Slovenský herec Marián Labuda (58) o svém soukromí většinou zarytě mlčí. Pro Nedělní Blesk ovšem udělal výjimku a rozpovídal se nejen o své rodině, ale i o svém životě a práci. Navíc prozradil některé zatím »utajené drby« o natáčení jedné z našich nejslavnějších filmových komedií Vesničko má středisková. Pane Labudo, více než třicet let jste ženatý, jak jste se seznámil se ženou? Žena je bývalá baletka a tanečnice a seznámili jsme se ve vojenském uměleckém souboru, když jsme jezdili po republice. Co dělá nyní? Nápovědu ve Slovenském národním divadle. Napovídá tedy i vám? Ne, máme dohodu, že nebude nápovědou v představeních, ve kterých hraju, aby se do nich nepřenesly nějaké případné domácí rozpory. Třeba by mi neřekla text, který by mi vypadl a takto by se mi mstila. A co vaši synové? Markovi je třicet a je právník. Marián má osmadvacet a je stejně jako já hercem. Sledujete jeho hereckou kariéru? Být dnes hercem je neštěstí. Navíc má mé jméno a pořád musí dokazovat, že je někdo jiný. Jeho práci sleduji a chodím i na jeho premiéry. Vnoučata máte? Starší syn má prvňáčka Erika, který mě vždycky překvapí. Když v létě došlo ke sporu v jeho partě a byl vyloučen ze hry, všiml jsem si, že má v očích slzy. Zeptal jsem se jej, proč pláče, a on mi odpověděl, že nepláče, ale jen se mu potí oči. Taková výmluva mě dojme a nikdy bych na ni nepřišel. To jsou věci, které mě na životě těší a překvapují mě. Mladší syn má ročního Richarda. Jaký jste vůbec dědeček? Tím, že to dítě není vaše, ale synovo, tak ho v podstatě beru jako hračku. Když je čistý, suchý, napapaný a v dobré náladě, patří mě. Jak se ale objeví potíže, odevzdám ho rodičům. Odstěhoval jste se do domu za Bratislavou. Jak se vám žije na vesnici? Hezky. Kousek za domem máme les a to je moje. Chodíte často do lesa? Když mám čas, tak denně. Hledám v něm odpovědi na různé otázky. A objímáte stromy? Mám tam své sexuální objekty. Některé buky jsou tak tvarované, že si pohrávám s myšlenkou, že bych s nimi něco splodil. Bydlí s vámi i synové? Mladší ano, ale za měsíc se bude stěhovat do svého bytu. Mám hrůzu z toho, co bude, jak v domě zůstaneme se ženou sami. Bojíte se samoty? Ne. Jste domácí kutil, který si doma spoustu věcí sám udělá? Přestože nejsem zručný, mým celoživotním snem je mít všechny nástroje a toužím všechno dělat. Chtěl bych být mistrem, umět řezat, svářet, přibíjet... Pokouším se o to a někdy se mi i něco povede. Rád jsem v úloze domácího kutila, ale zručnost mi schází, což doháním snahou a chutí. Jak vzpomínáte na natáčení českého filmu Vesničko má středisková, který vám u nás přinesl tak velkou popularitu? Bylo to úžasné. Natáčeli jsme v malé vesnici a celý štáb včetně kostymérny a maskérny byl v hospodě. Zdeněk Svěrák napsal hezký scénář, při natáčení jsme se měli všichni rádi, což se projevilo i na konečném výsledku. Na natáčení "Vesničky" nejde zapomenout a dodnes mi z ní diváci citují různé věty. V poslední době často spolupracujete s Petrem Novotným při natáčení jeho Dobrot. Nejsem bavič, který by chtěl dělat jen zábavu a srandu. Potřebuji mít vyváženost a v divadle nebo ve filmu si zahrát vážnou roli a potom si můžu blbnout v Dobrotách. Nechtěl bych být ale bavičem a upadnout do šoubyznysu. Když jsem nyní na natáčení viděl Karla Šípa, kterého jako komika obdivuji, jak v zákulisí sedí a kouká pohledem vraha a za chvíli na jevišti dělal legraci, pochopil jsem, že taky potřebuje vyvážení, a takto si to kompenzuje aspoň v zákulisí a v soukromí. Jak se vám hraje s Milanem Lasicou a Milanem Kňažkem ve společné představení Kumšt? Toto představení a oba zmínění umělci patří mezi mé radosti stejně jako vnukové. Kňažko i Lasica jsou vlastně taky moji vnuci. Znám je čtyřicet let. Znám každý pohled do oka, všechny nuance jejich hereckého projevu. Působí mi to velkou radost. A možná i proto mají diváci tu hru tak rádi, protože vycítí radost, se kterou ji hrajeme, a že se máme rádi. To je stejný případ jako u filmu Vesničko má středisková. Jaká je vaše umělecká současnost? Hraju ve Slovenském národním divadle a hostuji v brněnském Mahenově divadle a v divadle v Nitře. Jak stíháte hrát v tolika divadlech? Repríz už není tolik a v Brně hraju asi jednou za měsíc. Kde jste se naučil tam brilantně česky? Moc mi to nejde. Česky jsem se naučil sám, protože jsem chtěl hrát v českých filmech. Když jsme šli na casting do filmu Buldoci a třešně Juraje Herze, měli jsme české texty a se Satinským jsme se je učili. Pan Lasica si myslel, že žije v Československu a češtinu zná, proto se neučil. Když jsme natočili zkušební záběry a slyšeli, jak mluvíme, začal se učit česky i Lasica. Bez učení to zkrátka nejde. Řekl jsem si, že kdykoliv budu mít možnost, budu mluvit česky, a dělám to tak dodnes. Slovenština je k češtině blízký jazyk a je velmi těžké najednou střihnout a začít mluvit pouze česky.