„Seděli jsme v hospodě, kdy jsme si oba se všemi dalšími tykali, ale spolu jsme si pořád vykali. Byli jsme všem pro srandu, ale nám to tak vyhovovalo,“ říká Lichtenberg.

Kdy jste se dozvěděl o Petrově smrti?

„Byl jsem v Kolíně nad Rýnem na hokejovém finále, dlouho do noci jsme slavili úspěch našich hokejistů. Během snídaně, tak kolem půl deváté, jsem dostal esemesku od známého: Víš to o Petrovi Mukovi?“

Co vás v ten moment napadlo?

Že se naboural v autě, nebo že se opilej popral, když zapíjel vítězství v hokeji. Jenže když jsem známému zavolal, jen mi řekl: Hůř. Petr je mrtvej. V bytě ještě tehdy byla záchranka, ale už potvrdili, že je po smrti.“

Jak jste na to ragoval?

„Žádná velká reakce se nedostavila, pořád mi to nedocházelo. Až když jsem seděl v autě a jel zpátky do Prahy, tak mi to začalo docházet. Musel jsem několikrát zastavit, protože jsem prostě nedokázal jet dál. Dělalo se mi mdlo.“

S depresemi se ale Petr Muk léčil řadu let. Když to řeknu hodně natvrdo, nedalo se to tak trochu čekat?

„U lidí, u kterých se dlouho ví, že takovou nemoc mají, to riziko prostě přestanete vnímat. Ale já ani náznakem nevěřím tomu, že by to byla sebevražda. Jsem přesvědčený, že to byla kombinace několika faktorů, náhod a blbosti. U Karla Svobody to bylo podobné, ten mluvil o smrti pořád, ale já byl přesvědčený, že umřu mnohem dřív než on, protože Karel byl zdravej jako řípa. Petr o smrti nikdy nemluvil a já ho v depresivním stádiu nikdy neviděl.“

Fotogalerie

11 fotografií

Manželka Eva se s Petrem rozloučila v bílé šále - tallitu

Autor: David Malík, Ladislav Křivan, Martin Mithofer, Vlaďka Hradská

„Když měl depresi, tak mi zavolal, nebo poslal zprávu, aby se mohly posunout zkoušky. Pak přišel v domluvený čas a dohnal všechno, u čeho nebyl.“

Jak často jste se v poslední době vídali?

„Zvlášť za posledních čtrnáct dnů jsme se viděli snad sedmkrát, poslední čtyři dny jeho života třikrát. Vůbec nebyl pesimistický, naopak, byl veselý, komunikativní. Neplánoval smrt, plánoval život. O to je ta zpráva pekelnější, že přišla jako blesk z čistého nebe.“

Podle předběžných zpráv se prý potvrdilo, že byl Petr Muk v okamžiku smrti nejen pod vlivem alkoholu, ale také kokainu, což se v kombinaci s léky, které užíval, jeví jako smrtelný koktejl. Vy jste o jeho drogách věděl?

„Upřímně, já pracuji v branži, kde alkohol, drogy, euforie a deprese nejsou nějak výjimečné. Lidi kolem mě se emocemi živí. Někdo se snaží vyrovnat se s tím sám, někdo se pro inspiraci nebo na vyčištění hlavy napije nebo si pomůže jinými podpůrnými látkami a někdo to zkombinuje. A někdo je navíc k tomu nemocnej. Komentovat nález nemůžu, já ho neznám.“

Snažil jste se ho někdy přesvědčit, aby nepil?

„Petrovi bylo 45 let. Chodili jsme spolu na pivo k Tygrovi, vypili jich pár a šli domů. Se mnou si nikdy panáka nedal, věděl, že bych mu nadával. Navíc je v mém okolí dost lidí, kteří se léčí, proto jsem i tvrdý odpůrce drog. Když zjistím nějakou nesrovnalost, která se týká práce, tak to trestám. Ale vychovávat dospělý lidi nemůžu.“

Máte pořád ještě pocit, že jste ho dobře znal?

„Taková ta výhoda stáří je, že znáte každého. Já se sice s Petrem neznal intenzivně od začátku jeho kariéry, protože tehdy jsem pracoval jako právník a teprve jsem se začínal pohybovat mezi umělci. První pracovní kontakt jsme měli až v Johance z Arku v roce 1998, to už byl on známý muzikant a já producent. Tehdy jsme se s Petrem potkávali, znali se, zdravili se, ale nebyli jsme si nijak zvlášť blízko.“

Kdy se váš pracovní vzah změnil v přátelství?

„Když začal muzikál Golem. Právě při jeho zkouškách jsme občas museli změnit termíny, protože na tom nebyl nejlépe. Ale role rabi Löwa mu sedla ze všech muzikálových postav nejlíp. On v ní zářil. Karel Svoboda ji psal přímo pro něj a píseň Adonai je jeho osudová. Od té doby, tedy od roku 2006, jsem byl s Petrem takřka v denním kontaktu. Znám ho dvacet let, pracuji s ním 12 let, ale posledních pět let bylo nejintenzivnějších.“

Nazval byste ho kamarádem?

„To nepochybně.“

A přitom jste si vykali?

„To je pravda. Já si nerad tykám, ale s řadou lidí se znám tolik let, že to jinak nejde. Jsou stejně staří, nebo naopak starší a tykání mi sami nabídli. Ten náš vztah přerostl ve velikou úctu jednoho k druhému - aspoň doufám, že to bylo oboustranné, ale tykat jsme si nikdy nezačali. Seděli jsme v hospodě, kdy jsme si oba se všemi dalšími lidmi tykali, ale spolu jsme si pořád vykali. Byli jsme všem pro srandu, ale nám to tak vyhovovalo. Nechtěli jsme to měnit.“

Věděl jste, že jeho nemoc ho občas vyřadí, nebál jste se dát mu roli?

„Já ale kvůli němu nikdy nerušil představení. Navíc si myslím, že pro každého člověka je práce nejlepší terapií. Zvlášť, když už jsme byli kamarádi, by byl nesmysl neobsadit ho do role, která je pro něj koncipovaná, jenom proto, že jsou v něm zaklínění nějací démoni. Nemohlo se stát, že by nepřišel.“

Jak jste reagoval na ten nepodařený pokus o sebevraždu před pár lety?

„Na téma sebevraždy jsme se spolu nebavili. Jednou se to načalo v hospodě, protože přišla řeč na pokus o sebevraždu někoho jiného a Petr řekl: Ten člověk to nechtěl udělat, když se podřezávaj žíly, tak po délce a nikoliv napříč... Proto jsem se o něj nebál.“

Co jste spolu dělali nejčastěji?

„Byl pivní kluk a já taky. Měli jsme tři oblíbené hospody, poslední dobou už jen dvě. Chodili jsme k Jelínkům na roh Jungmanky, tam jsem se odpoledne sešli na dvě piva. A když jsme šli večer na pivo, tak k Tygrovi. Tam měl Petr známé, pivo mu tam točili do jeho půllitru, domlouval rezervace a objednával vždycky vepřové koleno na medu a černém pivě, které si musíte zamluvit předem, jinak vám ho nepřinesou.

Měl rád jídlo?

„Já vlastně nevím – ale tohle jedl. Nebyl rozhodně tak žravý jako já, já pořád myslím na to, co uvařím. Tuhle zálibu jsem u něj teda nepozoroval.“

Řešil s vámi i svoje soukromí?

„Radil se se mnou, když jedna z jeho starších dcer chtěla proniknout do branže. Říkal jsem mu, ať raději zůstane u toho, co vystudovala, dost jsem mu to rozmlouval. Ale s ním se hlavně báječně povídalo.“

O čem třeba?

„Byl hodně sečtělý. Hodně se prezentoval jeho přechod na judaismus…

Ten ale pokud vím úplně nedokončil, ne?

„To je pravda. Ale vím, že se sám obřezal, fakt. Jednou mi líčil, jak si k tomu vzal láhev tvrdého alkoholu, který ho dostal do stavu, aby to byl schopný udělat, mírnil jím bolest a dezinfikoval ránu. Ale to byl ještě hodně mladej. Nevyznal se jen v judaisitce, ale celkově v historii. Já vyrostl mezi knihami, takže jsme s Petrem měli řadu společných témat. Neplkali jsme spolu divadelní řeči, vždycky to mělo nějaký hlubší rozměr.“

Vzal by Petr Muk roli v muzikálu, která by mu nesedla?

„Petr nebyl námezdní muzikálový herec, na to jsou tady jiní, kteří hrají ve všech divadlech a ve všech muzikálech. Vzal jenom roli, o který byl přesvědčený, že je JEHO. Já ho tahal do Kleopatry na Marka Antonia – nevzal to. Pak do Třech mušketýrů na roli kardinála Richelieu – taky to nevzal. Petr nebyl ten, který bere role jen pro peníze nebo pro popularitu, bral je proto, že se v nich viděl a že se v nich cítil.“

Jaký byl na zkouškách?

„Třeba u Golema připomínkoval židovské náboženské obřady, školil kolegy, kteří v muzikálu začínali, že když listují knihou, musí obráceně, protože Židé čtou zprava doleva, zezadu dopředu. Když Bohouš Josef s Michalem Davidem napsali Monu Lisu, tak postava Leonarda da Vinciho byla psaná na něj. Na první zkoušku přinesl svodku informací z internetu, aby se dokázali i ostatní vžít do postavy. To mi na něm imponovalo.“

Plánovali jste spolu něco na nejbližší dobu?

„Petr měl hrát mistra Jesenia v připravovaném Katu Mydlářovi. Už jsme to začali promýšlet, jak to zkombinovat s koncerty, které chtěl odjezdit kvůli svojí nové desce. A znovu jsme o toho - Petr plánoval budoucnost, ne konec.“

Proč vlastně před rokem opustil muzikálový svět?

„Kvůli tomu, že se dohrávala Mona Lisa a chtěl se soustředit na novou desku. Její příprava se mu moc zjednodušila v okamžiku, kdy si doma zařídil svoje vlastní studio a dohrál v muzikálu.“

Měl doma vlastní studio?

„Ne snad úplně doma, ale tuším, že to bylo přímo v domě. Asi před dvěma týdny mi říkal, jak mu to zlevnilo a zjednodušilo práci na desce. Mohl nahrávat kdykoli ho přepadla inspirace a kdykoli měl náladu. Když jsem si v pondělí u první pumpy v Česku koupil noviny, našel jsem v nich recenzi na jeho desku. Dostala 80% a titulek byl S Petrem Mukem se musí počítat… Škoda, že to už nečetl.“

Měl strach, jak kritici desku přijmou?

„On byl přesvědčený, že je dobrá. Ale že by čekal, jak ji přijmou kritici, to asi ne.“

Fanoušci byli pro něj důležitější?

„Byli, ale na druhou stranu netvořil tak, aby se jim zalíbil.“

Co fanynky?

„Za tu dobu, co ho znám, jsem ho neviděl s jinou ženskou, než s tou, která k němu oficiálně patřila. Mluvil jsem o té údajné milence s jeho manažerem i jeho ženou a oba mi potvrdili, že to je celé nesmysl.“

Bál se podle vás něčeho?

„Myslím, že ne. Měl pro strach uděláno. Měl takové normální starostï o děti, o psa… chtěl, aby z holek vyrostli fajn lidi, kterým se v rámci možností nepřihodí nic zlého. Ale sám o sebe se nebál. Podle mě byl dobrej táta, i když se pohyboval v branži, kde je spousta pokušení.“

Z čeho měl naopak největší radost?

„On měl takový suchý humor. Tady v muzikálech často vzniká napětí mezi představiteli a hlavně představitelkami hlavních rolí, kdo bude hrát premiéru. On ji nikdy hrát nechtěl a s úsměvem pak ty kolem pozoroval, jak se dohadují. Náramně se přitom bavil.“

Měl nějakého koníčka, o kterém se neví?

„Já sbírám známky a mince, podědil jsem to po tátovi. Nevím, že by Petr tahal holky na motýly, vylisovaný kytky nebo nálepky od piva, ale asi ne. Hodně četl a hodně se vzdělával v historických a duchovních oblastech.“

Nebyla ho nakonec v showbyznysu škoda?

„Nedovedu si představit, že by seděl v ústavu a deset hodin si bádal. Stejně jako si nedovedu představit, že by se z něj stal mnich v klášteře. Byl spokojený a myslím i šťastný v muzice.“

Jste v kontaktu s jeho ženou?

„My jsme byli s Petrem kamarádi, s Evou jsme se samozřejmě znali, ale jí se to naše kamarádství asi moc nelíbilo, protože jsme spolu chodili na to pivo. Ale byl jsem s ní na kafi a ona ví, že se na mě může spolehnout. A nejenom na mě. Slíbil jsem jí, že ji v začátcích podpoříme.

Finančně?

„To taky, ale pomůžeme i v těch provozních záležitostech, které se teď budou řešit. Složenky a nájmy nečekají. Plánujeme dva charitativní koncerty, které ale nechceme uspěchat. S kolegy jsme se domluvily, že to uspořádáme, až bude Petr pohřben a najde klid. Jednám i s Českou televizí o přímém přenosu a celý výtěžek půjde na konto pro jeho rodinu.“

Kdo na nich bude vystupovat?

„Dan Hůlka, Petr Kolář, Petr Janda a spousta dalších lidí mi píše, že mu chtějí vzdát hold – samozřejmě bez nároku na honorář. Michal David navíc na svém červnovém koncertě k padesátinám věnuje Petrovi píseň Největší z nálezů a ztrát.“

Rodina ale stejně určitě pocítí, že ji chybí hlavní příjem.

„Petr byl naštěstí velmi plodný. Spoustu toho napsal a nazpíval. Jeho tvorba tady zůstane a písničky se budou hrát. Honoráře z OSA (Ochranný svaz autorský, pozn. red.) i z Intergramu nebudou zanedbatelné, ale nejde to ze dne na den. Do doby, než začnou peníze chodit na jejich konto, jim chci dát jistotu, že nemusí dělat unáhlené kroky, kterých by pak litovali. Třeba prodej bytu, nebo něco takového.“

Psalo se, že na tom není finančně nejlépe, věděl jste o tom?

„A kdo na tom je dobře? Kdo někdy stavěl, ten ví, kolik stojí rekonstrukce a koupě bytu v centru Prahy. Navíc zařídil studio – to prostě není levné. Na druhou stranu Petr vydělával, a ne málo. Neinvestoval do blbostí, nesbíral masserati, nebo jiný blbý auta.“

Zůstaly po něm kvůli velkým investicím dluhy?

„To nevím. Ale myslím, že ne.“

Byl škudlil, nebo spíš grand, který hostí celou hospodu?

„Byl úplně normální chlap. Jednou zaplatil on, jindy já. Petr nikdy neodešel deset minut před placením na záchod čůrat, aby se pak v tichosti mohl vypařit. I takoví se našli, ale ti už s námi do hospody nechodili.“

To neměl žádnou slabost typickou pro muže?

„Nikdy jsem ho neviděl prohlížet si pánské časopisy, neslyšel jsem ho hodnotit ženské vnady, obleky od Bosse ani auta ho nezajímala. Nebyl marnivej. Jeden náš kamarád se naposled u Tygra chlubil, že si koupil Aston Martin. Říkal jsem tam klukům vtip, jakej je rozdíl mezi drahým autem a krávou? Rozdíl je v tom, že drahé auto má vemeno uvnitř. Petr se tomu dlouho smál.“

V čem vám bude nejvíc chybět?

„Ve všem. Nedovedu si představit, že půjdu na pivo k Tygrovi a on tam nebude. Bude mi chybět jeho břitký, ale spravedlivý pohled na svět. Neměl rád, když se někdo chvástal, sám to nikdy nedělal a já si to před ním nikdy nedovolil. A když už jsem měl našlápnuto, že se něčím pochlubím, vždycky mě hned setřel. To mi bude chybět.“

Teď by to chtělo něco veselého...

„Volal jsem mu nedávno asi ve dvě odpoledne, když mi odpadla nějaká jednání a já měl volno až do večera. Vyrazil jsem k Jelínkům na pivo a vytočil Petrovo číslo, ať za mnou přijde. V telefonu se ale ozvalo: Já vám vůbec nerozumím, netuším o čem mluvíte… normálně mi s tím praštil. Vůbec jsem tomu nerozuměl, ale za pět minut mi zavolal znovu se slovy: Jsem tam za deset minut, nemohl jsem mluvit, vedle stála moje žena…“