Jednou chce být pohřbena vedle maminky v Malenovicích na Šumavě. Kousek dál leží její celoživotní partner Zdeněk Podskalský a hned vedle její první manžel Jiří Pleskot. Jiřina Jirásková (72) tam jezdí o všech výročích a svátcích. "Když za nimi jdu, mám v každé kapse frťana vizoura a každý z kluků dostane jednoho. Až jednou odejdu i já, vím, že se o nás přátelé na Šumavě postarají. Nějakou dobu naše hrobka nezaroste," říká herečka, která je od roku 1950 členkou pražského Divadla Na Vinohradech. * Taková věrnost! Nikdy vás to nelákalo jinam? "No promiňte, ale ta otázka se mě hluboce dotkla! Vy jste si nevšimla, že je to nejkrásnější divadlo na světě! No, dostala jsem opakovaně nabídku do Národního divadla, o té poslední jsem dokonce vážně zapřemýšlela, ale nakonec jsem se rozhodla, že budu ředitelovat na Vinohradech." * A není to tím, že bydlíte za rohem? "No dovolte! Já mám k tomu divadlu vztah už od školy. Mým pedagogem byl Jiří Frejka, jeden z našich nejlepších režisérů. A ten pracoval v našem divadle. Mimochodem, bydlím na vynikajícím místě, a to přesně na průsečíku krematoria, Olšanských hřbitovů a vinohradské nemocnice. Co si na stará kolena můžu víc přát?" * Na kolik let se cítíte? "Moje maminka odešla v 98 letech. Přibližně tak stará se cítím." * To třeba jenom dneska, ne? "Ne, není to jenom dneska. Víte, mě vždycky rozesmává Květa Fialová, když mluví o tom, jak je to stáří báječné. Já si myslím, že stáří přináší velikou horu problémů, které nejsou zrovna nejpříjemnější. Mezi ty nejnepříjemnější, nejhorší, nejbolestnější patří fakt, že vám odcházejí ti, kteří tvořili smysl vašeho života. A to je věc neoddiskutovatelná. Mně už odešli skoro všichni. Zaplaťpánbu mně zůstalo pár přátel a pes." * Odcházejí i mladší - a stále častěji. To se netýká jen starých lidí! "Já vím, jenomže když vzpomínám na nějakou roli nebo historku, uvědomuju si, že už nemůžu s nikým rezonovat, protože nikdo z těch lidí už není. A to se netýka životních partnerů, rodičů, to se týká toho milieu, ve kterém jsem žila." * Vaší velkou kamarádkou je Jana Brejchová... "Ale jen krátkou dobu - čtyřicet let!" * Ona je ale úplně jiná než vy, máte i odlišný repertoár. Co vás dvě spojuje? "Je úplně jiná, ale několik vlastností máme téměř totožných. Je absolutně spolehlivá jako kamarádka, v některých mých těžkých chvílích mi byla velkou oporou, je také vášnivý fanatik své profese. Teď s Janou v režii Martina Štěpánka zkoušíme hru Jeana-Paula Daumase Hřbitov snů. Premiéra se chystá na podzim." * Říkáte, že jste měla krásné dětství. Jako jedináčka vás rodiče rozmazlovali a pak vás najednou dali do kláštera. Proč? "Mezi rodiči došlo k vážnější trvalé roztržce a nechtěli, abych u toho byla. Protože jsem chodila v Praze do klášterní školy k Voršilkám, tak mě poslali dostudovat do Kutné Hory, kde jsem bydlela v klášteře." * Jak dlouho jste tam byla? "Rok. Chodila jsem do kvinty. V klášteře jsem zažila konec války a období těsně po ní. Bylo to velmi kruté, byla tam zima, hlad, neviděla jsem rodiče. V ložnici nás spalo dvacet dívek, neměly jsme žádné soukromí." * Jak jste to zvládla? Bylo vám teprve patnáct... "Pro mě to prostředí nebylo tak výjimečné, byla jsem prvorepublikové dítě, posléze válečné, chodila jsem na katechismus. Můj otec byl hluboce nábožensky založený, takže pro mě to nebylo tak překvapující." * Ale asi vás to nějak ovlivnilo, ne? "Největší vliv na mě měly sociální záležitosti. Byla jsem rozčarovaná růzností pozic a postavení sester. Ty, které neměly patřičné vzdělání, musely pracovat velice tvrdě. Těch mi bylo nesmírně líto." * Ani ty dnešní sestry to asi nemají snadné... "Víte, ty, co vydržely u svého poslání, jsou šťastné. To je zcela jiná filozofie, jiný přístup k životu. Pokud člověk tuhle víru nepřijme beze zbytku, asi to těžko chápe." * Přesto do klášterů vstupuje hodně mladých lidí... "To způsobuje i společenské prostředí, potřeba víry, která vás očišťuje. V našem světě je tolik negací a ty vedou mladé, rozbolavělé, citlivé duše k potřebě poznat něco pozitivního." * Měla jste v klášteře nějaké sny nebo představy o svém dalším životě? "Uvažovala jsem o tom, že vstoupím do řádu. Vstávala jsem za tmy a tím studeným prochladlým klášterem jsem chodila do kaple. Trochu jsem se bála, protože to bylo téměř strašidelné prostředí. Dnes vím, že můj zájem byl spíš povrchní, líbily se mi hlavně kostýmy." * Která doba by vám vyhovovala? "To nemůžu říct, protože v každé době člověk může najít svoji pozici. Ale imponuje mně devatenácté století, otevřelo totiž ve všech oblastech zcela nebývalé možnosti. Bylo, myslím, velmi kreativní." * Jenže teď si s tím pokrokem moc nevíme rady... "Fakt je, že nás mnoho technických a vědeckých věcí předstihlo, hlavně schopnost našeho mozku na ty změny reagovat. Společensky jsme ale nedohonili ani filozofii devatenáctého století, takže s tím teď budeme mít velké problémy. Ale co a komu žalovat?" * Proto jste předsedkyní výkonné rady UNICEF? "Dokud jsou na světě hladové, žíznivé, nemocné, opuštěné děti, tak existuje potenciální nebezpečí konfliktu, protože tyhle děti si to jednou budou chtít vynahradit na těch šťastnějších - a to jsme my. Co si budeme povídat! Stejně mě dojímají staří lidé a zvířata." * Co říkáte nové herecké generaci? "V každé generaci se vždycky narodí několik silných osobností. Když přišel Jaromír Hanzlík bez školy do divadla, pochopila jsem, že je to talent, který se rodí jednou za sto let. A takový je v každé generaci. Samozřejmě míra sebevědomí těch mladých je někdy komická, ale to časem přejde." * Můžete jmenovat někoho z mladých, kdo vás zaujal? "Velmi se mi líbí Táňa Vilhelmová. To je, myslím, mimořádný talent. Zaujala mě způsobem herectví, který je mi velice blízký a velmi mně imponuje. A z mužských? Koho bych řekla? Za chvíli si možná vzpomenu. Oni všichni už také zestárli!" * Kdy se nejvíc dařilo vám? "Pracovně asi v šedesátých letech. V té době jsem natočila spoustu filmů, televizních inscenací, měla jsem hodně divadelních příležitostí. Ale i doba, kdy jsem nesměla na kameru a na mikrofon, patří k nejkrásnějším obdobím právě díky Podskalskému. Zdeněk mi otevřel dveře do oblastí, na které jsem nejen neměla čas, ale ani jsem na ně nemyslela. Rozeznávám třeba kytky, dřív jsem je rozlišovala jen na žluté a bílé, dnes poznám ptáky po letu, po hlase, umím si například opravit nábytek, rozumím zahradě. Na Šumavě mám krásnou skalku a na tu už se moc těším."