Smích se tady nenosí. Ale přesto je tu občas švanda. Takový hrobník musí občas rozsoudit nasupené pozůstalé, kteří se hádají, kdo z nich plakal víc. A nebo dá rakev do dvojhrobu napravo a pak ji musí zase vykopávat, protože nebožtík spal za života v manželské posteli zásadně jen vlevo. I k takovým úsměvným kuriozitám občas dojde v místě, kde jinak i kýchnutí zní jaksi nepatřičně. Hrobník Vladimír Stehlík by mohl vyprávět. Jaké jsou tedy jeho veselé historky hrobnické? A nejsou tak trochu rouháním? Je pozdní odpoledne a na výpadovce na Karlovy Vary kousek za Prahou je provoz hustý jak mlha. Řidiče však zajímají spíše zdejší vyhlášené levné benzínky než omšelá zeď po straně silnice. Za zdí se přitom skrývá království hrobníka Vladimíra Stehlíka. "Na tomhle hřbitově se pohřbívá už pěkných pár desítek let. Hroby v nejstarší části jsou datované někdy do dvacátých let. Z těch časů pocházejí asi nejhezčí náhrobky. Většinou si je stavěli bohatší lidé, statkáři a obchodníci. Lepší klientela se tehdy pohřbívala ke zdi," začíná své vyprávění hrobník Stehlík. On sám tady pracuje dlouhých dvanáct let. A to i přesto, že mít v pracovní smlouvě napsáno hrobník nenese žádné velké peníze a člověk se občas setkává s despektem. "Lidé se někdy diví, že mám v oknech záclony. Jako by hrobničina byla podřadné zaměstnání, které vykonávají jen zoufalci," kroutí hlavou. Na jeho hřbitově se pohřbívají občané dvou obcí, Jenče a Hostivic. A to je tak trochu kámen úrazu. Na hostivické straně hřbitova jsou totiž hrobová místa dražší než přes uličku. "Hostivice už jsou město. Tam mají na úřadu lepší židle a úřední dobu, zatímco Jeneč je ještě vesnice a na radnici můžete zaklepat kdykoliv. A tak za mnou chodí hostivičtí, ať je potají zakopu na jenečskou stranu hřbitova. A jenečtí mě zase zapřísahávají, ať k nim ani zaboha nepouštím Hostivičáky," říká s trochou nadsázky hrobník Stehlík. Za sousedskou nevraživost možná může i to, jaké hádky tady nedávno způsobila hejna jenečských ptáků. "Z Jenče sem tehdy přiletěly houfy ptáků a kálely jako na potvoru na hostivickou půlku hřbitova. Hostivičtí se vztekali, ať si to opeřenci »dělají« na druhou půlku hřbitova, když jsou jenečtí." Ovšem největší hřbitovní kuriozitu mají na triku vrány. "To už bylo dřív, to se sem slétaly stovky vran z celého okolí. Nedaleko byla totiž skládka, odkud ptáci dolovali odhozené kosti z kuřátek, co si na nich lidé pochutnali u nedělního oběda. Jenže vrány se asi chtěly hostivickým a jenečským pomstít za to, že spořádali jejich ptačí kolegy, a tak nosily kosti na hřbitov a obíraly je přímo na hrobech. Kdybyste věděli, co všechno jsem si vyslechl. Babky si mysleli, že to jsou kosti z toho jejich nebožtíka a nadávali mi, jak to můžu dopustit." Mami, musíme ještě plakat? Mnohem více ale hrobníka rozčilují zloději. "Krade se tu strašně. Momentálně frčí macešky. Víte, nesmíte být jako pozůstalý moc aktivní. Když sem macešky dáte jako první, zaručeně vám je někdo ukradne a dá je na vlastní hrob. Musíte si chvíli počkat, až jich tu bude víc. Podle mě je kradou ženské, protože si nedokážu představit chlapa, jak šlohne macešky. Také se kradou náhrobní kameny na zakázku. Třeba Stehlík vezme Stehlíka, kámen se stejným jménem. A nebo se dělá tohle, hele," ukazuje hrobník na květinu posazenou na jednom z hrobů. "Ještě včera byla v květináči, ale někomu se líbil. Tak ho vzal a na hrob vrátil pouze zformovaný kužel hlíny s květinou." Pracovní zařazení hrobník znamená, že se přímo účastní i pohřbů. "Za těch dvanáct let jsem zažil málo opravdu smutných pohřbů. Nejlepší pohřby mají kolotočáři. To se sejdou celé rodiny a třeba čtyři hodiny poplakávají." To obyčejné pohřby trvají tak dvacet minut a když prší, tak ještě méně. Lidé nechtějí pohřby ve všední dny, ale v sobotu. To se však nedělá. A tak mi říkají: hlavně ne v pátek, kdo mi sem přijde, vždyť všichni jezdí na chatu." Nejvíce bezprostřední při pohřbech jsou děti. "Třeba na jednom pohřbu dvě děti opravdu hodně plakaly. Ale když se začalo kondolovat, zčistajasna přestaly a zeptaly se: Maminko, musíme ještě plakat?" Trapnou chvíli v podání dětí hrobník překousne. Horší jsou scény, které dělají někteří dospělí. "Třeba na sebe pozůstalí žalují, že strýc málo brečel. Nebo se hádají, zda pohřbí do jedné hrobky i dědu, kterého nesnášeli. A jednou mi sem přišla paní - a to jsem už nikdy nezažil - a povídá: Manžel má chřipku, tak se jdu podívat, kam ho dám." Nebožtíci v pytli Hrobník má v popisu práce i čištění hrobů poté, co uběhla desetiletá tlecí doba. "To vyprázdníte hrob, ostatky dáte do jednoho pytle nebo malé rakvičky a na místo může jít další nebožtík. Některé ostatky však nemůžete sesypat dohromady. Příbuzní totiž lamentují: Ti dva se za života nesnášeli a určitě by nechtěli, aby leželi v jednom pytli. Jindy zase musím nebožtíka přemístit, protože je vlevo, ale on za života spal zásadně na pravé straně postele," říká Stehlík. V jeho podání je hrobnický život docela úsměvný. Jeho příhody však nezní vůbec rouhačsky. Svou práci má totiž očividně rád a o smrti mluví sice vesele, ale s úctou. Když hovoří, občas mimoděk zvedne lucerničku ("to aby byla připravena na další vítr") nebo odstraní cár novin z hrobu. O Stehlíkovi prostě můžete říct cokoliv, třeba že je svérázný. Ale ne, že je to sprosťák bez úcty k mrtvým. "To, že jsem svérázný, už o mě kdysi napsala jedna novinářka. V televizi tehdy běžel klip hrobař a v něm si děti hrobníků hrály s kostmi a lebkami. Ona se mě přišla zeptat, co na to říkám. A s čím jiným by si měly malá hrobničata hrát než s kostrami, řekl jsem jí. Od té doby mám nálepku svérázného muže," říká Stehlík. »Svérázný muž« dnes pohřbívá v nejzazší části hřbitova. Jinak je všude plno. "Víte, už se těším na náš vstup do Evropské unie. Vlády těchle zemí jdou totiž hrobníkům perfektně na ruku. Jakmile stoupne cena elektřiny, nájmů a hlavně léků, zase budeme mít dost práce. Počítám, že na tomhle hřbitově by si lidé měli pomalu začít dělat objednávky, aby na ně zbylo místo..."