„Zánět mozkových blan mě ze dne na den zastavil,“ svěřila se herečka Tereza Ramba v DVTV. „Mám strašné nároky, na všechno a na všechny, i na sebe, na svůj čas s dětma i čas v práci... a najednou jsem nemohla dělat vůbec nic. Pamatuju si, že v jeden moment pro mě byl největší zážitek to, že se otočím na bok. Sama si dojít do koupelny a umýt se, to byl zázrak...“
Nemoc byla prý důsledkem extrémního pracovního vypětí. „U mě to způsobila únava. Já dotočila film Cukrkandl, kterej byl extrémně náročnej a komplikovanej, a já byla hrozně přetažená a jela jsem přes svoje možnosti. Pak jsem měla pocit, že to musím všem vynahradit, takže jsem jela přes ty možnosti dál.“ V té době navíc přecházela nemoci a brala antibiotika, což vedlo k oslabení imunity. „A tak mě to sejmulo, abych si odpočinula.“
Akutní fáze nemoci trvala dva měsíce, celkové zotavování pak půl roku. Úplně fit se cítila až zhruba po tři čtvrtě roce. Ramba rovněž přiznala, že měla výhodu finanční rezervy, a tak nemusela spěchat zpět do práce a vydělávat na živobytí, jak to mívají mnozí jiní pacienti... „Doteď mám občas bolesti hlavy, za který jsem vděčná, protože mi připomínají, jak člověk rychle zapomíná.“
Přesto však na tomto nepříjemném zážitku dokáže najít i klady. „Byla to pro mě obrovská škola,“ prohlašuje skálopevně. „Já jsem si procházela nějakou terapií asi deset let, a tady tohle pro mě bylo fakt vlastně katarzí... a ač to zní absurdně, tak to bylo úplně úžasný. Zjistila jsem, že mám absolutně mylný představy o životě a všechno beze mě vlastně jede úplně normálně dál, což bylo hrozně osvobozující. Nejenom v práci, ale všude.“
Tereza Ramba jako novátorská zubařka v traileru filmu CUKRKANDL Bioscop
Dnes se Tereza Ramba pomalu vrací do pracovního tempa, ale s úplně jiným přístupem... a to i když má prý nejrůznější projekty rozplánované až do roku 2027. „Jsou to krásný projekty, ale mezi nima mám dlouhý pauzy volna. To jsem nikdy dřív nedělala. A mám takovou jednoduchou mantru, že vždycky dělám jenom jednu věc.“ Změnila také životní rytmus – naučila se říkat „ne“, tráví méně času na telefonu i počítači, a více se také věnuje sama sobě a svým koníčkům. „Přeřadila jsem na nižší rychlost, z desítky na šestku.“
Prodělanou nemoc totiž vnímá jako zásadní zlom ve svém životě, co ji donutil zastavit, zpomalit a znovu objevit ztracenou rovnováhu. „Já jsem to dělala tak, že jsem měla buď děti, nebo jsem točila. Neměla jsem vůbec žádnej čas. A díky tomu zánětu mozkových blan jsem si vlastně vzpomněla, že potřebuju dělat nějaký věci pro sebe, pro svoji duši, pro svoje tělo. Ta intuice nám to řekne, když ji nemáme zaházenou těma výkonostníma návykama. A já bych se toho nedokázala zbavit bez té nemoci.“
