Než jsem do Moskvy vyrazil, několikrát jsem Inně Čurikovové volal z Prahy. První telefonát byl katastrofa. „Jsem nemocná starší dáma, nechci se s nikým bavit,“ prohlásila rezolutně a zavěsila.

Nedal jsem se odradit a už druhý hovor znamenal nepatrný posun. Herečka se mě zeptala, o čem by rozhovor měl být, upřímně jsem jí odpověděl, že o Marfuše. I přes tu dlouhou telefonní linku jsem cítil, že to nebude její oblíbené téma. 

Při třetím a čtvrtém pokusu se situace moc nezměnila, nicméně končili jsme tím, že „snad dobrá“, ale že se mám ozvat, až budu na místě. A že je podmínkou, abych zhlédl její divadelní představení.

Rozhodl pátý telefonát, tentokrát už přímo z Moskvy. „Dobře, přijďte večer do divadla, kde hraju, zajistím vám lístek a po představení si popovídáme. A nechci žádné focení.“ 

Pořád ve mně byly naděje vcelku malé, to se ale změnilo ve chvíli, kdy pro mě v pokladně lístek opravdu měli. Zjevně to nebyla samozřejmost, divadlo praskalo ve švech, lidé byli namačkaní i vedle sedadel na nejrůznějších přístavcích. 

Hra Akvitánská lvice totiž patří k hitům zdejší scény a Inna, která v ní ztělesňuje kontroverzní osobnost svéhlavé a silné královny Eleonory, manželky francouzského i anglického krále a matky dvou následujících panovníků, byla naprosto fascinující. Diváci se mohli nadšením zbláznit, já byl zase v němém úžasu, že někdejší Marfuša byla ve svých šestasedmdesáti dokonce plná neskutečné energie. Vůbec to nebyla ta „nemocná stará dáma“, na kterou mě při prvním telefonátu připravovala.

Přitom na zdraví by si Čurikovová měla právo stěžovat. V posledních letech zažila několik nebezpečných pádů, byla v nemocnici na JIP, podle ruských médií měla ještě na jaře zlomené obě ruce. Možná je důkazem tvrzení, že publikum dobrého herce vždy znovu nabije. Fajn bylo, že ten náboj Inně vydržel i do šatny – čekal na mě tedy nejen čaj a koláčky, ale především úsměvy hvězdy, kterou miluje celé Rusko, ale i čeští televizní diváci.

Krutý osud Nastěnky z Mrazíka: Milenec ji škrtil ručníkem!

Můžu začít s Mrazíkem? Měl jsem pocit, že se o něm moc bavit nechcete, jenže možná netušíte, jak je ten film u nás nesmírně oblíbený…

Jen se klidně ptejte. Že je Mrazík v Čechách a na Slovensku tak strašně populární, vím, dokonce i z vlastní zkušenosti. Byla jsem u vás hned několikrát. Nejvíc vzpomínám na jednu návštěvu v Karlových Varech. Už jsem nebyla nejmladší, proti době, kdy se natáčel Mrazík, jsem se určitě dost změnila. A měla jsem za sebou už mnohé jiné filmy, které jsem reprezentovala na festivalu. Když mi ale zbyl čas, vydala jsem se s průvodcem po památkách. Jednou jsme dorazili do nějakého úžasného paláce, jenže nám kategoricky řekli: „Ne, sem vás pustit nemůžeme, to jsou vládní prostory, sem nesmí nikdo.“ Ale v tu chvíli se na mě hlídač zadíval a úplně