Vojto, vy opravdu plánujete, že byste se sem na stálo přestěhoval?
„Ano. Všechno, co tu děláme, je skutečný. Celý nápad vzešel od nás, ode mě a mojí ženy, není to nápad televize. Několik let jsme to plánovali a jsme rádi, že se nám to podařilo zrealizovat. Hned na první prezentaci v televizi se mě zeptali: Hele a neměl bys čas udělat ještě jeden pořad? A to byli Zrádci. Natočil jsem obojí a obojí jsem si zamiloval.“
Kolik času tu teď trávíte?
„Šestnáct až dvacet dní v měsíci, sedm dní jsem pak ve střižně, protože náš seriál zároveň režíruju a stříhám. Za tu dobu vždycky vznikne tolik materiálu, který by vystačil na celý hraný seriál. Kamery jedou pořád a scénář dávno neexistuje. Každý den místě vymýšlím, co se bude točit.“
V Praze hrajete v divadlech, točíte… Jak to s farmou zvládáte kombinovat?
„Je to samozřejmě náročný. Ale mám velký štěstí, že – a to jsem netušil, když jsem to kupoval – je můj nejbližší soused kamarád, se kterým jsme se asi před dvanácti lety stýkali kolem koní. Ten mi pomáhá se postarat, když tu nejsem. Uvidíme, jak to půjde dál. Zvířata na farmě jsou dennodenní záležitost, a když to nebudu zvládat, nebudou tu moct být.“
Kdo se o ně zatím stará?
„Já sám a pomáhá mi zmíněný kamarád. Zatím tu máme slepice, ovce a koně.“
Žena mu dala maringotku
Vaše žena vám sem koupila maringotku, ve které dočasně bydlíte. Co jste jí na to řekl?
„Moje první reakce byla: Vždyť se to rozpadá! A viděl to někdo? (směje se) Jenže ona měla argument – po cestě nakoupila materiál a nářadí, abych si ji sám opravil. Hlavou mi běželo, že je to špatný vtip a dost jsem ji v tu chvíli proklínal. (směje se) Ale pak jsem pochopil, co tím chtěla říct: Chce, abychom byli jako rodina spolu. Tak jsem ji s pomocí kamarádů a s vypětím všech sil nakonec opravdu opravil.“
Na maringotku jste nechal napsat nápis Šmildosland, co znamená?
„Moje žena mi říká šmílo a já jí taky. Vzniklo to tak, že jsme na sebe začali šišlat a říkáme si miláček, šmiláček, šmíla… Máme takový rituál – kdo přijde domů, má být přivítán, protože tak to ve Šmildoslandu chodí. Chtěl jsem ji překvapit, že maringotka bude celá Šmildosland. Tak jsem to udělal.“
Byla ráda?
„Úplně ji to dojalo!“
Jak jste na ten celý nápad s farmou přišel?
„Už jako kluk jsem vyrůstal na statku. Rodiče ho koupili před revolucí a vlastníma rukama ho opravovali. Trávili jsme tam každou volnou chvíli a já tady zažil všechna první dobrodružství, první hry na kovboje i indiány. Když jsme vyrostli, se chalupa prodala. Jenže mně se pak po tom životě začalo stýskat.“
A dál?
„Šel jsem tehdy za tátou a řekl jsem mu, že jsem teď vydělal nějaké peníze, že bych koupil statek, kde budeme mít koně, a všechno bude jako dřív.“
Co na to táta?
„Ty ses úplně zbláznil, řekl mi. A nabídl mi dědovu chatu. Nebyl to můj sen, ale dal jsem ji dohromady.“
Osudová bouračka
Jak to pokračovalo?
„Špatně. Jednoho večera šel táta večer ze schodů, upadl a zlomil si vaz. Letos to bylo šest let. Najednou tu nebyl a mně se zbortil svět, špatně jsem to nesl. O rok později jsme na chatě slavili dědovy nedožitý devadesátiny. Den potom jsem jel na motorce navštívit neteř do Jindřichova Hradce, ale jak jsem se soustředil na jiné věci, než kam jedu, měl jsem bouračku.“
Co se stalo?
„Srazil jsem se s traktorem a zlomil si dva obratle. To mi změnilo život. Čtyři měsíce jsem ležel v nemocnici, koukal do stropu a přemýšlel. Pochopil jsem, že musím něco udělat jinak. Chatu jsem prodal a začal si svůj život zase dávat dohromady.“
Jak jste to udělal?
„Rozhodl jsem se, že najdu místo, kde začnu nový život a založím rodinu. Trvalo to dlouho, ale našel jsem ho – krásný velký pozemek s kusem lesa, rybníkem a pastvinou. Dokonce má i zatopený lom!“
Jak jste to místo objevil?
„Úplnou náhodou. Když jsem se rozhodl, že prodám chatu a najdu jiné místo, byl to první inzerát, který jsem otevřel.“
Takže jste našel nejen pozemek, ale založil jste tu i rodinu, že?
„Krátce po tátově smrti jsem potkal Ráďu, dceru šumavskýho myslivce a agronomky. Dodnes si myslím, mi ji poslal, aby mě zachránil. Na první rande jsem ji vzal rovnou sem, na tento pozemek. Trošku připomíná Šumavu, takže se do něj hned zamilovala.“
I do vás.
„Asi jo, protože o rok později jsme na tomto místě měli svatbu. To už Ráďa čekala našeho syna.“
Věděli jste hned, že tu oba chcete žít?
„Ano. Objeli jsme spolu ještě několik jiných míst, ale po půl roce jsme zase skončili tady, i když to z toho všeho, co jsme viděli, bylo nejšílenější. Rozhodli jsme se, že tu vybudujeme biofarmu a budeme žít v souladu s přírodou. A protože já pořád něco točím, napadlo Ráďu, že bych si tu práci mohl vzít sem a natočit o tom seriál.“
To zní přímo pohádkově.
„Ale jenom zní. (směje se) Sice jsem chtěl mít farmu, ale vůbec nic jsem neuměl. Spadl mi tu strom a já nevěděl, jak ho dostat pryč. Netušil jsem, jak se ovládá traktor ani křovinořez. Všechno jsem se učil postupně a za pochodu. A taky jsem se stal dobrovolným hasičem!“
Opravdu?
„Vážně. Moc mě to baví. A ještě jsem se díky tomu stal myslivcem, na to jsem taky studoval.“
Štáb si domů nevezmu
Nevadilo vám, že zcela odhalíte své soukromí?
„Moje první reakce, když s tím nápadem Ráďa přišla, byla: Přece si nevezmu štáb do svýho soukromí, nejsem blázen!“ (směje se)
Ale pak jste si to rozmyslel.
„Začal jsem nad tím přemýšlet. Rádin hlavní argument byl, že budu pořád někde lítat a vydělávat, abych si to mohl dovolit, a na farmě vůbec nebudu. A že toto je možnost, jak si práci vzít sem, být spolu a všechno se naučit. Nakonec jsem přišel na to, že jediná cesta by byla, kdybych to udělal celý sám. Zprodukoval to i zrežíroval. Tak budu mít kontrolu nad tím, co v tom seriálu je.“
Litoval jste toho někdy?
„Těch momentů byla spousta. Ušili jsme si na sebe bič tím, že to celý točíme, to vás potom svazuje. Ale na druhé straně to věci, který se tu dějí, urychluje. Každý večer si uvědomím, že kdybychom to netočili a já tu nehonil co nejvíc obsahu, tak se práce udělá desetina. Každá mince má dvě strany.“
Jak myslíte, že by to u vás mohlo vypadat za rok? Budete to mít hotové?
„Já si myslím, že to nikdy neskončí, tohle peklo. (směje se) Je to tak, že letošní rok byl ve znamení budování. Spousta práce, která se tu udělala, je v podzemí – dotáhnout sem elektřinu, kterou jsme zapojili před třemi týdny, trvalo strašně dlouho, výkop byl dlouhý osm set metrů.“
Jak to máte s vodou?
„Vodu jsme sem vozili v nádržích a dlouho jsme řešili, jak to udělat, aby po cestě do maringotky nezamrzala. Bylo to takové dobrodružnější. Teď už tu máme studnu a na střeše maringotky solární panely, které vodu ohřívají. A máme zatím záchod, který se ručně vynáší, bez chemie, ale musí se o něj člověk starat. Takže minimální komfort už tady je.“
A co farmaření?
„S tím jsme už letos reálně začali – máme tu ovce, slepice, koně, velké záhony, pole brambor, příští rok bychom se tomu chtěli věnovat víc a pustit se do biofarmaření. Stali jsme se farmáři trošku z leknutí a stále víc do toho pronikáme. Ráďa třeba začala chodit na zemědělskou školu. Příští rok bychom rádi věnovali farmářskému plánu. Mezitím se bude dál budovat.“
Seriál má devět dílů, bude i druhá série?
„To záleží na divácích. Pokud bude dobrá odezva a já doufám, že bude, pak druhou sérii uděláme. Nemáme to předem naplánované, nemá to jasný konec. Ale díky velké trpělivosti ženy to možné je.“
Z povalečů makáči
Seriál se ještě točí. „Je to dokureality o tom, jak se s mou ženou snažíme založit biofarmu, zapojit se do vesnickýho života. Je to o tom, jak se z městských povalečů stávají vesničtí makáči,“ vysvětluje Vojta.
„Rozhodl jsem se uskutečnit sen a při té příležitosti natočit seriál o tom, co reálně prožíváme. Je to celé propojeno s místní komunitou, která za námi stojí a se vším nám pomáhá,“ dodává. V době vysílání prvního dílu v televizi Vojta na farmě dotáčí ten poslední.
Kosa, déšť, ale krásné to bylo!
Když do redakce dorazilo pozvání na návštěvu farmy, kterou si Vojta Kotek s rodinou buduje a o které natáčí seriál, neváhali jsme ani minutu. Nasedli jsme do autobusu a vydali se na víc než hodinovou cestu z Prahy směr Orlická přehrada.
Čím víc jsme se blížili do Kozárovic v okrese Příbram, kde žije pouhých 400 obyvatel, tím víc se horšilo počasí. Zatímco v metropoli jen pofukoval vítr, tady se proti nám spikly všechny živly. Spustil se liják a síla větru prudce vzrostla. „Holínky, pláštěnka a teplé ponožky, to bychom teď potřebovali ke štěstí,“ prolétlo nám hlavou.
Vystoupili jsme na zdánlivě opuštěném místě, v poli mezi stromy a po bahnité cestě postupně došli k bílé maringotce. Právě v ní Vojta s rodinou provizorně bydlí. Kousek vedle už ale začíná stavět dům. V místě, kde panuje naprostý klid a samota, kam se nedá dostat jinak než autem, postupně buduje vlastní biofarmu. Kluk z města, rodilý Pražák, se chystá utéct na samotu.
Převezme syn farmu?
Dětství na farmě čeká Vojtova tříletého syna Huberta I. Šman Kotka. „Nechci na něj klást nároky, že to tu po mně jednou musí převzít, je to sen, který žijeme s Ráďou. Ale chceme mu tím ukázat, že když člověk něco chce, musí pro to něco udělat a třeba se to jednou i stane,“ říká herec.
„Ale zatím ho baví, že se se mnou dokáže postarat o slepičky, o ovečky, že s mámou tráví spoustu času na záhonech. Roste z něj malý farmář, ale bůh ví, jestli ho to v pubertě nezačne celý štvát,“ dodává.
Hradní pán farmářem
Momentálně Vojta Kotek na obrazovkách exceluje jako hradní pán v reality show Zrádci, která se vysílá každou neděli, jde už o druhou řadu. „Pro mě je to o to zvláštnější, že já ty lidi z hradu neznám. Držím si od nich odstup. Jakmile začnou vypadávat, tak se teprve představujeme. Do té doby jsme si ani nikdy nepotřásli rukou,“ odhaluje zákulisí Vojta, moderátor pořadu.
Nejdřív se zeptal lidí, co oni na to...
„Když se například v prvním dílu kácejí soušky v našem lesíku, trvalo to čtyři dny, a tak jsme to čtyři dny točili, protože jsme nevěděli, kdy se stane něco zajímavého. A pak z toho ve výsledku máte minutu obsahu. Přiznáme vše, kde se co odehrává. Upřímnost mi přijde zásadní a nutná, aby nám divák uvěřil, fandil nám a šel s námi. V prvním díle svůj příběh sdílím nejen s divákem, ale i s obyvateli vesnice. Pozval jsem je na debatu do místního kulturáku, abych se jim představil, řekl jim, co jsem zač, proč jim po vesnici běhají lidé s kamerami a jestli jim to nevadí. Sdílím s místními i s diváky, že tohle jsem já, tady chci být a takhle chci žít.“
Farmu Vojty Kotka sledujte každý pátek od 24. října, 20.15 na Primě.
