Jak jste si užil oslavu narozenin?
„Krásně! Bylo tam šedesát hostů, těch, které nejvíc miluju. Jenže kamarádů mám mraky, takže jsem pak měl malý problém – lidé, které jsem nepozval, mi volali a říkali – ty jsi mě nepozval! Bohužel, kapacita to neumožnila. Udělal jsem to jen pro šedesát hostů, abych se celý večer mohl každému individuálně věnovat. Pařili jsme až do čtyř hodin ráno.“
Slavíte narozeniny rád?
„Obvykle svoje narozeniny neslavím. V den, kdy je mám, jedu raději na dovolenou. Nejsem na takové velké párty, nebaví mě to. Ale šedesát je šedesát… Říkal jsem si, že šedesátku mít dvakrát nebudu. Velké poděkování mému muži, protože to byl on, kdo to celé organizoval, opravdu do posledního detailu. Dokonce tam byl člověk, který vyráběl čerstvé doutníky z tabákového listí. Ale asi to nikdo nepochopil, protože nikdo si je nebral.“
Jako jeden z dárků pořádáte i retrospektivní módní show, která bude poprvé i pro veřejnost.
„Ano, protože stále dostávám dotazy, proč se na moje přehlídky nedá koupit vstupenka. Bývají jen pro moje klienty, novináře a nejbližší kamarády.Tak jsem si řekl – teď je mi šedesát a poprvé v životě, v průběhu mé kariéry návrháře, budu prodávat vstupenky! Bude to velká přehlídka, retrospektiva od mé první kolekce, kterou jsem dělal v roce 1999, až doteď. Lístky jsou ke koupení na www.cfw.cz jako Czech Fashion Week. Výtěžek půjde na charitu.“
Prožíváte jubileum s nostalgií?
„Nejsem nostalgický člověk. Neohlížím se. Život jde dál a já jdu bez ohlížení, krok za krokem. Nikdy se nedívám zpátky. Všechno, co se stalo… Nelituji. Ptali se mě, jestli bych mohl vrátit čas, jestli bych vyměnil svůj život. A já říkám, že ne. I ty špatné věci, co jsem prožíval, tam byly, protože tam být musely. Ty špatné věci mě naučily být silnější, být opatrnější.“
A co třeba vzpomínky na dětství na Kubě?
„Prožil jsem nádherné dětství. Kuba měla obrovskou pomoc z celého světa, z Číny, Československa, Německa. Nebyla tam taková krize. Měli jsme všechno a já jsem byl trošinku rozmazlené mimino. Narodil jsem se totiž nemocný – měl jsem srdeční problémy a takové věci, jsem astmatik, a máma mě strašně moc opatrovala. Všechno, co jsem si přál, mi dala. Ale staly se i ošklivé věci. Nebudu říkat, že ne, protože to není pravda. To by bylo, jako by člověk chtěl skrývat slunce jedním prstem.“
Co považujete za takovou věc, která se neměla stát?
„Jako dítě jsem byl šikanovaný kvůli mojí orientaci. Nadávali mi a mlátili mě. A když jsem byl malý, byl jsem znásilněný. Nemělo se to stát, ale stalo se. Ošklivá vzpomínka. Nikdy jsem o tom nemluvil, až do doby, co jsem vydal svůj životopis. Tehdy se to poprvé dozvěděl dokonce i můj manžel, nikdy v životě jsem o tom předtím nemluvil. Říkal jsem si, to je věc, kterou si vezmu až do hrobu. Nemluvil jsem o tom úplně konkrétně do detailů, jak to všechno bylo, ale bylo to katastrofické. Hrozili mi i smrtí.“
Bylo pro vás jednoduché se po tolika letech otevřít?
„Poprvé, když jsem o tom mluvil, se mi ulevilo. Plakal jsem, protože jsem to držel hluboko v sobě a nebylo to jednoduché. Třeba moje máma to neví dodnes. Chtěla tu knihu přeložit, aby si ji mohla přečíst, ale nechci to. Máma má osmaosmdesát let a po tolika letech, co jsem to tajil, a ona by se to dozvěděla, cítila by se, že mě třeba neopatrovala tak, jak měla. Ale ona za to nemůže. Byl to řidič mého táty. Vozil mě do školy a vyzvedával mě tam…Mně bylo asi osm nebo devět let. Zvracel jsem, už když jsem věděl, že se ten člověk blíží. Bylo to strašné…“
Podařilo se vám někdy si s tím člověkem, jak se říká, vyřídit účty?
„Ne. Pak jsem šel do umělecké školy, a i když stále byl řidič mého táty, už jsem s ním nepřišel do kontaktu. Už je to určitě starý pán. A já se celý život tvářil, že to nebylo.“
Kdy vás začal zajímat svět módy?
„Od dětství. Každé dítě si hraje s míčem, s balonem, a já jsem furt maloval. Je pravda, že jsem při tom malování i relaxoval. Chtěl jsem studovat i medicínu, to mě lákalo proto, že jsem byl od dětství nemocný a furt byl v nemocnici. Jenže máma mi řekla, že medicína se studuje celý život a já nejsem moc na studium. Ať jdu na uměleckou školu, když tak krásně maluju. Dokonce, když mi bylo, myslím, deset let, nakreslil jsem jedny šaty, a máma ten návrh vzala a ušila si podle něj šaty.“
Do Československa jste přišel ještě před revolucí. Pamatujete si, kdy jste v životě poprvé slyšel o existenci ČSSR?
„Na Kubě jsme byli v té době izolovaní. Mluvilo se možná o Sovětském svazu. Ale máma dělala vojenskou diplomacii, takže studovala a o Československu věděla. Ale já ne, já vůbec. Nikdy jsem ani neočekával, že se z Kuby dostanu ven, třeba na dovolenou. Když mi doma řekli, že pojedu do Československa studovat, byl jsem z toho úplně vykulený.“
Jak to tady na vás působilo?
„Byl to obrovský šok. Víte, Kuba je nádherná, má nádhernou přírodu, pláže, slunce, je tam karneval. Lidi se baví, smějou se, tančí. A já tohle opustil a přijel do Československa. A tady mi to všechno připadalo úplně šedé. Baráky byly šedé, betonové. Pamatuji si ty fronty, co se stály na banány, na maso, na všechno, lidi rychle zapomenou na to. Nelíbilo se mi tady. Volal jsem mámě, plakal, chtěl zpátky, ale ona, že mám zůstat. Plánoval jsem, že jakmile studia dokončím, vrátím se domů. Ale osud chtěl jinak.“
Návrhář Osmany Laffita: Mužům řeší komplexy! Markéta Reinischová
Co vás přimělo změnit názor?
„Myslím, že kdybych se vrátil na Kubu, určitě bych nefungoval jako návrhář. Tam ta možnost není. Kuba je komunistický systém a móda není priorita. Neexistuje tam ani fashion week, nemluví se o tom. Těžko se seženou dobré, kvalitní materiály a tak dále. Takže myslím, že v mé knize osudu bylo napsáno, že tady musím zůstat a že se budu rozvíjet tak, jak jsem se rozvinul.“
Musel jste si třeba zvykat i na českou kuchyni?
„Musel jsem si zvyknout hlavně na Čechy. Vždycky říkám, i po tolika letech, co jsem tady, že nedokážu porozumět české mentalitě. Nezlobte se na mě, ale vidím tu hodně závistivých lidí. A jste hodně negativní. Jste naštvaní, hádáte se, vybuchnete – v tom je ten problém. Já takový nejsem. Žiju tady, respektuju váš životní styl, ale žiju po svém. Jsem Kubánec a jako Kubánec umřu! A musím říct, že miluju vepřo, knedlo, zelo nebo guláš, ale některá jiná jídla se mi nelíbí. Třeba koprová omáčka.“
S vaším manželem Guyem to byla láska na první pohled?
„Ano, měl krásné auto. To žertuji, ale vážně ho měl… Šel jsem tenkrát večer do klubu, a nevím proč, moje oči mířily rovnou k němu. Flirtovali jsme, koukali jsme se, ale ten večer nic nebylo. Druhý den jsem šel do klubu znovu a on tam taky opět byl. Už jsme se dali do řeči, já ho pozval na drink, on pak, jestli nechci jít k němu domů taky na drink, a bylo trošinku víc než to. Ráno, když jsem se probudil, mi říká – zůstaň… Já, že ne, že musím jít do práce. A on, že mu nerozumím, že myslí, ať zůstanu napořád. Já na to, že na to musíme pomalu. A už je to od prvního večera třicet dva let.“
Jste rodinný typ?
„Ano. Ale já jsem trošinku ten bláznivý a on je víc organizovaný, všechno musí být naplánované. A jestli myslíte, jestli chceme dítě… Vím, že v současné době jsou gay páry, kteří svoje dítě mají. Pravda je, že můžu jít a nějaké dítě adoptovat, cokoliv, ale nemáme na to čas. Hodně pracujeme, cestujeme a nechci, aby mi dítě vyčítalo, že se o něj nestaráme. Máme doma zvířecí rodinu.“
Dokonce jste se účastnili taky Výměny manželek, velice sledované show na televizi Nova. Jaká to byla zkušenost? A šel byste do toho znovu?
„To bylo peklo. Peklo a trošinku školení. Nevěděl jsem, že může ještě někdo žít tak, jak žili oni. Ale bohužel jsou takové rodiny. Říkal jsem si, že deset dní to zvládnu – a trvalo rok, než pro mě našli rodinu. Udělali mi to schválně, protože našli rodinu se sedmi dětmi a ty děti… Omlouvám se, nechci to říkat, ale nebyly tak vychované, jak bych je vychoval já. De facto jsem je za těch deset dní naučil víc věcí než jejich rodiče. Bral jsem holčičky, ať mi pomůžou. Jedna utírala, druhá uklidila, což předtím nedělaly. Vstávaly z postele, neudělaly si postel, bordel. No, hrůza to byla! Ten pán celý den jen řval – od rána do večera. A musím ti říct, že bych to neudělal znovu ani za milion.“
Jak vznikal rozhovor
Osmany Laffitanení jen návrhář, jeho produkty už zahrnují tolik, co velký módní dům. A jako osobnost je člověk neskutečně zábavný, se specifickým stylem vyjadřování. „Domluvím se celou řadou jazyků, ale češtinu jsem se nikdy programově neučil, spíš jsem ji odposlouchal na ulici. A myslím, že lidi moje vyjadřování baví,“ má jasno.
