Neděsí vás, že je vám někdo docela cizí tak podobný jako Anna Fialová? 

Vůbec ne. Na tomhle světě mě děsí úplně jiné věci. Třeba  lhostejnost k utrpení nebo znečišťování planety… S Aničkou jsme si podobné v roli Ireny, jistě i díky kostýmu a masce. V civilním životě to nijak intenzivně nevnímám. Na druhou stranu – myslím si, že Anička je krásná žena, takže jestli má někdo dojem, že jsme si »tak moc podobné«, je to pro mě vlastně kompliment.

Co jste vlastně o seriálu První republika věděla? 

Znala jsem ho. Mají ho rádi i slovenští diváci, je opravdu krásně natočený a na rozdíl od zahraničních dobovek První republika vypráví příběh z prostředí, které známe, které je nám blízké. A to mě moc bavilo.

A o Anně Fialové?

Že je to mladá talentovaná herečka.

VIDEO: První republika: Dvojnice Anny Fialové prozradila, jaké to bylo naskočit do rozjetého vlaku

Video
délka: 01:27
1080p 720p 360p

První republika: Dvojnice Anny Fialové prozradila, jaké to bylo naskočit do rozjetého vlaku Adam Balažovič / BPŽ

Jaký byl váš první natáčecí den a reakce kolegů?

Asi všichni známe situaci, kdy nás čeká důležitý, náročný den a samou nervozitou celou noc nespíme. Pak místo toho, abychom zazářili, se dostavíme jako vypelichané koště. Navzdory tomu to bylo povznášející, seznámila jsem se s velkou částí štábu, hereckých kolegů a nabyla jsem dojmu, že budu mít tu práci moc ráda. 

Stal se nějaký  zádrhel, s nímž jste nepočítala, nebo vás nenapadlo, že se může stát?

Možná jsem podcenila spánkový režim, nepřipravila jsem tělo na to, že bude na natáčení opravdu brzy vstávat, a tak jsem občas o pauze někde podřimovala. 

Co vaši postavu Irenu čekalo ve třetí sérii?

Rozhodování. Irena se musí často rozhodovat. Komu a čemu věřit, jak se správně zachovat, s kým zůstat a koho opustit, jak pomoct nebo čemu se věnovat.

V seriálu se objevuje hodně scén z tančírny a z boxerských zápasů. U čeho jste asistovala?  

U obou. U tance aktivně, u boxu jako divák. Ale uvážíme-li, kdo boxoval, tak to bylo pro Irenu skoro stejně náročné, jako kdyby rány dostávala sama.

Nastaly nějaké záludnosti v natáčení?

Záludný podle českého slovníku znamená lstivý, zákeřný, skrývající nebezpečí. V tomhle smys­lu rozhodně ne. Bylo to jedno z mých nejintenzivnějších a zároveň nejhezčích pracovních období. Především díky skvělým kolegům – nejenom hereckým, ale díky celému štábu. Možná to bylo občas záludně náročnější, než jsem čekala, ale ta skvělá parta to vyvážila.

Jak jste se k natáčení Republiky dostala? Našel si vás režisér Biser Arichtev sám, nebo se opravdu hledala herečka, která je Anně tak podobná?

To se, myslím, nevylučuje… Pokud vím, v čase, kdy už se uvažovalo o dalším osudu role Ireny, pan režisér viděl slovenský film Agáva, ve kterém jsem hrála. A napadlo ho, jestli bych třeba nemohla naskočit do První republiky. A já jsem mohla. 

Volaly jste si třeba s Annou a ptala jste se jí na nějaké rady a dojmy?

Kdepak. Je pravda, že jsem se pozorně dívala na druhou řadu a snažila jsem se zachytit co nejvíc z charakteru Ireny z toho, jak ji Anička hrála. Ale každý máme vlastní osobnost a věci prožíváme různě. A taky všichni začínáme od nuly, hraní není zrovna disciplína, ve které se člověk řídí »dobrými radami«.

Jak na vás osobně dýchla doba První republiky?

Na natáčení jsem to nejintenzivněji vnímala pochopitelně přes kostým, masky, dekoraci, rekvizity… Ale obecně představa života za První republiky ve mně vyvolává jakýsi neuchopitelný pocit svobody, čas velkých politických změn a osobností. Bylo by zajímavé zažít Masaryka.

Je pro vás pochvala, že si třeba nikdo nevšiml, že jste Annu nahradila, nebo vás to trochu mrzí?

Největší pochvalou pro mě bude, když vše projde hladce. Když ono přeobsazení nikomu nenaruší radost ze sledování seriálu ani kontinuitu příběhu. Ale myslím, že si toho všimne každý, kdo umí přečíst úvodní titulky. (směje se)

Co je na herectví pro vás to nejlepší? 

Herec žije příběh a pokaždé nový. To jsou podle mě dvě nejzásadnější výhody hereckého povolání. Je naplněna naše touha po fikci, denně můžeme vymýšlet, zkoumat, zkoušet, pouštět fantazii na špacír. A nikdy to není stejné, pokaždé začínáme znovu, ne­­ohrožuje nás stereotyp. 

Vaším partnerem v seriálu je Standa Majer. Prozradíte na něj něco?

Nejsem zrovna fanouškem mluvení o jiných osobách, natož »prozrazování« čehokoliv. Kolega Majer je skvělý herec. To je, samozřejmě, již známo, ovšem já jsem jeho práci mohla sledovat zblízka. Taky disponuje vesměs nadstandardním smyslem pro humor a přímým charakterem, a to všechno jsou vlastnosti ideálního kolegy.

Co vás těší a baví, když nemusíte pracovat?

Mě těší a baví i moje práce. Aby to tak zůstalo, snažím se neříkat »musím pracovat«.  Radši říkám »chci pracovat«. Ale když to zrovna nedělám, tak jsem možná někde na cestách nebo koukám na nějakou kulturu nebo si jen čtu. Mám ráda hraní her, chodíme s partou třeba soutěžit v kvízu. Také mám ráda zvířata a rostliny, a když už to nejde jinak, občas běhám, bruslím nebo cvičím jógu. 

Jaké to bylo, nechat rodinu na Slovensku?

Myslím, že nikdo na Slovensku nikterak netrpěl, že mě těch pár dnů v měsíci, které jsem strávila v Praze, neviděl. Moje rodina už delší dobu tak nějak tuší, jakou prací se živím, a taky už  dlouho vědí, že se znám s Jankem Koleníkem, takže to nějak neprožíváme. 

Doufáte, že po odvysílání seriálu by mohly přijít další nabídky z Čech, nebo je to lepší na Slovensku?

Především doufám, že se třetí řada První republiky bude líbit, že jí diváci zachovají přízeň. Protože možnost hrát v takhle úspěšném projektu je pro mě určitě významný bod v životopisu. Ale jelikož nevlastním křišťálovou kouli, co mně čeká v budoucnosti, radši nehádám.

A co vás tedy čeká reálně?

Školní rok. Učím jazyk a přednes na katedře herectví na bratislavské VŠMU, těším se na své studenty. A taky na divad­lo a na podzim, na kabát a na punčochy.

Fotogalerie
62 fotografií