Bydlí se svou rodinou v domě v Hlubočepech, odkud může kdykoli vyrazit do lesa, kterýž miluje.

Pro usměvavou a energickou fotografku, kurátorku a v neposlední řadě i pravou ruku Jana Saudka, Sáru Saudkovou (41), je zásadní nenechat se nikým omezovat. To je pro ni zárukou štěstí stejně jako její čtvrté dítě, které se má narodit v červnu.

<strong>První dítě jste porodila až ve svých 35 letech. Proč tak pozdě?</strong>
Dříve jsem děti mít nechtěla. Připadali mi jako spratci, kteří obtěžují a zdržují, což je pravda - co si budeme namlouvat. Ale myslím, že kdybych je neměla, tak bych nelitovala, protože bych nevěděla, co to je. Když něco neznáte, nemůže vás to mrzet.

<strong>Ale jste šťastná, že je máte...</strong>
Když už jednou děti máte, zjistíte, že je to velký dar. Já si je teď "na stará kolena&quot; vychutnávám, ale dřív bych je mít určitě nechtěla, a je dobře, že jsem je neměla, protože bych to možná nějak zanedbala. Měla bych totiž dojem, že mi berou můj soukromý život. Teď mi neberou nic. Jsou zkrátka moje a já si je užívám.

<strong>Necháváte si nadále dostatek prostoru pro svůj vlastní život?</strong>
Pozor, to je zásada! V žádném případě nechci nějaké sebeobětování. Když se ženská obětuje chlapovi nebo dětem, je to průšvih, nakonec to odnese ona sama. Před tím varuji. Když někoho máte ráda, neznamená to, že zatratíte sama sebe.

<strong>Ale některé matky mívají výčitky svědomí, když nemohou věnovat dětem 100 % svého času...</strong>
Tyto pocity nám vnucuje okolí. &quot;Ó, jak je to špatná matka, když nevyvařuje 3x denně a není s dětmi 24 hodin.&quot; Tak to ale není. Všechny si potřebujeme hýčkat tu svou umlácenou duši. A když se jí nevěnujeme, tak to sice vydržíme - protože koneckonců ženská vydrží všechno - ale něco v sobě ubíjíme.

<strong>Je pravda, že se nenecháte nikým omezovat a děláte si věci, jak sama chcete?</strong>
Mně opravdu dělá omezování bytostně zle, takže se mu vyhýbám. Na to je nejlepší recept: řídit si život podle svého. Když se řídíte vlastním svědomím a citem, nemůžete udělat chybu. A pokud se tak přece jen stane, je to jen vaše osobní chyba. Jít si za svým je asi nejlepší způsob a možná i návod na štěstí.

<strong>Nemůže to být někdy přece jen na úkor ostatních?</strong>
Vůbec to neznamená, že ubližujete ostatním, nebo že jste bezohledná. Když řídíte sama sebe, dobře víte, co a proč děláte, a o ničem nepochybujete. Ničeho pak ani nelitujete.

<strong>Ale chce to zřejmě mít na sebe objektivní náhled...</strong>
Nevím. Když budete takto o sobě uvažovat, stejně zjistíte, že vám to k ničemu není. Život si s vámi vždycky zamává, jak potřebuje. Přemýšlení je spíš jen takový lidský výmysl, aby se neřeklo. Hodně věcí je mnohem jednodušších, než jak je vnímáme. Já bych každému doporučila, aby měl kuráž a odvahu na totéž: dělat věci podle vlastního srdce a nenechat si do ničeho kecat.

<strong>Stačí tedy, když si vytyčíme cíl a jdeme za ním?</strong>
Každý máme jinou míru vůle. Ale když máte vůle dost a víte, kudy chcete jít, není důvod zdržovat se hloupostmi a do něčeho se nutit. Jen byste ztrácela čas, ošívala se a byla nespokojená. Nechci večer usínat s tím, že jsem si svůj život takhle nepředstavovala.

<strong>Naopak pořád zkoušíte nové věci... Kdy vlastně jste zatoužila dělat vlastní fotky?</strong>
Základem určitě bylo setkání s Janem Saudkem. Žila jsem uprostřed jeho fotografi í a přirozeně jsem došla k tomu, že to chci vyzkoušet sama. V první etapě jen kopírujete. Je to přirozený způsob, jak se řemeslo naučit. A když se přes tuto etapu překlenete, chcete to zkusit po svém. Nepřemýšlím nad tím, proč jsem začala fotit, prostě vás to uhrane a uchopí a už toho nechcete nechat...

<strong>Jste poměrně úspěšná. Myslíte, že vám k tomu pomohlo i slavné příjmení?</strong>
Může se zdát, že je to výhoda, ale v podstatě je to velká nevýhoda. Pořád jste posuzována jako ta, která se přihřála na něčí kariéře. Potřebujete pak dokázat ostatním i sama sobě, že to děláte jinak a že ono příjmení je opravdu jen shodný shluk hlásek. Od Janova vlivu se ale nedistancuji. Jen jsem už ve své tvorbě dospělá holka.

<strong>Nežárlí někdy Jan na vaše fotografie?</strong>
Skrytě mě pozoruje a řekla bych, že mi fandí. Není tak malicherný, aby žárlil. Spíš ho to těší, protože chtěl mít nějakého pokračovatele.

<strong>Je vám i kritikem?</strong>
Nelítostným! On spíš bude lhát do očí všem ostatním a říkat: &quot;Ó, jak je to skvělé,&quot; ale v soukromí chválou šetří, což je dobře.

<strong>A co váš partner Samuel, tedy Janův syn?</strong>
Tomu je to, myslím, jedno. Když se mi povede fotka, ohodnotí to slovy, že i slepé kuře občas najde zrno. Uměním opovrhuje, je mu bytostně cizí, protože v tom světě vyrůstal. On je opačným extrémem a je to dobře, protože jeden blázen v rodině docela stačí.

<strong>Využíváte ho i jako model pro své snímky...</strong>
Je pro mě dělníkem fotografie. On se sice vymlouvá, dokonce i ztloustl, aby už nemusel fotit, ale neuchránilo ho to. Teď naopak vypadá ještě přirozeněji, uvěřitelněji, věrohodněji.

<strong>Nemá tedy možnost volby...</strong>
Musí se obětovat, jinak to nejde... V naší rodině platí heslo: &quot;Rozděl a panuj.&quot; A stejné je to i s výchovou dětí. Je nesmysl namlouvat si, že si nějak rozdělíme role. Kdo má čas, volné ruce a sílu, tak dělá. Fascinuje mě, když se mě někdo ptá, jak zvládám starost o rodinu. Já? Vždyť jsme na to dva, jsou to naše děti! Proto každý dělá, co umí. Je k ničemu dělat si nějaké rozvrhy a čárky, jaké má kdo zásluhy.

<strong><font size="4">3 NEJ SÁRY SAUDKOVÉ</font></strong>

<strong>Nejoblíbenější květina:</strong> Kopretina.
<strong>Nejhorší zážitek:</strong> Jakákoliv činnost, při které zbytečně ztrácím čas.
<strong>Nejoblíbenější jídlo:</strong> Zelňačka.