Paní Drexler, když slyšíte hudbu, nutí vás to hýbat se do rytmu?
„Ano! Třeba na posledním vystoupení ze StarDance Tour, kterou jsme teď dojeli, jsme s kolegou Geňou Genzerem z porotcovských míst jeli strašné bomby na Vojtu Dyka! To s vámi šije, nožky hrají, vrtíte se, pohupujete, kdyby nás pustili na parket, tak jsme to rozjeli i tam!“
Je StarDance opravdu vaše srdcovka, jak to vypadá?
„Je super, nejkrásnější ze všeho, co se vám může stát, je to opravdu překrásná show! Je to o lidech, vztazích, snaze, slzách, jednoduše o životě.“
Nyní jste s ní projeli celou republiku, jak jste si to užívala?
„Moc jsem se na to těšila. Často slýchám, že show se jmenuje StarDance neboli Když hvězdy tančí, ať nejsem tak přísná. Však taky mě to někdy až bolí, když těmto lidem musím něco ne tak příjemného říct. Jsou to samozřejmě hvězdy, výjimečné osobnosti, ale jsou tak laskaví a milí a nám je tam tak dobře!“
To se dnes hned tak nevidí.
„To ne. V celém přímém přenosu i ti, kteří vás líčí, oblékají, staví kulisy, šplhají se na hrazdy, aby zavěsili světla, jsou nesmírně milí. Neslyšela jsem jeden zvýšený hlas, nezažila ani jeden moment stresu. Tam je tak dobrá atmosféra, že bych to každému přála zažít.“
Jaký je rozdíl pro porotce – jet živé turné proti tomu, co vidíme v televizi?
„Velký. Když máme televizní vysílání, tak je naší úlohou poradit, jak mají páry tancovat, aby se neustále zlepšovaly. Co je nejdůležitější a mohly by dělat líp. Když jsme teď jezdili se show po republice, žádné budoucno tam není, vždycky jen ta jedna hala.“
Takže jste k soutěžícím laskavější?
„Jsme veselejší, milejší, vyprávíme příhody, co jsme zažili. Děláme si legraci. Je tam s námi pan Genzer, tak se to ani jinak nedá! Někdy je to strašně směšné, jindy po sobě trochu »jdeme«. Je to celé velmi zábavné.“
Jak to prožíváte jako profesionálka, když máte na parketu sice hvězdy, ale víte, že z nich nikdy nebudou skvělí tanečníci, jako třeba Pepu Maršálka?
„Na Pepu mi nesahejte! (směje se) Od nikoho z nich se nečeká, že bude v tanci profík. On je šikovný, šel i do hudby, dobře se to naučil. Snaha se cení a Pepa byl hvězda!“
Pekl vám buchty i turné?
„Ano, a když tam nebyl, střídal se s Honzou Cinou, tam nám je poslal! Je úžasný.“
Na čem jste si nejvíc pochutnala?
„Všichni vzpomínají na jeho legendární plněné koblihy, ale já mám od něj ráda moravské koláče s ovocem a tvarohem. To bylo tak strašně dobré! Ještě teď se mi sbíhají sliny.“
Můžete si to sladké jako tanečnice dovolit?
„Já nikdy nejím sladké, jen to od Pepy! A potom musím jít běhat, abych spálila přebytečné kalorie. Jinak jsem teď trefila stravovací trend, že chci zachránit svět, takže nejím ani maso, nepiju alkohol, jím jen zeleninu a to ještě regionální.“
Kolik času strávíte v Čechách? Přece jen žijete v Německu…
„Vždycky se tam vracím, protože mám v Německu stálou práci. Z Prahy do Hannoveru je to dobré, to je jen pět set kilometrů, míň, jak z Hannoveru do Mnichova. Ale když vás zavolají do StarDance, neřešíte kilometry. Nikdy nevíte, jestli se vám ozvou znova.“
To je pravda.
„Od začátku mám taneční školu v Německu jako stálou práci, kterou se snažím dělat nejlíp, jak se dá. Vždycky, když se vrátím z Čech nebo ze Slovenska, tak to tam namakám, potom najdu někoho, kdo mě na dva tři dny zastoupí, a pak zase makám a makám. Tak jedu už osmnáct let.“
Nikdy jste neměla tendenci říct: Ne, StarDance už nebudu dělat?
„Když v Čechách StarDance začínala, nevěděli jsme, co se z ní stane. Ale stal se z ní takový unikát, že na to se nedá říct ne. Tam jednoduše chcete být, ať se děje cokoliv. To je fakt strašně krásné. A myslím si, že by bylo i nevděčné, když člověku přijde do života takováto možnost, tak ji nechytit a říct: Teď už se mi nechce.“
Máte šanci se během přenosu jako porota alespoň krátce poradit, máte něco dopředu domluvené?
„Ne a myslím si, že to je i to, co mám ráda a na co mám talent. Kdybych měla něco naučeného opakovat, tak mi to nejde. Potřebuji improvizaci. Možná je to i tím, že jsem emigrovala a byla zvyklá se neohlížet. Musela jsem situace řešit jednu za druhou tak, jak přicházely. Když soutěžící dotancují, mám v tu chvíli chuť se schovat pod stůl. Ale pak přijde kamera, něco ze mě vypadne a je to.“
A nemáte chuť naběhnout na parket a ukázat jim, jak to mám vypadat?
„Ne, já nejsem protivná, já bych je spíš šla obejmout. Ale vím, že úloha poroty je jiná. Ne já, ale publikum se má »zamilovat« a posílat SMSky. My jsme spíš ti, kteří mají za úkol říct, co by ještě mohlo být lepší.“
Když už v porotě není Zdeněk Chlopčík, tak vy jste tam ta nejpřísnější.
„On i Zdeněček, moje láska, občas říkal: Vy se tváříte, že já jsem ten přísný, ale posloucháte občas, co Táňa říká, nebo se jen díváte, že se usmívá? Já jsem nikdy nebyla málo přísná, jen se mi to dařilo maskovat. Byla jsem přísnější jako Zdeněček, ale nějak jsem to mile zaobalila, až Zdeněk vždycky vyvalil oči.“
Nyní skončila StarDance tour, máte další projekt, se kterým se k nám budete k nám vracet?
„Teď musím plně dostat pod kontrolu taneční školu v Hannoveru a pak uvidíme, co budoucnost přinese. Člověk nejen nikdy neví, zda vás ještě jednou zavolají, ale ani to, zda televize budou mít dost prostředků. Protože StarDance určitě není levná, je komplikovaná a živé přenosy nejsou sranda. Nás, co jsme před kamerou, není až tolik, ale vzadu, tam je strašně moc lidí, co to organizují, takže uvidíme. Ale kromě toho v lednu půjde v Čechách do kin film, kde hraju.“
Z vás je i herečka?
„Herečkou nejsem, jen jsem trošku lidi učila tancovat. Vzniklo to tak, že potřebovali učitelku tance, tak se si vzpomněli na tu nejpůvodnější, kterou kde našli. Podívali se do StarDance. Geňu nechtěli, protože prý není až taková dobrá učitelka tance, tak vybrali mě.“ (směje se)
Jak jste na to reagovala?
„Nejdřív jsme se lekla a řekla: Vy jste se zbláznili, vždyť já nemám čas, já má práci v Hannoveru! Potom jsem si to asi za hodinku rozmyslela a řekla jsi: Táňo, vždyť ty dostáváš takové krásné příležitosti, bylo by hloupé tam nejít. Vzala jsem to a jsem za to vděčná, protože to byl krásný zážitek, skvělí lidé, herci…
Od té doby, co jsem se dostala do StarDance si vždycky dělám takzvaný zážitek roku.“
Co to je?
„Minulý rok to byl Focus pana Moravce, kde jsem účinkovala a letos jsou to Šviháci. To natáčení pro mě bylo mimořádné.“
Jak jste se cítila před kamerou v jiné roli než porotkyně?
„Jako takové nemehlo mezi lidmi, kteří svou profesi dokonale ovládají. Ale nakonec to dobře dopadlo, protože jsem nemusela hrát, ale mohla jsem dělat víceméně skoro vše, co jsem chtěla, jen jsem se snažila neplést, kam jsem neměla. Ono je to natáčení strašně moc komplikované, já jsem si to tak vůbec nepředstavovala.“
Jak to?
„Dřív jsem si myslela, že být herečka je relativně jednoduché, ale ono vůbec ne! Měla jsem udělat čtyři věci a z toho jsem tři zapomněla, nebo jsem se pletla někde, kde jsem neměla a bylo tam místo pro kameru. Je to komplexní věc a všichni herci mají můj upřímný obdiv.“
Vaší rolí ve filmu je učitelka tance?
„Ano, pro seniory! Krásné na tom bylo, že na natáčení hledali jako kompars seniory, kteří umí tancovat, a díky tomu jsem tam potkala pět mých bývalých trenérů z Bratislavy! Říkala jsem si: To snad ani není možné! Dneska jsou to lidé kolem osmdesátky, jsou super, fit, tancovali jako mašiny.“
Nechali se od vás vést?
„Co měli dělat, museli, pan režisér jim to nařídil!“ (směje se)
A co herci, ty jste taky trénovala? Třeba Martina Pechláta. V ukázkách jsem viděla, že tančí.
„Ne, na jeho pohybu bylo vidět, že ho netrénoval nikdo. Moji bývalí trenéři mě ale nabádali: Tak mu ukaž ten krok! A já na to: Nebudu mu nic ukazovat, jeho úloha tady není tancovat. Snažili se mě donutit, že by bylo třeba mu něco ukázat, ale já se rozhodla, že ho toho ušetřím.“
Jakou věkovou skupinu trénujete v Německu?
„Většinou mladé lidi. Tady to byl druhý extrém. Ale oni uměli tancovat, já je nemusela nic učit. Jediný, koho by bylo třeba učit, byl pan Pechlát, ale nechala jsem ho na pokoji, chudáka.“ (směje se)
Na jaké úspěchy svých mladých tanečníků jste pyšná?
„Na všechny. Spíš jsem přišla na to, že jsou to opravdu milí a do života dobře připravení lidé, budoucí doktoři, právníci, kteří mají jako hobby tanec. Snažím se jim vštěpit myšlenku, že sázet jen na tanec není dobrý nápad. Že je celkem dobré, pokud má člověk dvě věci, které se dají dobře stihnout. Člověk může být mistr Německa a současně i doktor.“
Celý život tančíte, jak se dnes udržujete v kondici?
„Mám tři porovnávací skupiny. Jedna je moje maturitní, se kterou se pravidelně potkávám, druhá skupina z vysoké školy, kde jsme spolu studovali a třetí taneční, z Bratislavy, co jsme spolu tancovali, a musím říct, že ta taneční je o deset let dopředu proti těm dvěma druhým, věkově porovnatelným.“
Takže tanec vás stále drží?
„Tanec mi neublížil, ale pomohl. Protože v maturitní i vysokoškolské skupině já jsem stále ta, kdo je nejvíc fit. A když to porovnám, v taneční skupině, tam jsou strašně šikovné baby!“
A nejhůř je na tom kdo?
„Ta maturitní skupina! Tam už mnozí mají řadu tělesných problémů.“
Zatančíte si dnes ještě?
„Stále, bez tance nemůžu být. Kromě toho stále běhám, cvičím, když je člověk jednou vrcholový sportovec, tak se toho v životě už těžko zbaví.“
Tatiana Drexler nejen o zákulisí StarDance: Manžela sbalila díky bouračce! Kateřina Štichová, Daniel Kristl
Manžel z kriminálky
Tatiana Drexler se narodila v tehdy československém Martině, vystudovala matematiku, ale už během školy se z ní stala úspěšná tanečnice, která sbírala nejrůznější ceny. V roce 1987 se svým tehdejším tanečním partnerem a prvním manželem Peterem Ingišem emigrovala do Německa, kde se vypracovávala od nuly, z utečeneckého tábora. Její druhý a současný manžel Hartmut Hopp pracuje na hospodářské kriminálce. Jsou spolu přes dvacet let a seznámili se kuriózně – Tatiana na parkovišti nabourala do jeho auta. Společně žijí v Hannoveru, děti nemají.
V porotě StarDance je sluníčkem, všechny by nejraději objímala. Její život ale nebyl vždy plný radosti a úsměvů. Tatiana Drexler měla kádrový škraloup už na gymplu. Dědeček byl buržoazního původu, tátu po osmašedesátém vyhodili ze strany. Mohla jít studovat jen matematiku, kam se nikdo nehrnul. Pak utekla sestra, psal se rok 1983 a bylo jasné, že jí režim asi fandit v rozletu nebude.
Emigrovala také, žili s manželem v utečeneckém táboře, čas si krátili tancem a vypracovali se i v Německu mezi špičku, tanec je živil. Jenomže v době, kdy chtěla zakládat rodinu a měla pocit, že je na obláčku, podal manžel žádost o rozvod. „Zažila jsem nejhorší etapu ve svém životě. Až tehdy jsem pochopila, co je to emigrace. Byla jsem v cizí zemi úplně sama,“ svěřila se Tatiana v pořadu 13. komnata. „Dostala jsem se z toho, nepodařilo se mi ale bohužel založit rodinu. I tak mám ale krásný a šťastný život.“
Lázeňská komedie
Hlavními postavami nové české komedie Šviháci, kde se v roli učitelky tance objeví Tatiana Drexler, jsou tři kamarádi, muzikanti – Ondřej (Tomáš Jeřábek), Filip (Daniel Fischer) a Dan (Martin Pechlát), kteří každoročně zpestřují pobyt hostům lázní v Piešťanech svou hudbou.
Jenže tentokrát se jindy poklidný pobyt vymkne kontrole. Objeví se malý chlapec Leo, který obrátí jejich životy vzhůru nohama. V kinech se komedie režiséra Braňo Mišíka objeví 22. ledna.
