Před dvěma měsíci jste utrpěl traumatické poškození sluchu. Co přesně se vám stalo?
„Šestnáctého dubna jsme s J.A.R. hráli v Lucerna Music Baru a mně prostě to ucho odešlo. Myslím, že to souvisí s tím, že hudbu dělám třicet let, obden, a některý zvuky jsou opravdu hlasitý. Takže se to asi sečetlo do tý míry, že to začalo působit jako únavová zlomenina. Prostě tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhlo. Nebyl to žádnej brutální, traumatickej, náhodnej záchvat. Pokud se tohle dá považovat za úraz, tak budiž. Ale urazilo to už dost unavenou strukturu.“
Minimálně do poloviny léta hrát s J.A.R. nebudete, s Illustratosphere se ale na pódia už pomalu vracíte...
„Situace je, zjednodušeně řečeno, taková, že míra poškození mého sluchu mi v současné době, i z mého vlastního rozhodnutí, nedovoluje účastnit se těch koncertů, který jsou nejvíce nebezpečný. A nejvíc nebezpečný je hluk. Rána se zacelila, ale nevím, do jaké míry je to křehký. J.A.R. je parta deseti běsnejch frajerů a já se tam v tuhle chvíli – pevně věřím, že jen dočasně – nevejdu. Současně ale tím, že je festivalová sezona, některé věci nejdou překládat. To znamená, že v tom bruslím a ty tišší věci, které jsou tvárné do té míry, že se dají víc ztišit, normálně hraju.“
V J.A.R. už za vás tedy mají náhradu?
„J.A.R. už je do jisté míry orchestr a možnost mě dočasně nahradit existuje, takže jsme ji s klukama a se spřátelenýma zpěvákama z rodiny Romana Holýho (zpěvák a producent skupin J.A.R. a Monkey Business – pozn. red.) využili a v současné době fungujeme v módu, že tam jen na chvíli nejsem, aby si ucho trošku odpočinulo.“
Jak si sluch při koncertech budete chránit?
„Možností je víc, ale primárně se musí ztišit pódium. Pokud ta možnost je, tak mám sluchátka, občas k tomu i tlumiče zvuku a tak dál. Ale vlastně je to pódium od pódia... Mám tak nějakých iks možností a záleží, v jakém stavu nebo v jakém tvaru kapela hraje a jak vypadá to konkrétní pódium. V současné době se mi nechce moc dovnitř, protože se to tam hltí. Stačí mi sedět ve vykachlíkovaný cimře, kde si povídají obyčejní lidi, a mám toho plný zuby za deset minut.“
Jak se muzikant vyrovnává se ztrátou sluchu?
„Na h*vno to je. Když přijdete o nástroj, tak začnete řešit tu svou obyčejnou funkčnost, jestli nepřišel čas najít si jinou práci. Na vyrovnání se s tím pracuju pořád. Musím si zvyknout na míru poškození sluchu a začít s tím časem pracovat tak, abych si zase konečně zahrál. Abych neposlouchal, jestli slyším, což je na koncertě nejúnavnější. Už jsem byl zvyklej dělat úplně jiný věci.“
Bárta na Letné zpíval hymnu čtvrtmilionovému davu, Halík se držel za srdce. abl
Existuje šance, že by se sluch vrátil do původního stavu?
„To nevím, nejsem doktor.“
Co vás tedy čeká dál?
„Zahraju si s tichýma partama. Nemůžu úplně vypadnout, potřebuju najít nějakou kalibraci, abych tomu rozuměl. Abych pochopil, co se tam stalo, abych to nějakým způsobem vstřebal. Nejenom rozumem, ale i tělem. A pak se k tomu nějak vztáhnu, až zase začne další kolo.“
Má rád biologii
Dan Bárta se nedávno stal ambasadorem nové expozice Archa Bohemica v pražské botanické zahradě. Kde se v něm vzala láska k přírodě?
„Je to dětská věc. Prvouka, přírodopis a biologie byly vždycky mé favoritní předměty a nikdy jsem z nich naštěstí neměl horší známku než jedničku. Dělal jsem je, protože jsem je měl rád a bylo to mou přirozenou zábavou. Když jsem pak začal dělat muziku, tak jsem se na to na chvilku vybodnul, než jsem vypil všechno, co bylo potřeba, a zazpíval jsem pár písniček. Dostal jsem se k tomu potom v nějakých dvaceti pěti nebo dvaceti šesti letech, kdy jsem si všechno začal v rámci koníčku obnovovat. Posléze jsem to znovu vystudoval a teď se tím zabejvám stále intenzivněji,“ vysvětlit Bárta.
