Tak jak to prožíváte, jsou to nervy?

Jsou, ale už ten první přímý přenos mě naučil, že do StarDance opravdu nepatří pitvat se v chybách, které jsme během přenosu udělali. Je třeba se s tím rychle smířit, aby převažovala radost z toho tance. Přála jste si, aby vám z České televize zavolali? Strašně moc a vůbec jsem se tím netajila. Všichni říkali: „No jo, my víme, chtěla bys do StarDance.“ (smích) A věděl to i můj partner, takže když jsem úplně nadšená přijela domů, jeho reakce byla: „Už, jo? No tak jo, tak to pojďme zvládnout.“

Hořkosladké odchody po StarDance: Smutný odpadlík Blažek i rozjařená Dancingerová!

Jenže pak na parketu kdekoho přepadne pocit, že čekal, že to půjde líp, že bude lepší…

To jsem si říkala každý den. (smích)  Myslela jsem, že se nějak hýbat umím, ale tenhle pohyb je úplně jiný. I to kroucení zadkem je vedený od žebra dozadu přes záda, přes kyčel do špičky a ven. (smích)

Bolí vás tanec?

Spíš cítím celkový vyčerpání. Z divadla jsem zvyklá na strašně náročný generálkový týdny, tam je ale po premiéře volno. Jenže tady cítím, že ten generálkový týden od toho prvního přímého přenosu pořád běží. Je to strašná smršť. (smích)

Kam to s Martinem Prágrem chcete dotáhnout?

To je těžký, kolikrát přemýšlíme nad tancem třeba pro pátý kolo, ale pak se zarazíme a řekneme si: „Co když tam ani nedojdeme?“ Ale když už člověk na tanci dělá, tak ho samozřejmě pocit, že vypadne, bolí. Ráda bych ukázala, co jsme vymysleli, ale je třeba se na to neupínat.

Je vám úzko, když si představíte konec?

Bylo by mi líto, kdybychom vypadli téměř na začátku. Ještě si chci tu soutěž chvilku užít a vychutnat, když už jsem do toho šla.

A když už se jmenujete Dancingerová.

Přesně. To příjmení tančí za mě. (smích)

A krásně vás vede Martin Prágr. Sedíte si?

Najeli jsme na dobrou společnou vlnu. Vyhovuje mi jeho nadhled, necítím z něj urputnost ani tlak. Říká mi, ať z toho máme hlavně radost a co nejmíň nervů. Netepe mě a nedrtí na technice, nedře mě z kůže. A mám pocit, že se známe ze základky.

Vážně?

(smích) Obrazně. Jsme oba z Moravy, a tam jsou ti lidi trochu jiní, proto ten pocit, jako bych se vrátila do školy. Já tyhle kluky znám a on zná zase holky jako já. Je nám spolu fajn. Nedávno jsme si dělali srandu, že jsme v minulém životě byli asi sourozenci.

Jak to?

Protože máme vůči sobě takový docela drsný humor, myslím, že je ojedinělý, co si k sobě my dva dovolíme, nebereme si servítky. (smích)

Sambu zatančí… Veronika Pukačová. To by se mi pořádně rozklepala kolena. A vám? Máte trému?

Mám, a myslím, že kdybych ji neměla, tak bych byla nějaká vadná. Podle mě ji mají i ti tanečníci, ale v jejich případě jde spíš o to jít před lidi. To mně nevadí, já ji mám z nejistoty v krocích.

Při hraní trému nezažíváte?

To už ne, jen třeba při premiéře a musím říct, že když je veliká, tak si ji dlouho nosím i do repríz a nemůžu se jí zbavit, je zvláštní, jak si ji tělo pamatuje. A vůbec celkově tu náladu ze zkoušení a lidi, kteří jsou do toho zapojení. Celý tenhle balíček se nese i reprízami.

Patříte k hercům, kteří po premiéře utíkají slavit s rodinou, nebo v šatně pomalu odkládáte postavu?

To je taky zvláštní, já mám po představení úplný útlum a premiérové večírky vlastně fakt nesnáším.

Proč?