fidel. Jak to chodí v podniku, kde můžete za večeři utratit celou svoji výplatu? Kdo si to může dovolit? "Já jsem před Fidelem neutekl," povídá podsaditý černoch, střežící schodiště mezi rozlehlým barem a suterénní restaurací. "Pracoval jsem v Čechách už dřív a zůstal jsem." Další krajané včetně mistra kuchaře a muzikantského kvarteta přibyli jako součást licence. "Na některých je vidět, že tam nebyli zvyklí moc pracovat a někdy mi připadají spíš jako dekorace," povídá barman Petr a míchá už kolikáté mojito. Cukr, citrónová šťáva, snítka máty, rozdrtit, led, kubánský rum, soda, promíchat, máta na ozdobu. Sto devět korun. Spolu s dalšími kubánskými drinky základ prosperity. "Koktejly nepiju. Je tam na mě moc cukru a bolí z toho hlava," říká barman. "Mám radši čistý pití, pálenky, vodku." V práci si jich moc neužije. kdyby si lízl, dostal by od šéfa pětitisícovou pokutu. "Nejvíc v módě jsme byli na podzim. To tady nebylo k hnutí ani v pondělí, kdy je většina barů poloprázdných. Teď už se to trochu okoukalo," popisuje Petr vlny, v kterých se po vyhlášených podnicích přesunují všichni, kdo něco znamenají, a s nimi ti, kteří si to o sobě jen myslí. "Z těch opravdových hvězd byla největší sranda se Zagorovou a Margitou, moc příjemnej byl i Gott. Pravidelně sem chodí Honza Kalousek nebo Jan Hrušínský. Všichni pili kubánskou klasiku. Máme tu ale i štamgasty, co každý večer utratí pět, patnáct stovek. Ani nechci vědět, kde ty peníze berou." Bývalý opilec, vidlák a bankéř "Neměla mi to dělat. Já to tušil," říká chlap po mé pravici u baru svému společníkovi. "Ne, už radši nebudu chlastat. Jdu se projít." Také muž nalevo se dnes neopije. "Majitel firmy mi povídá, že mám stejnou kravatu a košili jako včera a nějaký pomačkaný oblek. Bodejť by ne, když jsem tři dny chodil do práce rovnou z vinárny," svěřuje se přítelkyni. "Pak dodal, jestli mi nemá přinést párátka na podpírání víček, že se mi nějak klíží oči. A jestli prej chci, bude mi dávat místo stravenek flašku. To ti bylo daleko horší, než kdyby mi nadával. Dal jsem se hodně rychle dohromady." Kolem desáté večer je plno, i když ne našlapáno.Podsaditý černoch sem tam někoho uvede dolů do restaurace, kde je možné při živé kubánské muzice ochutnat tamní speciality za dvě, tři, čtyři stovky. Nebo celého humra se šalotkovým přelivem a pečenými fíky za tisícovku. Nahoře u baru však v klidu přežije i vidlák, jako jsem já. Fernet za pětačtyřicet a buráky zdarma. Ostatně mnozí okolo sedící otevřeně hovoří o tom, že oříšky jsou jejich večeří. Vedle barového pultu to ve žhavém rytmu roztáčejí dva páry najatých tanečníků. K taneční kreaci strhnou i barmana s jeho kubánskou pomocnicí, přes svůj střední věk a nevyzáblou figuru přezdívanou Barbína. Ani to však mohutného Francouze Jeana nevyburcuje k nějakému pohybu. "Dal jsem výpověď. Naštvalo mě představenstvo," praví obstojnou češtinou o konci své osmileté kariéry ve velké tuzemské bance ovládané jeho krajany. Dělal prý ředitele divize rizikových investicí. "Teď si dám pár měsíců dovolenou, asi pojedu do Kanady. Pak pudu do Ruska. Tam platí dobře. Hodně dobře. Jestli si mě ale nevezme," kývne hlavou směrem k dívce, se kterou přišel. Stávám se nechtěně prostředníkem nabídky k sňatku. Slečna se mračí, protože Jean si odmítá i v baru sundat bytelného kulicha a tvrdí, že si Židé také nesundávají jarmulky. Nakonec podlehne a čepice mizí z jeho hlavy. Asi se fakt budou brát. Potom spolu vzrušeně mluví francouzsky a bez rozloučení odcházejí, aniž by dopili svá mojita. Při placení si nechá vrátit do poslední koruny. Dýško asi považuje za příliš rizikovou investici. Frťan za tři tisíce "Ty máš tolik času?" špičkuje barman Petr podsaditého černocha, když si na pár vteřin odskočí svlažit hrdlo. "Pár lidí se bylo podívat v originál hospodě v Havaně. A kromě toho, že je každej včetně taxikářů bral pořádně na hůl, nadávali, že je to tam dost špinavý. To víte, majetek státu." Mateřská La Bodeguita Del Medio, volně přeloženo Hospůdka uprostřed ulice, vznikla před šedesáti lety. Kromě jiných ji svými častými návštěvami proslavil, jak jinak, Ernest Hemingway. Po světě jich funguje třináct. Ta česká něco přes rok. "Nic takového tady nebylo. Jen jeden kubánský obchodník prodával originál koktejly někde v místnosti u svého skladiště. S partnerem, který zná Kubu, jsme vyjednali podmínky, za kterých by šlo, řečeno vznešeně, přenést kousek Havany do Prahy. To víte, nebylo to nic jednoduchého a rychlého," vzpomíná majitel. Petr za pultem žongluje s lahvemi a skleničkami. Šest let praxe a tvrdého tréninku. Někdy bolestivého, když flašku odpinkne kostí místo svalem na předloktí. Namíchat bleskově, efektně a zpaměti sto padesát druhů koktejlů považuje za hračku. Troufl by si i na osm set. Vrcholový sport. "Těším se, jestli se o nás někdy bary budou přetahovat jako o fotbalisty," směje se. "Ale co, byt mám, auto mám, pak už záleží na vás, jestli k životu potřebujete dvacet, pětadvacet nebo třicet tisíc měsíčně." Odskočí pro svazek čerstvé máty. "Za tohle chtěli Francouzi pětačtyřicet korun. Od českýho dodavatele ji máme třikrát levnější. To se vyplatí, když spotřebujeme pomalu celej lán, ne?" "Já bych za to ty prachy nedal," říká Petrův kolega na adresu přes sto let starého koňaku s přídavkem decky téhož moku z doby Ludvíka XIII. Frťan za 3200 korun. Hosté už vypili polovinu z neobvyklé lahve trůnící v přepychové kazetě na horní polici. "Je to takový moc aromatický. Já má nejradši slivovici."