Ve vězení byl jenom jednou. Zfalšoval zamlada podpis, aby mohl vyjet za hranice. Miloval sázky. V pražské Chuchli dělal černého bookmakera. Teď je Michal Horáček (51) úspěšný, bohatý a slavný. Může, kam chce. Patří mu Fortuna, skládá písňové texty, píše knihy. Je ale také spokojený? V Chuchli jste se jako černý bookmaker prosadil hodně mladý, že? Bylo mi šestnáct a studoval jsem gymnázium. Vždycky někam přijdu a udělám něco, co do té doby nebylo obvyklé. Ty sázky na koně nebyly mezi valchaři obvyklé. Podobně rychle jsem přišel do novin nebo do textování. Fortuna je taky jiná. Vždycky jsem byl jiný a divný. Neměl jsem ani moc přátel. Vaše děti jsou taky divné? Syn Filip je divný určitě, ten je fakt úplný blázen. Učí se starohebrejsky, řecky, starořecky, latinu zvládl mezi řečí, samozřejmě anglicky, má maturitu z USA, umí německy, věnuje se těžkému studiu takových věcí jako jsou církevní otcové z druhého a třetího století... Sází jako vy? Né! Vůbec! Nejenže nesází, ale nikdy si ode mě nevzal ani korunu. Pokoušel jsem se mu dát k narozeninám nějaký automobil. Neexistuje! To radši jezdí metrem. Syn žije ve sklepním bytě, má jednu bundu, kterou jsme mu koupili před devíti lety. Žije těsně pod úrovní životního minima, ale je spokojen. Čím se bude živit? Bude profesorem na vysoké škole. To moc nevydělá! Ano, bude mít málo peněz, ale krásný život, protože se bude pohybovat v krásných myšlenkách. A dcera? Bude jí šestnáct, tak uvidíme. Ruth chce být herečka. O filmu a divadle ví všechno a určitě bude chtít na DAMU. Váš otec byl divadelní dramaturg. Vy jste se ale divadlu úspěšně vyhnul... Mě divadlo tolik nepřitahuje. To šlo trochu kolem mě, ačkoli máma chtěla být herečka, táta byl dramaturg, dcera chce být herečka, strýc Leon Spáčil, který až do smrti bydlel v našem domě, přednášel na DAMU, ale můj svět to není. Co je váš svět? Mě přitahují slova a příběhy. Jak se cítíte ve světě šoubyznysu? Mně vadí, já v podstatě nemám rád lidi. Potřebuju být ve společnosti knih a svých úvah. Úplně mě to trýzní. K nám domů nikdo nesmí, neexistuje, aby nás někdo navštívil. Na schůzky chodíme - i manželka - mimo domov. To je posvátné - klid. Vaše oslava padesátin byla ovšem bombastická. To bylo velké šou s ohňostrojem, hudbou, celebritami. Tohle byla výjimka, já opravdu nikdy nikam nechodím. Tentokrát jsem ale naopak pozval úplně všechny - své kamarády, známé, novináře, vydavatele, všechny, co na mě mají nějakou vazbu. Stálo to hodně peněz, možná tak půl miliónu, ale já jsem na to nedal ani korunu. To všechno zorganizovali lidi z vydavatelské firmy, u níž vydáváme desky. Ve vaší rodině se to hemží slavnými jmény - Palacký, Riegr, Heyrovský. Není to svazující? Trochu jo. Ale tyhle genetické záležitosti nesoudím. Můj otec byl plebejec, kterého v osmnácti letech vymetli ze Slovenska. Šel, nesl třicet kilo na zádech a hledal, kde se uchytí. Táta svou nesmírnou pílí a talentem patří k elitě národa. Byl například schopen se za měsíc naučit rumunsky. Všechno, co přečetl, věděl. Mluvil plynně latinsky, francouzsky, rusky. Ovládal dvanáct jazyků. Měl bohužel tu smůlu, že věřil komunismu. Ale měl jsem ho moc rád. Nikdy jste mu tu víru v komunismus nevyčetl? To už jsem bohužel nestihl. Táta se po okupaci v srpnu 1968 zbláznil a odvezli ho do Bohnic. Jemu a jeho generaci ukradli komunisti život a to je neodpustitelné. Nikdy jsem si už o tom s tátou nemohl popovídat, byl mimo a nemělo to smysl. Za pár dnů máte narozeniny. Jste spokojený? Bilancování se ani já nevyhnu. Tisíckrát si můžu říkat, že je to jen číslo, ale není. I já se trochu ohlídl. Je mi líto, že jsem toho v životě neudělal víc - že jsem neměl víc dětí, že jsem nenapsal víc písniček, víc knih, že jsem neviděl víc zemí. To všechno ještě může být! Ale ne, čas se krátí a já ještě potřebuju tolik toho říct. Někdy z toho mám bolení hlavy. A k tomu ještě ten úraz oka. Které to je? Levé. V padesáti letech jsem se poprvé v životě dostal do nemocnice. Tam člověk pozná jiný svět, spoustu lidí postižených náhlým neštěstím. Jak se vám to stalo? Hrál jsem tenis a nevyměnil jsem si běžné brýle za »hrací«, tedy s nerozbitným sklem. Sklo mi rozřízlo oko, zarazilo se pět centimetrů do svalu. Doktoři si nejprve mysleli, že mi musí celé oko vyndat, ale pak se jim podařilo ránu sešít. Pak jsem dostal umělou čočku, po čtyřech měsících mi odčerpali sraženou krev. Zaplaťpánbu, sítnice zůstala na těch důležitých místech nezasažena. Místo bělma mám silikonový olej. Je to, jako bych se na svět díval přes láhev s olejem. Brzy půjdu na další operaci, protože ten olej se musí vyměňovat. Tohle je váš největší životní průšvih? Můj největší průšvih byl, že jsem se narodil do komunismu. To byl můj průšvih, katastrofální. To se nedalo opravit. Na to nemáte primáře nebo doktora, který s tím něco zmůže. Je to strašné strávit nejlepší léta svého života v tak zoufalém ponižujícím systému, kde člověk byl jako žebrák, kdy si přes hranice propašoval nějakou stomarkovku v bábovce, pak chodil po známých a žebral, aby mu dali kafe. Šílené! Jste pořád slušně naštvaný! Ne, naštvaný nejsem, protože vím, že komunisti prohráli definitivně, na věky. Je to už jenom ubohá sekta. Spíš mě rozčiluje to, že naše společnost tak snadno bagatelizovala ty hrozné věci, které se staly. Dnes stejní komunisti, kteří se za nic neomluvili, určují, kdo bude prezidentem naší země. To je nepřijatelné. Máte do druhé části života nějaké přání, kromě těch knížek? Jasně a je mnohem prostší než jsem míval. Zvlášť teď, co jsem prošel tím martýriem operací, jsem pochopil, že bych byl blázen, kdybych měl jiné přání, než abych já a moji blízcí byli zdraví. Všechno ostatní se poddá. Jakmile je člověk zdravý, má všechny šance.
Michal Horáček, narozen 24. července 1952 v Praze, po gymnáziu ho vyloučili ze 4. ročníku Fakulty žurnalistiky, v roce 1999 absolvuje Institut základů vzdělanosti UK. Podnikatel (Fortuna), textař (Hapka, Hegerová, Müller), publicista. Napsal čtyři knihy. Je ženatý, manželka Rut je novinářka, mají spolu Filipa (25) a Ruth (16). Žije v Roudnici nad Labem.
