Někteří kolegové si užívají divadelní prázdniny, vy ale hrajete na Letních shakespearovských slavnostech. Opravdu se zkouší v noci?
Už před pár lety jsem měl možnost zaskakovat za Davida Novotnýho ve hře Dobrý konec všechno spraví, loni jsem dostal šanci hrát v Macbethovi. A máte pravdu, je to náročný právě v tom nočním zkoušení. Hrají tu totiž i herci z mimopražských divadel, já sám ještě předtím odehrával představení Mistr a Markétka, takže se opravdu začínalo o půlnoci a končili jsme pravidelně kolem čtvrtý ráno. No a do toho jsou samozřejmě ještě další normální povinnosti. Úplně si nedokážu představit, jak to pak dělají kolegové, co mají děti, vždyť tomu dítěti je jedno, že rodič zkoušel, prostě je v šest v sedm vzhůru a vyžaduje aktivitu. No, bylo to hustý, je to takovej hardcorovej dětskej tábor, ale vždycky jsem to chtěl zažít, shakespearovky jsou pojem a já mám výzvy prostě rád.

Premiéra byla loni, letos také ještě musíte zkoušet hru po nocích?
To ne, to už se stačí jednou potkat, udělá se zkouška a už to jede.

Stejně je mi záhadou, jak vy herci dokážete přepínat mezi tolika hrami, navíc po tak dlouhé době.  
Když jdete do kavárny, taky tam nevyndáte špinavý prádlo, ale víte, že si dáte kafe… Už to máme zautomatizovaný. Prostě tím drilem a tréninkem si udělám v hlavě takovou mapu, děj mám spojený s pohybem a tak dále. Samozřejmě je rozdíl, jestli hrajete ve třech inscenacích nebo ve dvanácti, to si pak musím ten text trošičku osvěžovat.

Jste v angažmá v Národním, hostujete ale i v dalších divadlech, vídáme vás i v televizi a ve filmu. Není toho moc?
Učím se říkat ne, ale moc to ještě neumím, zatím se mi nějak nedaří nebejt zahlcenej. (smích)

Čím to je?
Je to ta touha neustrnout, tomu se snažím vzdorovat, protože když se zamknete do takový instituce, jako je Národní divadlo, tak můžete velice rychle podlehnout falešnýmu dojmu, že už máte hotovo. A to teda fakt nemáte.

Někteří kolegové mi říkají, že toho berou moc i ze strachu, že pak nic nebude. Máte to stejně?
To je samozřejmě taky pravda, nechci