Pavle, nedávno jste vydal své paměti Tři oříšky pro prince. Co bylo impulzem pustit se do papírového vzpomínání?
„Řekl jsem si, že už mi je hodně roků (směje se). A spousta přátel mi říkala, ať svoje vzpomínky sepíšu, protože prý bezvadně vyprávím. Jak říká klasik – Vzpomínky jsou ráj, ze kterého nemůžeme být vyhnáni.“
Bylo to jednoduché vzpomínání?
„Dalo hodně práce dát to všechno dohromady, tvoří se těžko. Člověk se musí zastavit a zavzpomínat, zahrabat v materiálech, dát tomu hlavu a patu. Vzpomínky jsou dobré na to, že si člověk mnoho věcí uvědomí ex post, určité věci se mu jeví jinak, než když je prožíval. Nehodnotím to tak, že bych dnes udělal něco jinak, člověk prostě žije v kontextu daného okamžiku.“
Stihl jste se v životě občas zastavit a uvědomit si, kde právě jste?
„Herecký život je zběsilý! Člověk se posunuje od práce k práci, a rok je najednou pryč. Já si jednoho dne řekl, když jsem měl svoje soukromé divadlo, že už jezdím po českých scénách čtyřicet let, mám svůj věk a že už se nechci vracet domů ve tři ráno třeba ze zájezdu do Ostravy. Jsou mladší, hezčí, chytřejší a vyvinutější, ať si užijou.“ (směje se)
Kniha vyšla i v Německu, kam často jezdíte jako host nebo moderátor různých show…
„To už od dob Popelky, kterou spolufinancovali Němci a hrála v ní řada německých herců. Krále Rolf Hoppe, macechu paní Braunbock. My v její přítomnosti breptali různé věci, i jsme si stěžovali, protože nám byla zima, a ona nám jednoho dne krásnou češtinou řekla – Já vám rozumím, já chodila do školy v Ústí nad Labem! (směje se). Mně v Německu vždycky říkají, že od nás znají Karla Gotta, Jaromíra Jágra a Popelku a já na to, že mají dobrý vkus.“
Vy se k Popelce hrdě hlásíte, zatímco Libuše Šafránková k ní měla vztah rozporuplný a neúčastnila se třeba žádných setkání s fanoušky…
„To je pravda. Měla negativní vztah k popularitě a k médiím. Nechtěla se ze zásady účastnit žádných setkání, nechtěla jezdit na Moritzburg… Já jí říkal – Pojeď se mnou, jsi tam slavnější než Elvis Presley, ale ona nechtěla. Byla to křehká duše. Neměla prostě popularitu ráda, a když jsem jí říkal, jak ji mají lidé rádi, tak ona na to – Vždyť mě vidí, když to hrajou, tak co bych někam jezdila.“
Zimu přežívám díky medu v heřmánkovém čaji, prozradil Princ z Popelky. Luboš Procházka, Lukáš Červený
Jak na ni vzpomínáte?
„Líba byla tajemná osobnost, nedávala na sobě nic znát, moc nemluvila. Ale její oči říkaly skoro všechno. Byla nesmírně statečná, kdo by to do ní řekl? V té strašlivé zimě to všechno odjezdila na koni, vydržela to, a takhle bych mohl pokračovat hodiny.“
Z dnešního hlediska je paradox, že vy, jeden z nejlepších dabérů, jste v Popelce předabovaný Petrem Svojtkou.
„Něco tam mluvím já, něco Petr Svojtka. Abych to zjednodušil, Vašek Vorlíček byl z Dejvic, Pražák, a kdo nemluvil pražsky, ten byl z Moravy. (směje se) I Menšíkovi to vyčítali. Ale mně to bylo jedno, jak se říká, režisér a maminka jsou nejchytřejší, tak je budeme poslouchat, protože to dělají proto, aby to bylo dobrý.“
Jak se k vám coby začínajícím hercům chovali matadoři jako právě Vladimír Menšík?
„Menšík nás měl rád, však Líba byla ze Šlapanic, taky z Moravy. Vstával první už kolem páté, nosil nám snídani, pečoval o nás jako o vlastní. Dělal bezvadnou atmosféru na place. Vorlíček mi říkal, že musím hrát s dobrými herci, abych byl taky dobrej. Se špatnýma to nemá cenu…“
