Proč jste si před focením nandal na ruce tolik výrazných prstenů?
„Miluju šperky, rád se s nimi prezentuji. Možná je to tím, že jsem, řečeno v nadsázce, dvojitý Sudeťák. Narodil jsem se v Mostě, vyrůstal jsem v Opavě a tam snad všichni kluci poslouchali díky svým starším sourozencům metal, ke kterému výrazné prsteny a šperky patří. Rammsteiny, Metallicu nebo Linkin Park poslouchám rád dodnes, zvláště se začátkem podzimu u mne vždy nastává metalové období.“
Máte s každým šperkem spojený nějaký příběh?
„No jasně, proto bych nerad nějaký ztratil. Tenhle mám ze svatby kamarádů v Anglii a třeba tenhle je od přítelkyně, kterou je režisérka Barbora Kočičková, jsem s ní už skoro čtyři roky.“
Jak jste se s ní seznámil?
„Studovala filmařinu v Písku a obsadila mne do svého jednoho cvičení i absolventského snímku.“
Čím vás okouzlila?
„Šarmem, inteligencí i dětskou radostí, kterou v sobě má, nezkazí žádnou zábavu. Nebyla to láska na první pohled, ale postupně jsem jejímu kouzlu propadal. A oceňuji na ní i to, jak snáší všechny mé stíny, jsem náročný partner.“
Co to znamená ve vašem případě?
„Tak každý si neseme šrámy otců… Takže pedantnost, dochvilnost, snaha mít poslední slovo, občas do toho probublá moje obsedantně- kompulzivní porucha. Před první ranní kávou je se mnou někdy hodně těžká řeč.“
Když jste zmínil rodiče, kteří do tehdejšího Československa přišli z Vietnamu v roce 1987, jak náročné bylo přivést domu českou dívku?
„Připravoval jsem je na to už od dětství. Zatímco mí čeští kamarádi se zálibně otočí prakticky za každou vietnamskou sukní, mně se holky z našeho etnika nikdy nelíbily. Za všechny ty roky se mi vzhledově líbily snad jen dvě. Na mne jsou moc hubené, drobné, netvarované. Velmi záhy jsem zjistil, že mne přitahují – a nemám to označení rád – ženy krev a mlíko. Takže rodiče se smířili s tím, že až si domů přivedu slečnu, bude to Češka.“
Po jak dlouhé době jste jim Báru představil?
„Asi po dvou letech, dal jsem si na tom záležet, naučil jsem Báru i pár vietnamských frází, v autě jsme vše dopilovali k dokonalosti. Když jsme pak u našich zazvonili, perfektně řekla: Dobrý den. Ovšem česky. No, alespoň pak všechny ty slova a fráze využila ve Vietnamu, kam jsem ji jel představit zbytku rodiny.“
A jak ji rodiče a celá rodina přijali?
„Jsou z ní nadšení. Ona je sice Češka, ale chováním je spíše Vietnamka, rodina je pro ni mimořádně důležitá, chce a umí se postarat o muže, domácnost. A současně rodičům a příbuzným imponuje, že dělá něco tak kreativního a odpovědného, jako je režie. Z jejich pohledu, z perspektivy asijské komunistické země, je vnímána jako velmi emancipovaná a extrémně chytrá žena.“
Čtyři roky vztahu, představení příbuzným, nechystáte už svatbu?
„Bude mi 32, kocoviny jsou rok od roku horší, už bych se chtěl usadit. Ale ještě jsem před Bárou nepoklekl, tím bych toto téma s dovolením uzavřel.“
Tak otevřeme jiné. Mluvíte dokonale česky. Bylo pro vás těžší ve filmu Kouzlo derby předstírat, že naši řeč moc neovládáte, nebo že skvěle umíte fotbal?
„Pokaždé, když dostanu scénář s podobnou rolí vietnamského kluka, se režisérů ptám: Proč nemluví dobře česky? A proč jeho rodiče či příbuzní zase pracují nebo vlastní večerku? Nemohla by to být alespoň restaurace? Vždycky chci znát důvody, aktivně jdu proti tomuto klišé. Nicméně v případě Kouzla derby mé problémy s češtinou mají v příběhu své opodstatnění.“
Protože díky tomu vás začne doučovat profesorka češtiny v podání Petry Nesvačilové.
„Právě. Víte, u těchto rolí tak nějak vycházím z postavy, kterou jsem hrál ve snímku Na střeše, jen tu češtinu vždycky posunu na odpovídající úroveň. Vždycky se ale snažím neparodovat.“
Petr Kolečko a Vladimír Skórka představují trailer komedie Kouzlo derby, Ondřej Sokol v něm skáče z mostu Bontonfilm
A jak jste to měl s fotbalem? Slyšel jsem, že jste se s ním v dospívání moc nekamarádil.
„Spolužáci si dlouho mysleli, že když mi to nejde v útoku nebo obraně, vyniknu v brance. Takhle – počtem puštěných gólů jsem zabodoval určitě. Takže na konci gymplu jsem fotbalu s nadšením zanechal. No a pak jsem získal tuto roli a nesměle jsem posléze asistentce volal: Na ty fotbalové scény budu mít dubléra? Za půl hodiny už jsem měl domluvené individuální lekce s trenérem dorostu Sparty v jejich Akademii. Absolvoval jsem s ním 25 nebo 30 náročných tréninků a ani jednou jsem nevynechal. I když vykopat se v sedm ráno v dešti z baráku a vyrazit na trávník pro mne bylo hodně náročné.“
Přišel jste fotbalu na chuť?
„Docela ano, protože když vám někdo konečně pořádně vysvětlí, jak do toho balonu kopat, aby letěl, kam chcete, jak se hýbat, jak tu hru číst, najednou z ní máte úplně jiný pocit. Nicméně aby to nevyznělo tak, že se ze mne stal během chvíle špičkový fotbalista, to fakt ne, navíc jsme se s trenérem soustředili na můj výkon než na zapojení do družstva, na to už jsem tam dubléra měl.“
Co tedy bylo nejtěžší?
„Autoři Petr Kolečko a Vladimír Skórka do scénáře napsali: Tran tam udělá trojité elastiko. Co to je?, ptal jsem se trenéra. Ten nevěděl, ale nakonec to dohledal a začal se smát: Tak tohle tady nezvládnou ani kluci z áčka. Mělo to být nějaké přehození míče obloukem přes patu dopředu a pokračování v útoku. Tak jsme to začali řešit s režiséry a oni: Fakt to něco znamená? My jsme si tenhle termín vymysleli. Takže jsme se dohodli na nějaké kličce, kterou jsem pak trénoval.“
Od té doby chodíte hrát pravidelně?
„Krátce po natáčení jsem se v kuchyni zbrkle otočil, odešel mi meniskus a osm týdnů po operaci jsem byl na vozíku a doteď jsem rehabilitoval. Ale kopačky mi po natáčení zůstaly, tak třeba jednou…“
Ve filmu rodině pomáháte v jejich obchodě. Tím jste si skutečně prošel?
„Jasně, asi jako 90 procent všech druhogeneračních Vietnamců. V obchodě rodičů, tehdy ještě dojížděli z Opavy do Bruntálu, jsem si psal úkoly a taky dělal hlídače, jestli někdo nekrade.“
Odhalil jste nějakého zloděje?
„Když nad tím nyní přemýšlím, přistihl jsem jednu zlodějku. Do kabinky si odnesla tři kusy oblečení, z ní vynesla jen dva. Nahlásil jsem to rodičům a ti to vyřešili po svém – u kasy jí naúčtovali ne dva, ale všechny tři kusy. Paní se chvíli dohadovala, ale nakonec zaplatila.“
Po gymplu jste šel na vysokou školu, tu vám vybrali rodiče?
„Rodiče, jak je v naší komunitě obvyklé, si přáli, abych byl lékařem, právníkem nebo alespoň úspěšným podnikatelem. Už jako puberťák jsem chtěl jít z devítky na uměleckou školu, ale tu jsem si tehdy ještě nedokázal prosadit, a tak mne rodiče – až na odvolání – dotlačili na gympl, který jsem tak trochu protrpěl, má puberta rodičům způsobila pár šedivých vlasů. Dokonce mi pak nabízeli auto, když úspěšně odmaturuji. No a pak jsem se hned na první pokus dostal ve Zlíně na obor marketingová komunikace, což byla reklama a propagace. Když to viděli, pochopili, že by to pro mne mohl být směr.“
Proč rodiče ve vaší pubertě trochu zešedivěli?
„Měl jsem problém s autoritami. Když mi někdo řekl, abych udělal krok doleva, v nepozorované chvíli jsem udělal dva doprava. Do toho neposlouchání, odmítání příkazů a zákazů, tvoření si vlastních pravidel, zájem o holky… Z pohledu českých rodičů celkem nic mimořádného, očima mé vietnamské maminky a tatínka velké problémy. Asi jako kdyby čeští prarodiče dostali na starost pubertálního vnuka a najednou nechápali, co se to děje.“
Ten problém s autoritami u vás přetrvává? To by pro herce mohl být docela problém.
„Já bych to rozlišil. Chuť dělat si něco po svém, žít svůj vlastní život a neplnit jen ambice či představy jiných, u mne přetrvává. Ale jako herec režiséry respektuji ne na 100, ale spíš 110 procent. Co řeknou, to je pro mne svaté. Své postřehy a nápady jim řeknu předem nebo na čtené zkoušce, ale na natáčení chodím maximálně připravený a snažím se splnit to, co se ode mne očekává. Vyhovuje mi, když mají jasnou představu, drží se plánu. Tohle jsem měl rád už jako produkční na place, než jsem se stal na plný úvazek hercem.“
Takže jako skoro každý herec na full time už propadáte splínům, když jste nějakou dobu bez práce?
„Samozřejmě! Nicméně mám díky svým genům jistou výhodu, s nadsázkou řečeno můžu mít v českém fi lmu hned několik rolí a většina diváků by to nepoznala. Stačilo by jen, abych měl jednou kulaté brýle, jednou hranaté, trochu pokaždé změnil účes. Pozoruji to i u svých fanoušků na instagramu – kolikrát si nejsou jisti, jestli jsem na těch fotkách s rozdílnými vizážemi pořád já. V tomhle je moje – a nejen moje – obrovská výhoda. Nicméně jsem moc rád, že už nejsem obsazován jen do rolí vietnamských kluků, ale postav, u nichž je úplně jedno, odkud pocházejí.“
Což je případ třeba Extraktorů, v nichž hrajete IT experta?
„Třeba. Ale je to i postava z fi lmu Tony má plán, který režírovala moje Bára a v létě jde do kin. Nebo seriál, o kterém ještě nemůžu mluvit. Mým snem je, aby takových rolí bylo co nejvíc.“
Mimochodem, jak to dopadlo s tím autem za maturitu? Koupili vám ho rodiče?
„Nechtěl jsem ho, o takovou pseudomotivaci jsem nestál. Tehdy jsem to spíš vnímal jako pocit nedůvěry, podceňování, že tu školu nezvládnu. Nicméně na jejich osm let starý slib jsem si nedávno vzpomněl. Když mi potvrdili, že stále platí, poprosil jsem je, aby místo toho ségře, která studuje vysokou v Německu, zaplatili letenku do Vietnamu, kam jsem s ní a přítelkyni letěl na několik týdnů. Když nad tím teď přemýšlím, dost na tom nakonec ušetřili."
