První myšlenka po sdělení diagnózy? „Jestli a jak moc budu moct pracovat. Což je docela strašný… Řešila jsem pouze a jenom práci, protože jsem odmalinka byla vychovávaná k něčemu, co prostě byla práce, práce, práce a ne život. Dostala jsem se do stavu, kdy jsem ve svých 24 letech zjistila, že vlastně vůbec nevím, co žít znamená, a začala jsem na to postupně přicházet asi až přímo ten den, kdy jsem od paní doktorky odcházela.“

V muzikálu Alenka v říši divů v karlínském divadle.

Anička Slováčková (†29) věděla, že čas se krátí: Plnila si sny, jeden ale nestihla…

Změnu vnímání prý přinesl hlavně okamžik, kdy šla z ordinace do divadla, kde měla vystoupení – přestože jí právě řekli, že má rakovinu. „Najednou vidím, jak úplně nádherně svítí slunce, cejtila jsem nádhernou vůni babího léta, viděla jsem usměvavý lidi a všechno to bylo stonásobný… Ten moment byl naprosto obklopující a byl překrásnej a já jsem věděla, že to byl moment, kdy jsem byla naprosto přítomná v daném okamžiku.“

Po úspěšné léčbě začala měnit svůj životní styl – najednou byla asertivní, autentická, nedusila v sobě své emoce, ale dávala je najevo, a také se zbavila všech toxických vztahů. „Začala jsem milovat svoje tělo, protože mě nenechalo ani jednou na holičkách za tu dobu celý tý mojí léčby,“ zdůraznila. Přesto se však postupně zase začala vracet zpátky do starých kolejí, jako třeba vystupovat i s nemocí, a znovu nacházet chyby na svém těle.

Bohužel, v roce 2023 se nemoc vrátila – tentokrát v podobě rakoviny plic. „Byla jsem v hrozném šoku, protože jsem dělala všechno pro to, aby se ta nemoc nevrátila,“ svěřila se. „Přišla totální deprese, která trvala půl roku. Měla jsem strašnej pocit selhání a zklamání z toho, že je to zpátky, já jsem na sobě cítila obrovskou zodpovědnost za všechny ty lidi kolem mě, který mě sledovali v tom mém boji.“ 

V nejtemnějších chvílích uvažovala i o tom, že léčbu ukončí. „Co kdybych přestala na ty chemošky chodit? Co kdybych tady radši byla třeba opravdu 10 let a žila naplno?“ Přiznala, že teprve návštěva paliativní lékařky jí ukázala tvrdou realitu. Anička pak začala přehodnocovat své sny a životní cíle. „Nakoplo mě to k tomu, abych si začala plnit svoje sny. Člověk si totiž celej život myslí, kolik na to má času... A najednou tu máte krátkou dobu, která vám je daná.“

Anička Slováčková (†29) měla vše připravené: Nebála se smrti, bála se o rodiče

Velkou oporou jí byla nejen rodina a přátelé, ale i její fenka Jindřiška. „Má krásnej dar – žít přítomností, ničím jiným. Každý den mě nechává na tom mém rozcestí s těma cestama dokořán a říká ,mami, tak co, půjdeš teďka tou cestou, že budeš celej den naštvaná a zabručená? Anebo si prostě řekneš OK, život je krátkej. Pojďme si ho naplno užít.‘ Ona společně se spoustou dalších přátel, rodinou, jsou pro mě takovou největší vzpruhou, ukazujou mi zkrátka to, že je fajn tady co nejdýl bejt a je za co bojovat.“

Své vystoupení zakončila slovy, která dnes zní jako memento i inspirace: „Ať už moje řeč zní sebevíc kýčovitě, když se říká ,žijte každý den, jako kdyby byl poslední‘… Věřte, že se může stát, že pochopíte, že to není jenom kýč. A že jsme tady od toho, abysme si každý den užívali. A pokud máte nějaký sny a nějaký cíle, tak fakt není na co čekat – začněte si je plnit hned. Protože se může stát, že už ten čas mít třeba někdy nebudete.“