Jste velká pejskařka. Nestačí vám jeden pes, doma máte hned tři. A je poměrně nesourodá směsice.
„Ano, vždycky jsem měla takové pejsky. Před lety jsem se setkala s lidmi ze spolku Francouzské potěšení, kteří ve svém volném čase pátrají po nelegálních množírnách, kde jsou fenky nezřízeným způsobem týrány. Když o tom někde mluvím, tak mi to z rozhovoru vždy vyhodí. Pokud to otisknete, budete první.“
Jsem rád, že o tom mluvíte.
„To je skvělé! Dnes už, když se to týrání vypátrá, je možné ho nějakým způsobem přerušit a dotyčné postihnout, přestože je to na soukromém pozemku. Neexistuje jedna křivda nebo jedno týrání o samotě. Je to vždycky řetěz a i proti tomu jednomu se musí bojovat.“
Vaši pejsci jsou z té záchranné stanice?
„Dva ano, jeden ne. Právě dvě fenky jsem si odnesla z té stanice domů. Když se někde podaří odhalit týrání, jsou tam pejsci, o které je potřeba se aspoň dočasně postarat. Některé fenky přežijí, ale jejich stav je často velmi vážný.“
Jaké bylo vaše první setkání s týranými pejsky?
„Zvláštní – chováte se k nim jako k normálnímu pejskovi, ale ona to není pravda. Není to ani štěně, je to dospělý tvor, někdy už předčasně dospělý, ale chová se úplně jinak.“
Třeba natáhnout ruku a pohladit takové zvíře je velmi komplikované.
„Bojí se člověka, bojí se lidského hlasu, bojí se pohybu, bojí se všeho. Jediné, co dělá, je, že se klepe hrůzou, když slyší vůbec lidský hlas nebo hluk. Ty běsy z týrání zůstávají nejen lidem, ale psům také.“
V poslední době jste si prošla zdravotními peripetiemi. Kdo se staral o vaše pejsky v té době?
„Moje dcera je ten typ člověka, kterého všechna zvířata nejen milují, ale jsou s ním přímo empaticky spojená. Já neumím vychovávat ani želvy, natož pejsky. Dělám to jenom intuitivně a láskou, ale oni mě taky moc neposlouchají. Jsou lidé, kteří mají ten vzácný dar, že si s jakýmikoliv zvířaty rozumí úplně jinak. Takový případ je právě moje dcera.“
Je to umělecká duše a navíc má organizační talent. Jak ji vnímáte? Mámy bývají buďto hodně pyšné, anebo umějí nedocenit.
„Myslím si, že to dokážu ocenit, že to dokážu vidět. Možná je to ještě mnohem větší, mnohem hezčí, než to vlastně vidím. Aspoň si to přeju.“
Když se dnes ohlédnete zpátky, na co jste ve svém životě nejvíc pyšná?
„Sklouzli jsme k těm dětem, že jo. Myslím, že každý rodič se snaží. Rozhodně málokdo jde do rodičovství s tím, že se to předem rozhodne zkazit. Většinou věří, že se to na první dobrou povede, a ukáže se, že je to mnohem složitější. Nemáme na to generálku, musíme to uvařit z ničeho. Když z údolí svých let koukám, tak bych řekla, že je to nejdůležitější.“
V životě jste dostala pořádně naloženo už od dětství, myslím například ztrátu bratra. Jak se dokážete vyrovnávat s tragédiemi? Máte recept, jak se s takovými situacemi vyrovnat?
„Ne, nemám. Nikdy jsem se nesnažila na to přijít, ani si o tom nechci povídat, je to těžké a bolestivé. To se nemění ani s léty, spíš naopak!“
Spousta kolegyň už je na zaslouženém odpočinku, vy ne. Točíte úspěšné filmy, dostáváte ocenění. Dokážete si to užívat s nadhledem?
„Je to dobré, když už jste dostatečně starý na to, abyste pozbyl ambicí, protože to se pak uvolníte a vidíte ty věci skutečně jinak. I ten svět je pak hezčí.“
Viděl jsem vás několikrát při představení Noc na Karlštejně a každou minutu, co jste byla na jevišti, jsem měl pocit, že si užíváte. Že hrajete, jako kdyby to bylo naposledy.
„Pokud jde o divadlo, propracovala jsem se ke svobodě být na jevišti. Něco jiného je, když se to učíte, potom něco jiného, když si myslíte, že už něco víte, a pak úplně něco jiného, když se vám to stane a skutečně jste svobodný.“
Ve filmu Tancuj, Matyldo jste hrála ženu s Alzheimerovou nemocí. Čekala jste ten věhlas, kterého se vám dostalo, když jste tuhle roli brala?
„Ten příběh se mi líbil tím, že není jednoznačně tragický, ani si nedělá bžundu, ani to onemocnění nezlehčuje. Má to, co má mít dobře vyprávěný příběh – naději.“
Jaká u této nemoci může být naděje?
„Naděje je v tom, že se v tomhle příběhu syn s tím svým synem přece jenom domluví na tom, že život stojí za to. To je významný trik toho příběhu. Ale naděje? Jaká je naděje v nemoci? Musíte tam nějakou najít, nějak žít, nějak musí žít i ti lidé kolem.“
Když někdo onemocní Alzheimerem, tak ho to samotného tolik nebolí. Bolí to spíš jeho okolí.
„Největší problém v tomhle případě bude, že spousta lidí si myslí, že to zvládnou, jsou o tom přesvědčeni a pak jsou zaskočeni realitou. Vím, o čem mluvím. Starat se o těžce nemocného je úplně něco jiného.“
Plánujete natočit nějaký další podobný film?
„Vzhledem k zdravotním problémům, které jsem měla minulý rok, jsem nemohla dělat jeden film, který se mi zdál, že by mohl mít podobný přesah. Lituji toho, ale čas kvapí. Ani jsem nevěřila, že bych se z toho vylízala, a vylízala jsem se.“
Jak vám bylo na ARO?
„Bylo to hnusné. Když jsem už přišla k sobě, dělala jsem si legraci a říkala jim v nemocnici, když se střídaly směny na ARO: tak teď už konečně se nebojíte, že to bude na vás.“
Co byste vzkázala lidem, kteří se bojí o někoho blízkého? Že může být líp?
„To určitě ne, ale měla jsem možnost... Osud mi dopřál, že mám přátele, kteří jsou handicapovaní a jsou to velmi dobří lidé. Žijí tak celý život, dnes už jsou v důchodu, dožili se ho. Na jejich životě jsem si mnohokrát uvědomila, jak se vlastně mám báječně.“
Říká se, že Bůh naloží jenom na těla, která to unesou. Věříte tomu?
„Ne. Myslím si, že v tomhle není moc spravedlivý, protože háže lopatou, a když vy tam s tím hrbem stojíte, tak to na vás holt padá.“
Dala vám něco celá zkušenost s vaší nemocí? Třeba si uvědomit svou vlastní konečnost nebo vyřešit nějaké rozhašteřené vztahy?
„Sice se na to neptáte, ale kdybych si mohla dovolit doporučit – s tím jsem se potkala – je dobré mít některé věci uspořádané. Takové ty poslední věci nenechávat až nakonec, protože pak se už nevyřeší nic. Je lepší to uspořádat dřív. Pro mnoho lidí, právě pro okolí toho posléze nemocného pacienta se všechno pak líp snáší, když je v tom pořádek.“
A dotyčnému se i líp odchází?
„Viděla jsem, že v těch případech, kde to bylo uspořádané, že to bylo lepší. Neříkám, že to tak je, to nemůžu posoudit, ale viděla jsem to.“
Takže i vy jste zvládla vše uspořádat a máte klid na duši?
„Řekla bych, že je to dost důležité.“
Karel Gott naplánoval vše do posledního detailu. Dokonce věděl, jak má jeho poslední rozloučení vypadat. Sepsal i úmrtní oznámení, aby to Ivance ulehčil.
„To jsem nevěděla. Tak opravdu byl celý pohřeb v jeho režii? Dokonce volal Jiřině Bohdalové, jestli tam promluví? Velmi akurátní člověk byl můj spolužák, fotograf a posléze producent Honza Kuděla. Na psacím stole měl tužky srovnané podle barev i podle velikosti. Dovedl to do takové dokonalosti, že měl uspořádaný i hrob – s vyhlídkou do krajiny.“
Je hezké vědět, kde jednou budete ležet.
„Tenkrát mi to jako mladší přišlo napůl komické, ale napůl mi to v hlavě uvízlo. Velmi často myslím na to, jak hezkou tam měl vyhlídku.“
A vy už máte vybráno?
„Nemám, ale ta jeho se mi líbila moc.“
Naposledy jsme se na Karlštejně setkali na svatbě Janise Sidovského a Pavla Vítka. Největší zážitek pro mě byl, když jste si se Saskiou Burešovou plácly, že za dalších devatenáct let se tu zase sejdete. Co pro to uděláte?
„To se nám zařídit nemůže, to je bájná představa! Musím říct, že jsme se se Saskií viděly snad naposledy v Kinoautomatu. Bavily jsme se fakt dobře, jako kdyby mezitím neuplynulo těch čtyřicet nebo padesát let.“
Bylo pro vás vždycky normální brát stejnopohlavní páry jako součást běžného života?
„Nevidím důvod, proč to nějak obhajovat ani vysvětlovat. Myslím, že to je normální součást života. Bylo, jest a bude. Všechny ty výstřelky kolem, to jde vždycky ve vlnách.“
Mám pocit, že se dostáváme do období, kdy se to opět stává politickým tématem.
„Řekla bych, že se to netýká jenom této komunity, ale i jiných odlišností nebo jinakostí. To souvisí s tím, že klesá úroveň slušnosti. Povědomí o tom, co je a co není slušné, co je důstojné, co je privátní a soukromé, ve výchově padá dolů. Pak se vytahují tyto věci a manipuluje se s nimi místo faktů.“
To z nás dělá lidi – že jsme každý jiný.
„Jenomže já jsem darwinista.“
Co to znamená?
„Vyznávám vývoj druhů a ten se řeší odlišností a výjimkami. Postupuje kupředu, ale má to nějaký řád, k něčemu to slouží. Jakmile to začnete zneužívat a používat, tak se to stane hrozbou.“
Utajovaná vnučka Reginy Rázlové (78): Režisérka s exotickými kořeny! Markéta Reinischová, Lukáš Červený
Jiřina Bohdalová říká, že ve svém věku už může říkat, co si opravdu myslí, a považuje to za svůj největší dar. Vnímáte to stejně?
„Mám to trochu jinak v tom, že vždycky máte ještě někoho na starost nebo o někoho se bojíte, a tomu by to mohlo ublížit.“
Sama jste ale říkala, že se vám v herectví daří právě proto, že jste přestala mít ambice.
„Ale k člověku patří filtr – pokud se někdo vůbec necenzuruje, pak to taky není nic moc.“
Jaká jste babička? Máte více vnuků a vnuček?
„Mám jich víc, ale nezatahuju to do veřejného prostoru. Už jsou všichni velcí, i to nejmenší už je v deváté třídě, ostatní jsou dospělí.“
Jste babička, ke které se chodí na nedělní oběd?
„To mám ráda, českou kuchyni uvařím ráda. Musím říct, že mám kliku, že všechny vnučky naučila moje dcera velmi dobře vařit a velmi internacionálně. Takže se nemusím nikam honit do divných restaurací. Pro mě je ta kuchařina fakt velké umění.“
Povíte něco víc alespoň o své vnučce Emilii?
„To je velmi krásné a velmi zvláštní stvoření. Velmi talentované a velmi cílevědomé. Jmenuje se Emilie a má plán. Je rozdíl, co dělá a čím chce být. Ona na životní cestě dělá všechno, co je podle jejího názoru potřeba se naučit. Chce vyprávět filmové příběhy.“
Chodí za babičkou pro rady?
„Myslím, že to ani nejsou rady. Musím se strašně držet, protože mám hodně vnuků a vnuček – nevyžádané rady jsou totiž nejhorší na světě. Samozřejmě moje emoce jsou tak na povrchu, že udržet se, abych to neřekla... Nejdřív se musím omluvit a pak teprve vypadávají rady.“
Užíráte se, když nic neřeknete?
„No, ale zrovna tak mě užírá, když to řeknu. To se musí ovládnout. Něco jiného je, když učíte a je to vaše povolání a ti lidi tam jdou, protože chtějí slyšet. Ne když u moučníku se uprostřed koláče rozhodnete sdělovat nějaké poznatky.“
Když se podíváte na své začátky, platily úplně jiné zákony než dnes. Není to ku škodě řemesla?
„Myslím si, že tohle všechno je jedno, pokud je zvládnuté řemeslo, technika. Je pak úplně jedno, jestli točíte na mobil, na černobílý film nebo na cokoliv.“
Co byste si přála do budoucna nejvíc?
„Aby mě nebolela záda. Ostatní celkem zvládám. Stáří, které mě navštívilo, se ukázalo v tom, že se to tělo postavilo vedle mě a přestalo mě poslouchat. To bylo pro mě největší překvapení a šok – já na to nikdy nedbala. Co jsem si vymyslela, tělo udělalo. Najednou se ani nehnulo. Je to hrozné, tam jsem si říkala: Ano, tak tohle je stáří.“
Končí desátá sezona Noci na Karlštejně. Vzpomínáte si, kdy jste na tomhle hradě hrála poprvé?
„Hrála jsem tu už před více než padesáti lety Vrchlického Noc na Karlštejně s Divadlem Jaroslava Průchy. Když jsem přišla na Kladno, dostala jsem záskok za Jiřinu Bohdalovou, hrála jsem Alenu. Takže jsem opravdu na Karlštejně celý život, od dvaadvaceti let.“
Jaký je ten pocit dnes? Je stejný jako před padesáti lety?
„Nejzábavnější je, že hrad Karlštejn je stále stejný.“
Co je na vaší herecké partě tak zvláštního, že se jí tak daří?
„Naše vzájemné chemické reakce přijatelně sedí. Obsazení bylo od producenta dobře vybrané a představení pořád drží pohromadě.“
Takže se na vás budu těšit v jedenácté sezoně?
„Doufám, že ano!“
Boj o zdraví
Když se na jaře 2024 začala Regina potýkat s prudkým zhoršením zdravotního stavu, málokdo z kolegů tušil, jak vážné komplikace ji postihly. Kolaps páteře a rychlý přesun na ARO znamenaly nejen stopku pro pracovní plány, ale i radikální změnu životního tempa. I po propuštění z nemocnice zůstala herečka pod dohledem lékařů, musela výrazně omezit své aktivity a denně čelí fyzickým omezením. Její příběh však není jen o bolesti – pro mnohé je inspirací, jak i v nejtěžších chvílích v sobě najít humor a vnitřní sílu.
Jak vznikal rozhovor
Herečku jsme navštívili v provizorní šatně uprostřed hradu Karlštejn. Nad malým zrcátkem se právě líčila na představení, zatímco jsme si zlehka povídali. Postupně jsme se ale dostali i k vážnějším až vážným tématům, a ona otevřeně předestřela svůj životní příběh...
