Že se dvořil Dádě Patrasové (69) a měl úspěch, to se vůbec neví. A v kapitole o tom, jak byl občas také filmovým hercem bez nároku na slávu a honorář, to Karel Šíp vybalil bez okolků. Vzpomíná, jak poprosil Ladislava Smoljaka (†78), zda by se mohl přijít podívat na natáčení komedie Vrchní, prchni (1980) a jen někde v koutku nenápadně pozorovat dění na place. „Chtěl jsem vidět, jak Láďa režíruje, jak se dělá komedie. Přečetl jsem si totiž scénář a moc se mi to líbilo,“ vylíčil Šíp v knize, jak k tomu došlo.
A tak ho Smoljak pozval do Říčan, do jedné z vilek, kde se točil sraz abiturientů a kam právě dorazil knihkupec Vrána, resp. Josef Abrhám. „Byl jsem tehdy svobodnej kluk, co mohl v noci kamkoliv, tak jsem sedl do svého malého fiátku a přijel jsem.“ V baráku si sedl do kouta a očumoval, když ho najednou režisér vyzval… „Hele, víš co, když už tady jsi, sedni si tady k tomu epidiaskopu a budeš promítat fotky rodin, co tady nosí ti účastníci srazu.“
Bez obsluhy by to vypadlo divně, složitější promítačku jen tak někdo neovládal a Karel Šíp byl přece jenom absolventem filmové školy a působil v branži. „Tak jsem si sednul a oni mně dávali ty fotky. Nemluvil jsem a dával fotky do přístroje. A natáčení běželo dál.“
Svůdník bez honoráře
Jenže ve filmu je hned scéna, kdy se Dáda Patrasová nudí a kouká po Abrhámovi. Sedí v křesle, nohy křížem, a koketuje na dálku. Ale je tam sólo, patří ke Kodetovi, který se ovšem vybavuje s ostatními. „Taková krasavice tam přece nemůže sedět sama. Potřebuje obdivovatele. Karle, přiklekni k tomu křeslu, neboj, nebudeme brát zvuk, jenom aby bylo vidět, že do ní hučíš, ale že ona pro tebe oči nemá, že ona už má oči jenom pro toho Abrháma,“ vysvětlil mu Smoljak a jelo se.
Úkolem bylo, že má dělat obdivovatele, že vlastně Dádu balí, přičemž Karel Šíp se toho zhostil znamenitě. Ukecával ji jako profík! „Osobně jsem ji neznal, ale hned jsem jí navrhoval: Možná by nebylo špatný, já nevím, jak byste se na to tvářila, ale že bychom zašli, jak to tady skončí, na nějaké vínečko. A potom, kdybyste chtěla, mám takovou útulnou garsonku na Vinohradech…“
Povedlo se z první, Smoljak byl spokojen, ale Dáda tehdy knokautovala všechny okolo. „Tak já tu nabídku beru, pane Šíp.“ Všichni ztichli a Karel Šíp zrudnul a nejraději by se někam vypařil, nic červenějšího tam prý tehdy nebylo. Nabídku nevyužil, vytratil se po anglicku. Přitom byl svobodný a také vtipný. Za tři roky se Dáda provdala za Felixe Slováčka… Karel ostrouhal, nedostal honorář a není ani v titulcích filmu.
Karel Šíp na pohřbu Josefa Aloise Náhlovského (†72): Emotivní slova o kamarádovi David Turek
Čekání na smích
Nová kniha Čekání na smích (nakladatelství XYZ) provází čtenáře napříč desetiletími – od Karlových úplně prvních krůčků přes první divadelní angažmá v dětských rolích, po vznik legendárních pořadů v televizi až po současnost, kdy je stálicí a ikonou televizní zábavy. Knihu napsali společně s Michaelem Čechem, který je zároveň režisérem Všechnopárty a také synem Šípova celoživotního kamaráda Františka Ringo Čecha. Dozvíme se, jak natáčel dokument o nejlepším předsedovi JZD nebo jak komunistického šéfa v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka v Praze vozil na zálety a vždy čekal před domem. A plno dalších veselých i smutných historek. Třeba o sebevraždě kamaráda z vojny, kterého šikanovali důstojníci, aj.
Jak jsme šířili Chartu 77
„Za zmínku stojí snad ještě jedna věc. Dvě kolegyně se mě ve Fučíkárně (pozn. redakce - PKOJF, pražských Holešovicích) jednou zeptaly, jestli bych jim něco nerozepsal na stroji. Všimly si totiž, že píšu mimořádně rychle. Tehdy kopírky neexistovaly, všechno se psalo přes průklepáky a co nejvíc kopíráků. Že to je ale citlivá věc, jestli se nebudu bát do toho jít. Ukázalo se, že potřebovaly namnožit texty Charty 77 a další materiály kolem toho, doslova ilegální zpravodajská činnost. Takže vždy po pracovní době, kdy se kanceláře vylidnily, zůstával jsem často až do večera a psal ilegální texty. A Jana se Zdenou to pak někam roznášely, kam, to mi neřekly. Tolik důvěry ve mě nejspíš neměly. Je fakt, že kdyby tenkrát hledali hnízdo, kde se ty texty množej, ve Fučíkárně by asi nehledali.“ (z knihy Čekání na smích)
