O narozeninách člověk bilancuje, někdy je nostalgický. Jste typ, který spíše vzpomíná, nebo hledíte do budoucna?
„Byla jsem hodně vzpomínací typ, ale teď se to proměnilo. Spíš hledím do budoucna, mám nějaké vize, přání a sny, které bych si chtěla splnit. Snažím se žít v přítomnosti a příliš se neohlížet do minulosti.“
Co vás přimělo k tomu odklonu od vzpomínání?
„Dopomohla mi k tomu asi práce na sobě. V minulosti většinou máme nějaká traumata a strasti, na které neradi vzpomínáme, ale přetahujeme si je do přítomnosti, a proto nejsme schopni žít. Musíme se s minulostí rozloučit, nechat si z ní jen poučení a moudrost a opustit ty ošklivé věci, které už nechceme prožívat.“
Chtěla jste být vždy herečkou nebo zpěvačkou?
„Víc než já si to přála moje maminka, která milovala film a divadlo a rozhodla se, že porodí subretu. Velmi cílevědomě si za tím šla. Měla se mnou totiž těžké těhotenství. Musela ležet v nemocnici, protože se nakazila nemocí z kravského mléka, kvůli které ženy potrácely. Ale zatnula se a řekla, že to donosí, a když se dítě narodí zdravé, bude slavnou subretou.“
Kdy to chytlo vás?
„Když jsem šla do první třídy, dostala jsem jako třídní paní učitelku, která byla operní zpěvačka, a zpívala ve sboru učitelů. Okamžitě z nás udělala sbor a od první třídy jsme jezdili po agitačních střediscích, soutěžích a všude jsme zpívali. Vybrala si mě, abych zpívala sóla.“
Zřejmě rozpoznala talent.
„Velmi mě to potěšilo, protože jsem byla ctižádostivá, a na návštěvách jsem zpívala a recitovala. Dělalo mi to docela dobře. Ve druhé třídě mě přihlásila na soutěž ve zpěvu hlavního města Prahy, kde jsem s písní Traktor Frk po silnici získala druhé místo, a můj osud byl zpečetěn.“
Když jste stála poprvé na jevišti před publikem, jaký to byl pocit?
„Byla jsem velký trémista. Pamatuju si, že jsem trpěla velkou trémou několik desítek let. Byl pro mě hrozný stres vylézt na jeviště. Cítila jsem velkou zodpovědnost a bála jsem se zklamat. Musela jsem být nejlepší a perfektní, a to mě hrozně zatěžovalo.“
Co s tím?
„No musela jsem na tom hodně pracovat, abych se trémy zbavila. Teprve před deseti, patnácti lety jsem si to začala fakt užívat. Když jsem přehodnotila priority, co je v životě důležité, to najednou přišlo samo. Najednou se to vypařilo a zůstala jen ta čirá radost.“
Jste známá šansony Marlene Dietrichové nebo Edith Piaf. Byly vašimi vzory už od mládí?
„Poslouchala jsem hodně klasiku, i když je to neuvěřitelné. Zpívala jsem v Kühnově dětském sboru a jezdili jsme po světě. Zpívali jsme s nejlepšími tělesy a dirigenty, takže mě klasika hrozně bavila. Vedle toho jsem samozřejmě poslouchala i Rolling Stones a Beatles.“
Skvělý vkus…
„Z českých interpretů jsem milovala Hanu Hegerovou, ke které mě přivedla sestra, když jsem byla ještě malá holka. Nechápala jsem ty krásné texty, ale nějak to ve mně zarezonovalo a probouzelo to moji melancholickou duši. Celý život jsem se k ní vracela a teď jsem to uzavřela koncertem s výběrem 22 písní. Hrajeme to v Karlínském divadle a jezdím s tím po republice.“
Zmínila jste slovo melancholie. Jste taková i v osobním životě?
„Byla jsem velký melancholik, až to přecházelo do smutných, možná depresivních nálad. A také velký pesimista. Musím říct, že se to se změnou mého myšlení změnilo. Už nejsem pesimista, jsem optimista. I ta melancholie mě do jisté míry opustila. Ale co mě neopouští a asi neopustí, je romantika. Jsem velký romantik.“
Světlana Nálepková: V Himalájích chytila covid! David Turek, Lukáš Červený
Znaly jste se s Hanou Hegerovou osobně?
„Potkala jsem se s paní Hegerovou, když začala hostovat v Ypsilonce, kde jsem byla deset let. Byla přizvána do jednoho představení, kde alternovala s paní Hermannovou. Hráli jsme to třeba osm let. Pravidelně jsme se vídaly.“
Muselo to být milé setkání.
„Byla velká vypravěčka, hodně vzpomínala a říkala, jak je to na stará kolena blbý. A sdělila mi spoustu věcí, které pro mě byly zásadní. Když jsem byla starší, zpívala jsem několikrát před ní, když měla koncert. Pak jsem ji poprosila, aby mi pokřtila CD s písněmi Marlene Dietrich. Přišla za mnou do divadla a říkala, že tam na to jeviště nevyleze. Nedá to, že to neumí. Neuměla moc mluvit za sebe. Neměla problém, když zpívala příběhy někoho jiného, ale mluvit sama za sebe, to nebyla parketa. Že mi pošle kytku a pak si sedneme v baru a dáme si sklenku. A jak řekla, tak udělala.“
Dokážete formulovat nějakou radu, kterou si od ní nesete?
„Měla filozofii nikdy nic nevzdávat. Přes příkoří, která se jí v životě stala, ať už s muži, nebo v práci, a přes spoustu překážek, měla v sobě pořád sílu jít dál a nenechat se srazit.“
Proč opustila úspěšné Mimtrio?
„Byli jsme hodně v televizi, byl to takový boom, a moje herectví a zpěv šlo do pozadí. Tím jsem začala trpět. Měla jsem touhu a vášeň udělat si své představení, kde bych mohla hrát a zpívat. Odešla jsem s tím, že chci dělat to, co mě baví a kde cítím vášeň, a to je divadlo a zpěv. Bylo to trochu bolestivé, protože mi to lidi dali, lidově řečeno, sežrat.
Udělala jsem představení Sněhurka na trampolíně, pak mi Martin Vačkář zdramatizoval Woodyho Allena Vedlejší příznaky, kde jsem měla písně, ale kamkoliv jsem přijela, lidé čekali legraci z televize a chtěli mě takovou, jakou mě znali. Nechtěli přijmout, že dělám jiný, trošku intelektuální humor, že to je komorní. Chtěli ty řachačky. Zažila jsem několik představení, kdy bylo ticho a lidé nevěděli, co si myslet. Prožívala jsem krušné chvíle a říkala jsem si, jestli se to vůbec někdy zlomí. To bylo nepříjemné.“
Jak se měnilo její myšlení aneb Začalo to otokem mozku!
„Mám ráda východní kulturu a filozofii. V roce 2012 jsem začala jezdit do Himálaje. Poprvé jsem byla jako dobrovolník. Vrátila jsem se v děsném stavu, protože jsem šla na trek, kde jsem se dostala do výšky 5 700 metrů. Měla jsem výškovou nemoc a málem jsem tam umřela. Říkala jsem si, že se tam nikdy nevrátím. Přijela jsem opravdu ve zbídačeném stavu s otokem mozku a streptokoky. Myslela jsem si, že to je to nejhorší, co jsem kdy zažila.
Ale najednou, po čtyřech měsících, se mi začalo stýskat. Zjistila jsem, že se tam se mnou něco stalo a že bych v tom ráda pokračovala. Začalo mi to dávat odpovědi na mé otázky. Koupila jsem si letenku do té nenáviděné země znovu a od té doby tam jezdím ob rok. Mám tam svého učitele meditace a buddhismu.“
