Šplhá v Himálaji, zdolává ledovce, cvičí jógu. Hlavně ale zpívá, tancuje a hraje. Je pyšná na cenu Thálie, kterou získala v roce 1996 za roli Lízy v muzikálu My Fair Lady v karlínském divadle. Pak ji ředitel vyhodil, ale Yvetta Blanarovičová (39) nelituje. "Každá změna se mi vyplatila!" tvrdí muzikálová zpěvačka. Co teď dělá? A jaká ve skutečnosti je? * Vystřídala jste hodně divadel. Nejste tak trochu přelétavá? Nejsem, je to zkušenost k nezaplacení. Hostovat v divadlech je pro mě zajímavější než být v angažmá. Když dostanu zajímavou nabídku, vezmu ji. Navíc když je od dobrého režiséra, tak jdu za ním. Trochu dramaticky jsem před třemi lety odcházela jen z Hudebního divadla v Karlíně. Dnes už se ale s panem ředitelem Županičem zase zdravíme. Hraju na pražských scénách už osmnáct let a každá změna se mi zatím vyplatila. Teď například začnu zkoušet na Fidlovačce v muzikálu Carmen. * Čeká vás také vánoční miniturné... Ano, vyrážím konečně s Petrem Maláskem. Mluvíme o tom už nejméně tři roky. Připravili jsme nejkrásnější muzikálové árie. Šňůru odzpívám sama, ale na svůj velký vánoční galakoncert 8. prosince na Žofín si pozvu hosty. Výtěžek půjde do konkrétního dětského domova. Miluju děti a nedělám mezi nimi rozdíly. * A přitom máte »jen« jednoho syna... Vždycky jsem toužila po velké rodině. Můj přítel Honza Mleziva má stejně starého syna jako já, oba se jmenují Matyáš. Kdyby měl přijít na svět další malý Mleziva nebo Mlezivová, nebudu se bránit. Sama jsem ze tří dětí. Měla jsem dva starší bratry. * Měla? Oba už nežijí. Karel miloval hory, lyžování, parašutismus. Zabil se v roce 1977, když se mu při seskoku z letadla neotevřel padák. Albert rád cestoval, žil nějaký čas v Africe a před dvěma lety zemřel na rakovinu plic. Víc o tom nechci mluvit, je to pro mě stále bolavé. I proto mám ráda u sebe mámu. Má už jenom mě. * Vy máte ale také dobrodružné sklony. Před čtyřmi roky jste dobývala ledovec v Alpách. Rok poté jste v Himálaji vytrekovala vrchol Kala Pattar vysoký 5650 metrů. Co jste cítila kromě nedostatku vzduchu? Asie mě zajímá už dlouho. Náboženství buddhistů je mi blízké. Navíc Honza často jezdil do Himálaje a já se o něj pokaždé bála, tak jsem tam jednou vyrazila s ním. To, že jsem se dostala už napoprvé na vrchol, považuji za štěstí. Viděla jsem »zblízka« osmitisícovky a našla v horách kamarády. Ty zážitky jsou nezapomenutelné a chtěla bych se tam zase vrátit. Můj organismus to přetížení zvládá. Mnoho lidí se nedostane nad výšku 3800, protože tu zátěž jejich tělo nepřijme. * Kdy jste se s Honzou potkali? Mně bylo sedmnáct a chodila jsem do jedné kavárny blízko konzervatoře. On tam chodíval také a prý si mě z těch dob pamatuje. Ale seznámili jsme se teprve před šesti lety. * Proč to trvalo tak dlouho? Byla to náhoda a opět to bylo v hospůdce v Havelské ulici, kam jsme oba chodili na jídlo. Nevěděl, že jsem zpěvačka, tenhle druh umění ho nezajímá a moje jméno neustále komolil. Líbila jsem se mu jako žena. Pak mě oslovil, ale já zrovna neměla dobrou náladu. Přesto mě pozval na skleničku. * To měl docela kuráž! Toho, že vůbec sebral odvahu, si dodnes velice vážím. Je totiž málomluvný. Tenkrát to pozvání ho muselo stát velké přemáhání. Není typ, který by oslovoval ženy v restauracích. * Kdo vás vůbec přivedl k hudbě? Tatínek. Nejenže krásně zpíval, ale byl i houslista a také mě nutil hrát na housle a poslouchat klasickou muziku, hlavně starou barokní. Moderní hudbu nesnesl. Jediné, co připustil, byly lidové písně a klasické muzikály - Hello, Dolly, Kabaret, My Fair Lady, New York. Toho si vážil. Říkal, že zkombinovat tanec, zpěv a herectví je velice těžké. Teď už to vím taky. * Když jste získala cenu Thálie za roli Elisy Doolitlové v muzikálu My Fair Lady, byl asi šťasten? Odešel od nás, když mi bylo dvanáct, ale myslím, že mě zpovzdálí pozoruje a je spokojený. Když jsem začala koncertovat, nebral to dobře. Jednou se přišel v Bratislavě podívat na můj koncert a nemohl zkousnout to, že jsem odstoupila od klasiky. Sice mě nekritizoval, ale cítila jsem, že je zklamaný. Vždycky mi totiž šantánové zpívání, jak to nazýval, zakazoval. Ale časem mě asi vzal na milost. Cena Thálie ho určitě potěšila. Pro mě je velice cenná. * Kdy jste utekla k moderní muzice? Ve čtrnácti, kdy jsem dostala první LP desku Sweet, jsem objevila zakázané ovoce, na konzervatoři jsem zpívala Suchého a Šlitra, pak muzikály a v osmnácti jsem byla u založení kapely GBS a začala jsem koncertovat. * Maminka vám fandila? Maminka je skvělý barometr. Když tomu, co dělám, nevěří, tak mlčí. Když je to dobré, má slzy v očích a slovensky řekne - Pekné to bolo! * Jak dlouho jste žila v rodných Bojnicích? Do svých čtrnácti a půl let, pak jsem odjela do Prahy na hereckou konzervatoř, kam jsem tajně udělala zkoušky. Táta nesouhlasil, chtěl, abych studovala dál klasiku v Žilině, ale stejně jsem prosadila svou. Od té doby jsem se nehnula z Prahy. Tatínek zůstal na Slovensku, maminka má byt v Prievidzi, ale teď tráví většinu času u mě. * Přechod do Prahy pro vás musel být dost těžký? Velice. Nikoho a nic jsem neznala, maminka byla daleko. Bydlela jsem na internátě s baletkami. Každou noc jsem plakala do polštáře, česky jsem se teprve učila, znala jsem dlouho jenom jednu cestu - z internátu na I. P. Pavlova do školy Na Rejdiště. Pak přišla první pražská láska. Byl to Slovák, studoval v Praze ČVUT. Vydrželi jsme spolu pět let. * Jaké máte vzpomínky na útlé dětství? Krásné. Táta kromě hudby miloval horskou turistiku, prochodila jsem s ním všechny slovenské hory. Měl i zážitky s medvědy. Trhal maliny na jedné straně keře a na druhé mlsal medvěd. Táta tehdy pomaloučku vycouval a všude se tím chlubil. Nebo jsme našli mládě srnky. Vzali jsme je na noc domů, nakrmili a ráno je zase pustili do lesa. Maminka měla zase ráda cestování a večery jsme spolu trávily nad rozevřenou mapou. S ní jsem podnikala výlety po zámcích a hradech na Slovensku. Byla jsem malá, ale nikdy na ty chvíle nezapomenu.