„Celou řadu událostí z doby sametové revoluce a toho, co jí předcházelo, znám právě z vyprávění svého muže, který už tu s námi bohužel není. Já jsem ve svých třiadvaceti letech, roku 1987, nastoupila do Národního divadla, kam mě vzal tehdejší šéf činohry Milan Lukeš, překladatel Shakespeara a celkově vzdělaný a úžasný člověk. Každý byl rád, že je rád, že má role a příležitosti, a politika se neřešila, minimálně ne v mé přítomnosti. Od manžela, který hrál mimo jiné v orchestru činohry Národního divadla, ale vím, jak to chodilo třeba o deset let dříve. Byl starší než já, a zažil různé věci. Velké tlaky, které dokázal ustát. Škoda, že už tu s námi není a nemůže své zkušenosti předat.“
*Jaké tlaky máte na mysli?
„Třeba ke vstupu do strany nebo do SSM. Ale v letech, kdy jsem nastoupila já, už se z toho dalo vyvlíknout. Nevstoupili jsme. Neznamená to ale, že by to nebyla doba, kdy už jsme se nebáli represí. Chodila jsem v té době s Ivanem Trojanem, jenž coby voják v létě 1989 podepsal Několik vět, které aktivně šířil jeho bratr Ondřej. Projevil tím velkou odvahu, protože ho za to coby politicky nepohodlného přeložili do Humenného, daleko na východní Slovensko. Jednou jsem tam za ním byla, bylo to něco otřesného, bála jsem se, že mu tam půjde o život. Můj tatínek mě potom prosil, abych Několik vět nepodepisovala. Sama jsem strach necítila, ale táta se o mě bál hrozně. Nakonec jsem opravdu nepodepsala. Poslechla jsem otce, který pro mě byl velkou autoritou.“
*Vím, že jste věřící a věřící byl i vás manžel, což také před listopadem 89 nebylo příliš akceptováno…
„Manžel byl křtěný, tuším od roku 1985, já se nechala pokřtít až díky němu, po revoluci. Samozřejmě od něj vím, jak na něj byli nasazení estébáci, kdykoliv vyjel s orchestrem na západ. Přirozeně to prozřel. Byl jim podezřelý. Nebo když chodil na mše. Šel třeba v pět hodin ráno a pak se smál, že je probudil. Mysleli, že jde někam konspirovat a pustili se za ním až dovnitř do kostela. Měl z toho radost, že je tam dotáhl. Jediné, co prý nedali, bylo kleknout si. Bral to jako legraci, říkal, že je protáhl Římem. Od jeho přátel také vím, jakým byl prorokem. Když byla 12. listopadu 1989 svatořečená svatá Anežka Česká, můj muž prý řekl, že do týdne padne komunismus. Trefil to docela přesně.“
*To tedy ano. Tehdy jste to ale ještě neprožívali spolu… Pamatujete si, kde vás revoluce zastihla?
„Ten den bylo od rána něco cítit ve vzduchu. Zima a zároveň jasno, cítila jsem mrazení. Věděla jsem, že je shromáždění na Albertově a že se pochod vydal na Vyšehrad, protože v divadle se o tom mluvilo. Na Nové scéně jsme večer hráli Celestinu s Blankou Bohdanovou v hlavní roli, což je taková historická hříčka, hodně expresivně, až bizarně líčená, vypadali jsme všichni jako maškary. A o pauze jsme se takto nalíčení dívali přes okna na průvod, který akorát zatočil od vody na Národní třídu a mířil od Národního divadla k obchodnímu domu Máj. Mávali jsme na ně, oni na nás, volali, ať jim držíme palce. Pro mě to bylo zvláštně dojemné, krásné. Už byla tma, ale jak jsme se za nimi dívali, najednou jsme na dálku spatřili, jak se ve tmě cosi leskne a že se průvod zastavil. Až poté mi došlo, že to se leskla plexiskla štítů těch mlátiček, které účastníky průvodu zmydlily.“
*Nemohli jste zatím tušit, co se bude dít…
„Představení jsem dohrála doslova s bušícím srdcem. Pak se v zázemí rozdrnčely telefony, volali ze staré budovy Národního divadla, která stojí vedle Nové scény, a kde se hrála Dantonova smrt pana režiséra Strniska, jestli jsme to také viděli. I oni průvod sledovali. Boris Rösner nás svolal do divadelního klubu, protože už měl ze Svobodné Evropy informace, co se seběhlo, a řešil, jak budeme jako herci postupovat dál. Dodnes ho vidím, jak sedí na opěrce pohovky a kouří, ale je plný energie. Uchopil to a zavelel, že začneme obvolávat kolegy z dalších divadel, a navrhl, že přestaneme hrát.“
*Ten samý požadavek zazněl nadcházející ráno na shromáždění v Realistickém divadle.
„Ano, tam už se to jen živilo. Od té doby jsme na představení chodili, ale místo představení si povídali s diváky. A chodili za námi speciální hosté. Poprvé jsem tak viděla na vlastní oči Karla Kryla. Znala jsem ho jen z desek a koukala jako blázen, že je to takový malý chlapík. Také si pamatuji, jak jsme jezdili s kolegy na výjezdy, a někde za Prahou jsem poprvé v rádiu slyšela Martu Kubišovou. Tekly nám slzy. Byla to doba zvláštní, ale pravdivá. Lidé se semkli. Přišlo mi, že se národ očišťuje. Byť byl podzim a sněžilo, cítila jsem ve vzduchu vůni něčeho krásného.“
*Dokážete si představit, že byste dál žila v režimu, který by vás omezoval třeba v otázkách vaší víry?
„To je velmi důležité téma. Hledala jsem tehdy svou životní cestu a najednou jsem potkala muže, který odpovídal na mé vnitřní otázky. Díky němu a společenským změnám jsem se mohla nechat jít svobodně pokřtít. Na víru bych přešla stoprocentně, ať už by režim přetrval, nebo ne, to nebyla otázka politického uspořádání, ale otázka mého života, a toho, koho jsem potkala. Nechala bych se zřejmě pokřtít tajně. Samotnou by mě zajímalo, jak by to bylo. Žili bychom ruku v ruce, jen jinak.“
*Jsou ty události pro vás stále živé, nebo je to něco, co už dnes není důležité?
„Mám děti, které revoluci nezažily, ale které o ní vědí, znají ji z vyprávění od rodičů. Jsme na to pyšní. Protože celá řada mladých lidí neví, co se zde dělo. Dcera mi říkala, že v dějepisu ve škole se to neučili. Hrůzy komunismu, padesátých let, osudy politických vězňů… Na minulost se nemá zapomínat. Celý náš život je cesta, ale měli bychom vědět, odkud a kam jdeme.“
Simona Postlerová drsně o Valentýnu: S manželem jsme se tomu smáli. Kisa Císařová
