Věřil jste si, že dostanete Českého lva, když další nominovaní byli Pavel Řezníček a Jiří Bartoška?
„Upřímně jsem nad tím ten večer nepřemýšlel. Spíš jsem byl hodně nervózní ze samotné společenské události. To obří množství lidí na jednom místě mě stresovalo.“
Nechal jste se na ten slavnostní večer někým obléct?
„S manželkou Andreou jsme se domluvili s holkami z Epi slow fashion ze Zlínska, které zaměstnávají matky na mateřské. U nich jsme si nechali ušít oblečení na míru a potom jsme se domluvili ještě s naším rodinným kamarádem Hanušem Lamrem, který nám vyrobil šperky. Je to jeho nová kolekce. Mně se to líbilo a myslím, že to na ten večer zapadlo.“
Když vyhlásili: Petr Uhlík získává Českého lva, jaké pro vás bylo? Dokázal jste to vnímat v tu chvíli?
„Ne, vůbec. Spíš nastalo prázdno, nevědomí. Štěstí začalo až ve chvíli, kdy jsem už dělal rozhovor v zákulisí a dozvěděl jsem se, že můj kolega Petr Lněnička, který ztvárnil Markoviče, vyhrál taky. V tu chvíli mi to docvaklo.“
Máte už vybrané místo, kam si lva vystavíte?
„Lva jsem odevzdal v naší vesnici do hospody. Netuším, co s ním udělají, ale asi něco vymyslí. Už je jejich.“
Přestěhoval jste se z Prahy na vesnici, která má jen 19 lidí. Jste tam se ženou spokojení?
„Ano. Pořád jezdím do Prahy, kde je asi milion a půl lidí, takže ten rozdíl je velký, ale právě kvůli tomu mi to vyhovuje.“
Znáte se tam všichni?
„Známe se z velké části. Těch lidí je tam víc ještě z okolních vesnic. Myslím, že se vytváří skvělá komunita.“
Českého lva jste odevzdal do hospody, ale jiné věci si rád nosíte domů. Oblíbil jste si hledačku kovů, chodíte po kraji a nacházíte zajímavé předměty. Co jste našel naposledy?
„Teď naposledy, když jsem byl, jsem našel takové hezké kolečko ze starožitných hodin. Pak jsem ještě narazil na mosazný plíšek. Tyto věci si schovávám do krabičky a vzniká hromada předmětů, která mi přijde důležitá.“
Vaše partnerka tuto vášeň pro hromadění nesdílí. Už jste se dohodli, jak to uděláte, abyste oba byli spokojeni?
„Nedohodli. Prostě se to děje pořád a spíš si myslím, že si Andrea uvědomila, že protestovat proti tomu je prohraný boj.“
Pochopila asi, že to je vaše součást. Dům, ve kterém bydlíte, pochází z 18. století. Staré domy mají duši. Vnímáte ji?
„Samozřejmě. Věci, které mají svůj věk, mají možnost obraznosti, do které člověk může nahlédnout. Ať už je to díky spadlé omítce, kdy můžete objevit něco, co je pod ní. Nějaké malby a podobně, na člověka to neustále působí a pořád něco objevuje.“
Se sousedy jste si vytvořili speciální skupinu, ve které si posíláte fotky omítek. To vypadá, že tam jste všichni podobně založení…
„Myslím, že je tam velká skupina lidí, která je nadšená do historie a má zájem o objevování. A v souladu s tím se vytvářejí zajímavé vztahy.“
Když jsme se viděli naposledy na začátku minulého roku, říkal jste, že moc práce nemáte. Přišly nějaké nové nabídky?
„Přišla spousta nabídek. Bohužel některé se najednou posunuly na příští rok. To je skutečnost, na kterou si teprve zvykám, ale jak zjišťuju a bavím se s lidmi okolo mojí profese, je to normální. Byl jsem z toho lehce deprimovaný, protože člověk s něčím počítá, a pak se to posune. Ale já pořád něco dělám. Teď mám pocit, že měřítko toho, co znamená nic nedělat, se u mě posunulo. Když se bavím s kamarády, tak si uvědomím, že si nemůžu stěžovat.“
Jeden z velkých projektů, na kterém se podílíte a kde máte jednu z hlavních rolí, je osmidílný seriál Vraždy v kraji, který uvidíme na jaře. Tam nehrajete vraha, ale kriminalistu. Můžete o tom něco prozradit?
„Můžu. Jsme parťáci s Ondřejem Sokolem, režie se ujali Tomáš Pavlíček a Lenka Wimmerová. Myslím si, že to může být moc hezký. Na večírku po předávání Českých lvů jsem se potkal s lidmi, kteří s projektem mají něco společného v rámci postprodukce, a tak jsme se o něm bavili. Pochopil jsem, že by to mohl být velmi příjemný seriál, který je odpočinkový a není banální.“
Byla to role, do které jste se musel vcítit stejně jako do Hojera? Nebo tohle bylo civilnější?
„Bylo to pro mě civilnější, ale má žena si toto období pochvalovala, protože jsem byl hodný a svědomitý.“
Podle toho, jakou hrajete roli, se i částečně chováte doma?
„Jo. Většinou. Jinak to asi dělat nebudu.“
Už jste někdy odmítl roli?
„Ano. Většinou kvůli tomu, abych se mohl soustředit na jednu práci. Vím, že nefunguju, když mám rozstřelenou pozornost na více projektů najednou. Zároveň se potkávám s lidmi, kteří mi říkají, že po těch věcech, co jsem udělal, si mám sakra vybírat další role. Prý nemůžu dělat všechno. To mi přijde bláhové, protože opravdu nežijeme v Americe nebo v Německu. Tam kdybych natočil Hojera, mohl bych dva roky čekat na další dobrý scénář. Je to pořád moje práce, člověk nemůže dělat jen artové věci nebo čekat na scénář, do kterého se zamiluje.“
Na druhou stranu Metoda Markovič: Hojer byl seriál nejen artový, ale zároveň i divácky mimořádně úspěšný. Na CSFD má hodnocení 90 %, což je skvělé…
„No právě. Takových věcí vzniká hrozně málo.“
Myslíte si, že už máte nějaký cit poznat během vzniku, zda to bude dobré?
„Ne, spíš mám strašně velké nároky, které se musím začít odnaučovat, protože pořád srovnávám. Je to ovšem nesmysl. Nemůžu všechny nové věci porovnávat s projekty, které se mi líbily. Podle mě to, jestli věc bude skvělá, člověk nepozná. Můžu jen doufat, že to bude fajn.“
Máte do budoucna chuť napsat scénář nebo režírovat?
„Ne, vůbec mě to neláká. Měl jsem takové pnutí ještě před pěti lety, když jsem zkoušel režírovat divadlo. Ale uvědomil jsem si, že herecká profese je úplně stejně plnohodnotná a skvělá. Je moc lidí, kteří dělají všechno, a zároveň se dá pochybovat o tom, jestli kvůli tomu, že dělají všechno, je všechno stejně kvalitní. Takže se vydávám jenom jednou cestou.“
A zatím vám to vychází…
„Je neuvěřitelné, že mi dá někdo důvěru a obsadí mě do role, která je absolutně jiná než to, co jsem dělal doposud.“
Brutální vrah Ladislav Hojer
Ladislav Hojer byl na první pohled neškodný mladík a strach z něho prý rozhodně nikdo mít neměl, říkali o něm později lidé, kteří ho znali. „Měl velkou smůlu, že mu brzy umřeli oba rodiče. Za dva roky vyšetřování, co jsme se znali, si ze mě postupně udělal takovou náhradní rodinu. Svěřoval se mi s věcmi, které nikomu jinému neřekl. Když věří obviněný vyšetřovateli absolutně, je to hrůza, co slyší…,“ řekl kriminalista Jiří Markovič Nedělnímu Blesku v lednu roku 2021.
Navenek „neškodný mladík“ měl ale uvnitř těla, či spíše mysli, ďábla. Sadistické sklony, sexuální frustrace z žen, které se ani neodvážil oslovit. Od listopadu 1978 do října 1981 znásilnil a zavraždil pět žen. Byl popraven 7. srpna 1986. Kdyby se pokračovalo ve vyšetřování jeho dalších vražd, trestu smrti by zřejmě unikl, po roce 1989 byl zrušen. Psychiatři označili Hojera za primitivního psychopata, asociální osobnost s agresivními tendencemi.
