Elegantní, nepřehlédnutelná a optimismem sršící Halina Pawlowská (53) právě dopisuje cestopis a horečně chystá další televizní pořad, prozatím tajný. O manželovi tvrdí, že je hezký a vtipný. Nesnesla by despotického ukecaného puntičkáře, který nerad jí, nerad pije a nerad se směje. Jak jste oslavila nedávné narozeniny? "Byla jsem v Makru, chtěla jsem si tam koupit italské šumivé víno v plechovkách. Chtěla jsem udělat velice trendy oslavu, na níž každý dostane plechovku a brčko, měla jsem to krásně naplánované. Ale v tom Makru na mě z nejhořejší police spadla dvě plata tady těch plechovek, no a měla jsem otřes mozku. Taky pes mě kousl. Prakticky pořád jdu z jednoho úrazu do druhého." Který pes si dovolil? "Kousl mě můj pes, když se popral s druhým psem a já jsem neopatrně zasáhla. On nechtěl, narazila jsem mu do tlamy rukou. Vůbec jsem se na něj nezlobila." Jak přežít přibývající roky? "Ale tak já si připadám velice mladá. Lidský život se prodlužuje a vlastně se říká, že člověk se v padesáti letech dožívá úctyhodného věku v relativním mládí. Pamatuji si, že když tatínkovi bylo pětačtyřicet padesát, tak měl pocit, že je absolutní mladík. A moje máma taky. Ta má pořád pocit, že je vlastně mladá. Vždycky říkám, mami, proč si nevezmeš jinou tu berličku, bude se ti líp chodit, a ona říká, ještě ne. Osmaosmdesát je jí." Ona má nějakou mladistvou hůl? "Jasně, má elegantní." Přála byste si, aby vám bylo znovu sedmnáct? "To ani ne. Proč? Ráda vzpomínám na první lásku, milovala jsem ho právě od těch sedmnácti do jedenadvaceti. Byl to veliký muž s hezkýma modrýma veselýma očima, byl inteligentní a měl velký smysl pro humor." Ale vzala jste si jiného a jste s ním třicet dva let. Jak jste to dokázala? "Možná je to tím, že nejsem často doma (směje se)." Co byste u muže nesnesla? "Asi bych nesnesla žít s někým, kdo je puntičkář, protože jsem ledabylejší. Jednou jsem byla na návštěvě u nějakého muže a on hrozně lpěl na tom, jak se mám přezout, měl zvláštní systém přezouvání. Přišlo mi to dost náročné na to, abych tam mohla volně existovat. Ono se to netýká pořádku, protože já mám ráda doma pořádek a můj muž je pracovitý a právě velice pořádkumilovný, ale nemám ráda malicherné puntičkářství. Můj muž má taky někdy tendence ukazovat, jak se správně dává nádobí do myčky, a já ho nechám, je mi to celkem jedno, a pak si to tam dám zase, jak chci já." Do jaké míry je manželovi příjemná vaše popularita? "Manžel nemá rád, když jdu s ním a někdo mě zastavuje. Vždycky říká: Ježíšmarjá, já jsem zase zapomněl, že nejsi normální! (směje se) Proto taky se mnou nikam moc nechodí, ale třeba když jdeme v Krkonoších po hřebeni a někdo mě zastaví, tak tohle řekne." Dostáváte dopisy od ctitelů? "Jo, jo, dneska jsem dostala mail od nějakého Mohameda, který je už dva roky v Praze. Píše mi podrobně, co všechno by mi chtěl líbat, ale ne perverzně. Romanticky! Oči, rty... Odepsala jsem, že děkuju za lichotky, že mě to nesmírně žensky povzbudilo a že zatím na kávu nemám čas. On chtěl jít na kávu. Mně to opravdu lichotí, protože mě zná z televize nebo z fotek a fakt se mu líbím (směje se)." A méně povzbudivé dopisy? "Stalo se mi, že mi čtenářky nebo divačky psaly: Můj muž vás nemá rád. Říkala jsem si: Je blbej, proč si ho braly. Asi nevypadám jako žena, která vždycky pozorně poslouchá, co muž řekne. Můj muž říká: Je normální, že v každé domácnosti voní čerstvě upečený koláč. Já na něj tak koukám a říkám: "Vážně? To jsem nikdy neslyšela, v žádné rodině mých kamarádek rozhodně denně čerstvý koláč nevoní. A pak jsem o Velikonocích za odpoledne upekla dva beránky, obarvila jsem vejce, upekla jsem nádivku a jehněčí. Prostě jsem úplně zešílela. Ukázala jsem to muži a on řekl: No. Úplně normální." Prala jste se někdy? "Neprala, ale jednou jsem jednomu muži sebrala brejle a hodila jsem je asi třicet metrů daleko (směje se). To byl názorový střet ohledně práce, on byl producent, já autorka a nějak jsme se neshodli, já řvala, že to bude dementní a debilní, servala jsem mu ty brejle a hodila jsem je pryč. Že když je tak slepej a nevidí, jaká to bude blbost, tak ať je slepej doopravdy. V té době jsem byla na invalidním vozíku, protože jsem měla přetrženou Achillovu šlachu. Vymrštila jsem se na zdravé noze z vozíku a udělala jsem to." Před časem jste zachránila sebevraha na Nuselském mostě, vzpomínáte? "Bylo to hrozně zvláštní. Jela jsem v taxíku, povídám taxikáři: Zastavte. Byla tam policie, záchranáři, a já jsem říkala: Můžu dál? Pak tam byl psycholog, který na něj mluvil. Ten člověk, mladý muž, tam už čtyřicet minut váhal, zda skočí. Měl problémy s láskou, manželka od něj chtěla odejít, nedařilo se mu ani v práci. Já jsem na něj promluvila, a ten ženský hlas byl najednou zvláštní, protože to bylo v noci... Žádná žena na něj nemluvila. On se podíval po hlase, a přece jenom, možná jsem s tím bezděčně počítala, jsem mu byla povědomá." Poznal Halinu Pawlowskou... "Říkal: To jste vy? Já jsem říkala: Ano, pojďte sem. Zaváhal a pak vylezl. Jela jsem s ním na psychiatrii a potom asi za tři dny mi přišla poděkovat do redakce jeho maminka. Tenkrát to vyšlo v Blesku a jeden z mých známých měl názor, že jsem to neměla dělat. Ať skočej, když chtěj, takový měl cynický řeči. Úplně mě rozčilil, rok jsme spolu nemluvili." Odmoderovala jste tři sta šedesát šest Banánových rybiček. Které z nich byly nezapomenutelné? "Jednou tam byl šimpanz a ten mě kousl do ňadra. On mě jakoby políbil, ale ve velké vášni, takže mi udělal modřinu. Obrovskej cucflek. Jenže od veliký opice." Co byste nikdy neoblékla? "Šortky. Ty rozhodně ne."