Potkali se v šesté třídě v Jičíně. Michal a Pavel. Poslouchali Gotta, Korna, Vondráčkovou a milovali Katapult. Měli jeden singl a ten pouštěli pořád dokola na starém gramofonu, který při zapnutí smrděl. Pak založili kapelu Staré hadry, v roce 1994 ji přejmenovali na skupinu Chinaski. Teď má šest stálých členů a mluví za ni zpěvák Michal Malátný (33), původně loutkoherec. Kdo vymyslel název Chinaski? Profesor Jiří Šlupka Svěrák mi přinesl knížku Charlese Bukowského Všechny řitě světa, kde je postava jménem Chinaski. Dal jsem to klukům v kapele a kapelník to navrhl. Lidi ale Bukowského moc neznají, tak nám často říkají Čínští lyžaři. Proč za kapelu mluvíte zrovna vy? Protože zpívám, stojím před kapelou, je mě nejvíc vidět. Asi máte taky dar řeči, ne? Ostatně jste vystudovaný herec. Dar řeči nemám. Uvádění koncertů a mluvení mezi písničkami je pro mě hrozné. Na to nemám. Už jsem sice mluvil mockrát v televizi nebo rádiu, ale cítím, že to není moje parketa. Ještě řekněte, že jste stydlivý! Stydím se a mám trému. Jako malý jsem byl tiché a zamlklé dítě, dělalo mi strašný problém s kýmkoli navázat kontakt, kamarádit se. V pubertě mi přišlo báječné mluvit na lidi cizími slovy, tedy básničkami. Ty miluju. Jak jsem se styděl s lidmi mluvit, bylo to v divadle mnohem jednodušší. Jak se vaše tréma projevuje? Klepou se mi nohy a hlavně hlas. To je nejmíň příjemné, zvlášť v dlouhých tónech to může být slyšet. Co s tím děláte? Rozezpívávám se a skoro hodinu před koncertem se soustřeďuji, odpojím se od okolního světa, zapomenu na něj, pak jdu míň nervózní. Kdy ta nervozita přejde? Někdy po první písni, někdy o lidi bojuju až do konce. Podle toho, jak funguje komunikace s lidmi. To se vnitřně nějak povzbuzujete? Musím se sám nakopávat. Zvednout si krevní tlak. Dáte si panáka? Ne, to ne! Tak děláte dřepy? Jo, nebo kliky. Musím se rozcvičit, rozpumpovat, rozvášnit. Teď jste skončili koncertní šňůru... Bylo to 35 koncertů. Jeli jsme letní kina, amfiteátry, koupaliště a bylo to skvělé. Skončili jsme na zámku Konopiště, to byl největší koncert, jaký jsme kdy udělali. Měli jsme i kliku na počasí a lidi chodili opravdu hodně. Čím si takovou oblibu vysvětlujete? Asi že hrajeme jednoduché písničky s jednoduchými texty, že si nás lidi můžou zahrát u táboráku. Jak vás napadne třeba spojení 1. signální? To bylo v roce 1999. Pár let předtím jsme hráli třeba pět koncertů týdně, osm měsíců v roce, bylo to vyčerpávající a já měl pocit, že už ten svět vůbec nevnímám, že už funguje jen ta 1. signální, tedy základní podněty - spi, hraj, jez! Co ty další hity - Kutil, Klára, Strojvůdce, Kytarista. Kam na ty texty chodíte? Je je nevymýšlím. Podle mě se stačí jen koukat kolem sebe. Co považujete za vaši největší pecku? Máme pár textů, ale ty nemusejí být vůbec hity. Třeba píseň Zázrak, text se fakt docela povedl. Hýbou vámi nějak Kristova léta? Ani snad ne. No, vlastně máme novou píseň, která se jmenuje 1970, a zpívá se v ní - Jsem silný ročník 1970 a refrén je - Čas pádí, čas letí, těžko ta léta vrátíš zpět a tak i Husákovy děti dospěly do Kristových let. To vymyslel bubeník. Vy jste opravdu Malátný? To je recese. V roce 1992 jsem přišel do Východočeského divadla v Pardubicích, kde už byli tři Novotní. Ten největší z nich - Pavel - mi řekl: ... a pane kolego, víte, že v tomhle divadle Novotný jsem já!?! A já řekl: Tak dobře, tak já budu třeba Malátný. A ještě tam byl kolega, který se taky přejmenoval, říkal si Jiří Svěží. Takže jsme byli dvojka - Malátný a Svěží. Už jsem si to jméno nechal, ale v civilu jsem Novotný. A malátný s malým "m" jsem také. Co vaše přezdívka Žibus? To už si nesu z osmičky na základce, kdy jsem na soutěži recitoval Horníčka něco o špenátu. Vím, že jsem to vůbec nechápal, ale recitoval jsem. Pak mě pozvali na zkoušku do amatérského divadla. Byl jsem nejmladší a šéf se na mě podíval a řekl: Tobě budeme říkat Žibusík. To je ten nejmenší z Knoflíkové války. Vy si vůbec potrpíte na přezdívky... Pavel je Hroch, Petr je Kuži, Franta je Táby, Karel je Kabrle. Kolik lidí vůbec prošlo vaší kapelou? Za měsíc nám vyjde CD Prémium s nejznámějšími písněmi. Budou tam tři nové a osmnáct starých a také seznam všech muzikantů, kteří ve skupině byli. Zatím jsme napočítali asi 30 jmen. Teď je nás šest plus externista Karel Heřman. Zdá se, že jste konečně našli optimální sestavu... Ano, asi se to konečně podařilo, takže jsme vlastně zase na začátku. Mám pocit, že to teprve začne a chceme trochu přitvrdit.
Chinaski očima Michala Malátného: Pavel Grohmann (33), bubeník a kapelník. Je neuvěřitelně akční, až chorobně. Zařve, když je potřeba. Platí na něj jen jeho žena. Vystudoval stavební průmyslovku, ale živí se jako produkční a píše reklamní texty. Rád posiluje, leze na skály. František Táborský (29), sólová kytara, zpěv. Frantu jsme nabrali před lety ve Slovanském domě, on tam hrál ve skupině Tupá kudla a tak nás zaujal, že jsme za ním šli. Franta naštěstí kývl. Píše největší pecky. Loni ukončil právnickou fakultu a chce se specializovat na autorské právo. Studoval osm let, protože mezitím točil desky. Hraje hokej a lítá na plachťácích. Platí na něj vlídné slovo. Ondřej Škoch (24), baskytara, kytara, zpěv. Je nejmladší, ale pro pivo nechodí, a nejschopnější jako muzikant. Přeučil se na basu. Studuje skladbu a dirigování. Je veselý, otevřený, pozitivní. Štěpán František Jakub Škoch (28), saxofon, flétna apod. Štěpán je nejlepší člověk, jakého znám. Je to můj největší přítel. S manželkou Olgou čekají v lednu miminko. Vystudoval saxofon. Oba bratři jsou hluboce věřící, Boha si představují jako řád, na který přistoupili. Platí na ně upřímnost. Petr Maxmilián Dráp Kužvart (31),trubka, perkuse, zpěv. Nejvtipnější člen souboru, má věčně dobrou náladu. Hrál v cirkusovém orchestru, na lodi v barové kapele a vypráví neuvěřitelné historky. Je vystudovaný trumpetista Karel Heřman (..), klávesy. Přišel k nám před rokem a půl. Je to jazzman a báječný kamarád. Přesně pochopil, co jsme za lidi a o co nám jde. Je externista.
