Zpráva o smrti Jiřího Brabce ji zastihla v den, kdy se stěhovala. "Je to šok! On si tady musel strašně vytrpět," soudí Naďa Urbánková (64). "Navíc je to už třetí Jiří, který odešel z mé blízkosti - Grossmann, Šlitr a Brabec." Také ona si ale užívá své: nevydařené manželství, dluhy, neustálé stěhování, policejní výslechy, exekuce... Jak dlouho jste zpívala s Country beatem Jiřího Brabce? "Příští rok by to bylo čtyřicet let. Jeho smrt je pro mě šokující. Jsem věřící člověk, který ví, jak to s odchodem na druhou stranu je. Jen pro lidi, co tady zůstanou, je to horší, ale on si tady musel strašně vytrpět. Ať už ho tady někdo zavraždil, nebo se zastřelil sám, je mi ho strašně líto. Odchod na druhou stranu si představuji jinak." Jak? "Všechno včetně vesmíru je spočítané a naprogramované. Věřím ve spravedlnost boží. Protože ale dostávám tolik facek, a přitom jsem nikomu neublížila, soudím, že jsem v minulém životě musela být pěkná potvora. Tak to teď musím schytat, napravit omyly a naučit se, jak se vlastně chovat. Tohle vědomí mi úžasně pomáhá." A co když se to nenaučíte? "Tak jdete zase zpátky. To je jako ve škole." Dobře. Tak co teď budete dělat? "Musím pořád pracovat. Mám moc dluhů. A budu žít v tomhle bytě. Tady v Radotíně bych ráda - po třinácti letech stěhování - našla domov. Doufám, že tu setrvám až do konce života. Odsud odejdu až v rakvi." V padesáti jste se provdala do Švýcarska. Nebylo to odvážné? "Užila jsem si už dost slávy a zatoužila jsem po klidu. Doktor Havlík mi sliboval klidné stáří, školy pro dceru v Americe, zabezpečení do konce života. Navíc jsem do něj byla velmi zamilovaná." Bylo to v době, kdy se lidi vraceli z emigrace... "Odjela jsem v roce 1990 z těžkého socialismu do těžkého kapitalismu. To pro mě byla strašná bomba, jako když jde Rus ze zemljanky do lidové demokracie. Bydleli jsme v krásném luxusním domě s bazénem, nedaleko Luzernu. Ale asi jen měsíc. Pak mi pan doktor Havlík oznámil, že musíme dům prodat." Kam jste se přesunuli? "Do prostorného bytu, ale i ten byl příliš velký, tak znovu změna do malého bytu u nádraží. Tehdy jsem už tušila, že se něco děje. Pak si doktor Havlík na radu své známé otevřel rehabilitaci v Protivíně, odkud pochází. Ještě předtím mě doktor Havlík žádal o kontakt na někoho, kdo je v Česku známý a kdo by se staral o podniky, které tam bude otvírat. Tehdy jsem úzce spolupracovala s Karlem Černochem, tak jsem je spojila dohromady. Co se dělo pak, ani nebudu líčit..." ...Karel Černoch vás ale od té doby nemá hodně rád! "Jednou si to musíme s Karlem vyříkat při kávě, protože on mě všude pomlouvá. Nechci říkat, že opak je pravdou, ale bylo to všechno jinak." On vás nepomlouvá, jen se o tom vůbec nechce bavit. Asi to nebudete mít jednoduché. "To nebudu, ale jsou to věci, které mně hodně ublížily. Pravda je, že jsem vždycky všechno podepisovala já, ale o podniky jsem se nestarala a o přesunech peněz jsem také moc nevěděla." A co švýcarský sen o blahobytu? "Skončil. Můj bývalý muž nadělal dluhy, které teď padají na mou hlavu. Veškeré úvěry jsem podepisovala já, protože jsem měla české občanství. On nebyl občanem České republiky. Věřila jsem, že bude platit závazky. Ale bohužel nesplácel vůbec nic, takže mám na krku různé exekuce. V Protivíně jsme dobudovali sanatorium, pak přijel doktor Havlík a všechno se začalo hroutit. Utekla jsem do Prahy za svojí dcerou a skončila jsem v podnájmech a pak v Ženských domovech na Smíchově." Kolikrát jste se stěhovala? "Dvanáckrát! Po všech peripetiích ale nakonec zjistíte, že toho k životu moc nepotřebujete - musíte se jen někde umýt, vyspat a něco si uvařit. Jinak nepotřebujete nic. Žádnou koženou sedačku, žádnou velkou barevnou televizi, nic!" Jste původně zdravotní sestra. Umíte ještě píchnout injekci? "Umím, samozřejmě. Píchla jsem si injekci proti bolestem při ledvinovém záchvatu. A další jsem dostala nedávno před operací čočky na pravém oku." Jak se teď cítíte? "Když jsem žila v Protivíně ve strašném stresu, vyskočil mně tlak na 260/130. Jak jsem z toho utekla a začala jsem žít sama a pracovat, zpívat, psát, srovnala jsem se a tlak mám 130/80. Cítím se dobře." Co všechno děláte? "Zpívám v Divadle U hasičů v muzikálu Romeo a Julie, v Divadle Bez zábradlí hraju v komedii Blbec k večeři, na Regině mám v sobotu od 13.30 svoji půlhodinku Laskavé vlny, koncertuji s brněnskou skupinou Malevil." Country? "Ne! Lidé mě díky Country beatu Jiřího Brabce vnímají jako country zpěvačku, ale to já nejsem. Zpívala jsem vždycky vše, co se mně líbilo. Tedy i šanson, jazz, comedy song. Teď budeme jezdit a kromě svých starých hitů jsem vyhrabala i písničky, na které jsem zapomněla, ale neprávem. Nejvíc si lidé asi pamatují píseň Závidím. Nazpívala jsem ji v roce 1969 a posluchači ji vždycky na koncertech vyžadují. Chystám také desku písní s texty Jiřího Grossmanna." Vy jste se také pustila do psaní... "Napsala jsem téměř autobiografickou knížku Když anděl odpočívá. A začínám další, a to o nejstarším povolání - sexuálních pracovnicích. Měly by to být povídky." Proč zrovna tahle oblast? "Jak jsem procházela životem, objevovaly se v klubech a podnicích tyhlety dívky. Když se s nimi dáte do hovoru, zjistíte, že jsou to báječné ženské, skvělé matky, a když řemeslo pověsí na hřebík, i báječné manželky. Chtěla bych napsat jejich příběhy, hodně lidské a zajímavé." Máte šanci se z dluhů nějak vymanit? "Těžko. Vypadá to, že do konce života budu mít na krku nepříjemnosti." Jak by vypadal ten lepší případ? "Kdyby se se mnou doktor Havlík konečně mimomanželsky vyrovnal a přiznal, že ty dluhy nadělal on, aby mě nepronásledovali exekutoři." A ten horší případ? "Že se budu pořád strachovat, že u mě zastaví exekutor a sebere mi všechno, i psa Rexe."