Kdyby nebylo vítězství v X Factoru, co byste dnes asi tak dělal?
Popsat takovou alternativní skutečnost je dost těžké, těch možností je dost… Asi bych nehrál v divadlech, nejezdil s muzikou po celé republice. Ale protože miluju muziku a věnuju se jí od 13 let, hrál bych určitě s nějakými amatérskými kapelami po sokolovnách a po hospodách jako před soutěží. A dnes už ne za pivo a párek, ale dva párky a dvě piva…
Po letech už můžeme odhalit nějaké malé kostlivce ve skříni X Factoru, prý jste se málem nedostal ani přes první kolo?
To je fakt, moc nescházelo a vyrazili mě hned v prvním kole v někdejším pražském Paláci kultury. Všechno ale začalo tím, že jsem sice hrál s různými amatérskými kapelami, ale nikdy by mě nenapadlo se přihlásit do televizní soutěže. S kamarády jsme se v hospodě hecovali, když jsme sledovali první ročník SuperStar, tehdy to zajímalo spoustu lidí. Říkal jsem, že bych jim to ukázal, kdyby dali šanci i starým, už tehdy mi bylo totiž přes 40 a tam směli soutěžit jen do 26 let. Pak ale vyhlásili konkurzy na účast v X Factoru, kde takové omezení nebylo, a kámoši mě hecovali, ať jim to teda ukážu!
Tak jste to zkusil…
Nechtělo se mi. Ve 44 letech ze sebe dělat, s prominutím, vocasa? Pořád jsem odolával, ale pak mě můj kamarád Péťa Brantalík chytnul za pačesy – to berte obrazně – a dotáhl na jeden z konkurzů. Dokonce mi v práci vyjednal, že můj naložený kamion do Maďarska vzal druhý den ráno někdo jiný. A tak jsem ve čtyři ráno vyrazil ne na jih, ale do Prahy.
Tam bylo asi hodně nažhavených účastníků, co?
Neskutečný davy! Úplně jsem zíral, jak tam lidi pořvávali na záchodech, když se rozezpívávali. A teď vytáhnu první malou kostřičku ze skříně, jak říkáte, a přiznám se k malému podvodu. Dostal jsem pořadové číslo cca 3400! Kdybych čekal, až na mě přijde řada, to bych tam asi byl ještě teď… Zmíněný kámoš zkontaktoval jednu produkční a ta mi přinesla číslo podstatně nižší, tím se teď zpětně omlouvám všem, co jsem tehdy předběhl, a tak jsem šel na řadu už asi za hodinu. Ale hned narazila takzvaně kosa na kámen. Jako porotci byli avizováni Ondřej Soukup, Gábina Osvaldová a Petr Janda. Ale když jsem vstoupil do jedné z mnoha zkušebních místností, seděli tam tři mladí lidé, dva kluci a holka ve věku tak 19 let...
Aha, ti asi pro takového »starce« neměli moc pochopení, co?
To neměli, tedy ti kluci, jak se záhy ukázalo. Navíc mi to hned na úvod nandali a slyšel jsem: Jéžiš, už zase Moravák! Zeptali se, jak se jmenuju a co jim zazpívám. Tak jsem jim to řekl a také se zeptal, s kým mám tu čest, že je neznám. Ta holčina řekla, že jsou studenti Ježkovy konzervatoře, brala to celkem sportovně, ale bylo vidět, že ti kluci se děsně urazili.
Tak teď asi přijde ten druhý kostík…
Zazpíval jsem a oni, že teda ne. Ona ale řekla, že zpívám skvěle, ať mi dají ještě šanci. A ukecala je. Ač neradi, vyslechli si i mou druhou písničku, Tears of the Dragon od Bruce Dickinsona. A spadla jim brada…
To už se jim líbilo?
Asi jo, řekli: ‚Tak jo, pustíme vás tam. A dejte si pozor na ten moravský přízvuk v angličtině…‘ No a pak jsem postupoval dál a dál, až jsem se dostal do úplného finále, kde jsem porazil Ondru Rumla.
Ale to je skvělý hudebník a výborný zpěvák!
Naprosto souhlasím, byl skvělý, národ si ale vybral v hlasování mě. A mám pro to celkem jasné vysvětlení, vyšel jsem z kamioňáků a snad všichni naši šoféři kamionů, rozježdění po Evropě, mi celou dobu soutěže posílali hlasy. To asi rozhodlo, zpětně velké díky, dámy a pánové za volantem!
Co se dělo pak? Předpokládám, že se váš život změnil od základů?
Naprosto, byla to jedna velká show, strašná kvanta koncertů. Vylezl jsem ze soutěže a chtěli mě všude a za neskutečné peníze. Zíral jsem. Dřív jsem hrál za již zmíněný párek a pivo, v nejlepším případě za pár stovek, a najednou to šlo do desetitisíců. Tak jsem si říkal, že by bylo fajn, kdyby to vydrželo co nejdéle!
Jak dlouho, do dalšího ročníku X Factoru?
Jo, což bylo docela dlouho. Pospravoval jsem barák, koupila se nějaká auta. Byl jsem uvázán na deset let pod jednou nahrávací společností a odváděl jim velká procenta, to se naštěstí podařilo po zhruba třech letech díky již zmiňovanému kamarádovi Petru Brandalíkovi, který mi potom dělal manažera, zrušit. A pustili mě také proto, že se na výsluní už drali jiní, třeba Tomáš Klus a Marek Ztracený.
Pak přišly muzikály?
První nabídka byla do, jak se záhy ukázalo, neúspěšného muzikálu Kladivo na čarodějnice v Miléniu v Holešovické tržnici, teď tam paradoxně hodně vystupuji, v podstatě hraju hlavní role v polovině představení v RockOpeře Praha. To je pro mě dnes hlavní scéna. A pak přišly další a další muzikály. Hodně jsem dělal a dělám také v Divadle Kalich, kde jsme nedávno skončili s Robinem Hoodem. A doufám, že Johanka z Arku, kde tam hraju, je nesmrtelná…
Vystupovat s kapelou a hrát divadlo je něco úplně jiného.
To rozhodně, a proto jsem vděčný dnes už bohužel nežijícímu režisérovi Ľubo Fritzovi, který se mnou trávil hodiny po zkouškách Johanky, naučil mě pohybovat se na jevišti, spoustu věcí, to bylo něco úplně jiného než hrát na koncertě. Neříkám, že ze mě udělal dokonalého muzikálového zpěváka, ale hodně mi to dalo pro těch celkem už třicet velkých muzikálových rolí, které jsem hrál.
Františku Janečkovi jste roli v obnoveném muzikálu Ples upírů odmítl, proč?
Mám už svoje léta a moje zdraví šlo poněkud, jak se říká, k šípku. Budu muset jít se zády na operaci. A v tom muzikálu jsem hrával Chagalla, který tam nejištěný lezl po žebříku zavěšeném na háčkách a ze sedmi metrů se propadával poschodími. To už není pro mě. Každopádně muzikály mám rád.
Ty vás baví nejvíc, nebo jsou to pořád koncerty?
Nejraději mám koncerty, ty jedou pořád. Jezdím s kapelou Větry z jihu, to je taková folkrocková muzika, staré balady, lidové i vlastní písně. Pak vystupuji v komornějším složení kapely s mou přítelkyní, houslistkou Klárou Vojáčkovou, kytara, housle, dva zpěvy. A s Milanem Devinem, který je známý spíše v zahraničí, jsme udělali akustické trio, dvě kytary a piano. Spolupracuji také se znojemskou Lucrezia Borgia, což je tvrdý rock, spíš metal.
Kolik toho tak máte za měsíc?
Hodně! Člověk se musí otáčet, divadla člověka neuživí, honoráře nejsou tak horentní, a když chci být dobře živ a dělat jen toto, musím se hodně snažit. Dokud na mě lidi chodí, tak to budu dělat. Kdybych měl příjmy třeba jen z kapely Větry z jihu, tak se neuživím, proto toho musím mít tolik, aby se to poskládalo. Teď jedu asi tak v deseti projektech najednou a tím už se slušně uživit dá, díkybohu. A je mi jasné, že jako takzvané OSVČ mě nečeká nějaký horentní důchod, tak si musím i střádat na stáří.
Tak to máte docela dobře vytuněnou kariéru, jak je na tom váš osobní život, rodina, jak jste stíhal?
Špatně, také jsem dvakrát rozvedený. První manželství, první dcera, s oběma se dodnes stýkám a jsme v pohodě. Občas je pozvu na nějaké vystoupení či představení. Druhé manželství bylo, když jsem šel do soutěže. Měl jsem tehdy tříletou dceru, dnes je jí devatenáct, a tam se to prostě nevydařilo kvůli různým věcem. A teď žiju s přítelkyní, houslistkou Klárkou, jsme spolu už patnáct let.
Tak do třetice všeho dobrého?
Asi už ne, je mi šedesát, ona už je také zralejšího věku, i když vypadá krásně, tak jsme rozumní, než bychom dělali takové alotrie. Mám dvě dospělé dcery, ona syna a dceru, takže dětí máme dost. Žijeme spolu, máme se rádi, ale že bychom pořádali svatbu? To asi ne. To už jsme si s přítelkyní vyjasnili, ona je tam od nás, z Hodonína.
V Hodoníně za vojáčka…
(usmívá se) Ne za vojáčka, ale za Vojáčkovou, tak se jmenuje. To bych musel být sám vojáček, abych mohl jít do Hodonína za Vojáčkovou, abych dodržel téma té písně, a to uznáte, je v zásadě nemožné...
