Mnoho Schmidových hereckých kolegů jako Marek Eben (66), Jiří Lábus (74) nebo Luděk Sobota (81) se ve Strašnicích shodli, že je pro něj odchod do hereckého nebe – vzhledem k vleklým zdravotním potížím, s nimiž v posledních letech bojoval – vlastně vysvobozením. Boj mezi životem a smrtí měl Schmid dokonce sám vzdát. „Honza byl velmi nemocný, a on si na tu chorobu nikdy nestěžoval. Pokud vím, chodil mnoho let na dialýzu, což je něco, co vás opravdu omezuje,“ zavzpomínal pro Aha! Eben. „Nezažil jsem, že by si na to postěžoval nebo řekl: nemůžu tohle dělat, protože mám dialýzu. Jakoby pro něj ta nemoc neexistovala. Proto s ní asi také dokázal žít tak dlouho,“ dodal moderátor.

Nad rakví promluvil např. Schmidův kolega a kamarád Petr Vacek (59). „S Honzou jsem se dost často hádal, někdy jsme na sebe křičeli a někdy jsme si vůbec nerozuměli. Až dneska chápu, k čemu mě tím vychoval. Všechno relativizoval, on mě naučil přemýšlet, na všechno koukat z druhé strany a nikdy nejít s tím stádem. Honza z nás nechtěl mít herce, Honza z nás chtěl mít osobnosti,“ řekl nad rakví. Společně pak všechny hosty v sále vyzval, aby sborově na poslední cestu Janovi zazpívali lidovou píseň Aby nás pánbůh miloval. To se také stalo... Když píseň končila, zatáhla se za Janem Schmidem poslední opona, na kterou navázal poslední velký potlesk.

Kromě fotografie Jana Schmida byl u rakve s ostatky vystavěný plakát, který vytvořil pro inscenaci Outsider. Petr Vacek k tomu připomněl, že bylo Studio Ypsilon trnem v oku komunistickému režimu. „Ale Honza ho vždycky zachránil. Jak? Uměl jednu věc dokonale, jak řekl nedávno jeden můj kolega. Honza byl nejlepší výrobce mlhy na světě. Takže soudruzi nastoupili na Ypsilonku, přišli za Honzou, on s nimi začal hovořit a mluvil moudře, inteligentně, vzdělaně, vtipně a zábavně. Ale nikdo to totálně nechápal. Hlavně to nechápali ti soudruzi, takže odešli naprosto zmatení. Ani nevěděli, co chtěli, jen měli pocit, že jsou úplně blbí,“ rozesmál Vacek smuteční hosty.

S krásnou vzpomínkou na svého šéfa vystoupil i Jiří Lábus. „Hodně na něj vzpomínám. Je to vlastně můj jediný divadelní ředitel. Prožil jsem s ním třiapadesát let života, tak dlouho jsem totiž v Ypsilonce. Hodně mě naučil. Když jsem vyšel z DAMU, nemyslel jsem, že budu schopen improvizovat. On to ve mně probudil, jsem mu za to strašně vděčný,“ dodal Lábus.

„Já jsem ve Studiu Ypsilon začínal v Liberci. Byla to nejhezčí doba mého života. Potom jsem přišel do Prahy k Šimkovi, to bylo také dobré, ale před tím to bylo nejlepší. Honza měl rád improvizaci, on do mě vždcky strčil a říkal: Běž tam a něco říkej. A já jsem říkal: co mám říkat? A on: U tebe to je jedno, oni se stejně budou smát,“ zavzpomínal Luděk Sobota.

Velkou stopu zanechal Schmid i v profesním životě Martina Dejdara (59). „Honza Schmid je pro mě naprosto nezapomenutelný a člověk, má v mém životě obrovské místo. Navždy se mi do paměti vryla jedna jeho věta, když jsem se jako mladý elév vzpouzel jeho režijním připomínkám a pořád chtěl něco vědět, tak mi na to řekl: zklidni se, příliš mnoho informací škodí. Do smrti na to nezapomenu a myslím, že je to velká pravda.

Fotogalerie

247 fotografií

Pohřeb Jana Schmida - smuteční věnce

Autor: Blesk:David Kundrat/CZECH NEWS CENTER CNC / David Kundrát, Pavel Machan, Marek Pátek, Martin Hykl