1970: Ucho. Radek Brzobohatý a Jiřina Bohdalová skončili na dvacet let v trezoru.

Autor: ČTK

Film Ucho znamenal na dlouhých 11 let barrandovský distanc i pro Jiřinu Bohdalovou. Poslední film, kam režisérovi Jiřímu Sequensovi (†85) prošla, byl Pěnička a Paraplíčko v roce 1970. Poté se na Barrandově objevila v drobné roli až v roce 1981 v Buldocích a třešních a pak až v roce 1984 dostala větší roli ve filmovém Rumburakovi Václava Vorlíčka (87).

„Nepláču, ale každého, kdo zemře, je škoda. Dožil se požehnaného věku. Nikomu nepřeju nic zlého a nemá cenu, abych se k němu vyjadřovala, když to nebyl kamarád,“ reagovala Bohdalová na Puršovu smrt.

1977: Což takhle dát si špenát. Janžurka směla hrát jen v komediích.

Autor: ČTK

„Stopku mi dal ústřední ředitel československého filmu Jiří Purš. Doslova mi řekl: Tak, teď budou zase točit jiní, ty už jsi točila dost!“ vzpomíná herečka v životopisné knize Iva Janžurová: Včera, dnes a zítra. „Když jsem se zajímala, proč nemůžu filmovat, nejdřív mi tvrdil, že pro mě nejsou žádné vhodné scénáře. Přitom já zrovna měla doma tři, které jsem dostala, a pak je nesměla natočit. A on se rozzlobil, jak to, že je mám, kdo prý mi je dal?! Hněval se, že si dotyčný režisér dovolil poslat mi scénář dřív, než on k tomu dal svolení, respektive než rozhodl, že teď nesmím nic točit,“ dodává s tím, že nadále jí povoloval jen »umělecky nenáročné role«, které lidem brzy vypadnou z paměti. Paradoxně ale právě tyto její komediální role přetrvávají v divácké oblibě dodnes.

1976: Hra o jablko. Dáša Bláhová a Jiří Menzel ve vyvzdorovaném filmu Věry Chytilové.

Autor: ČTK

Specifický vztah k Puršovi měli tvůrci takzvané československé nové vlny, kterou násilně uťal. Když třeba nechtěl Věře Chytilové (†85) podškrábnout natáčení jejího filmu, vnikla režisérka do jeho kanceláře a hrozila, že vyskočí z okna! Z budovy ji museli vynést, kopala kolem sebe a řvala. „Já jsem nebyla ani tak statečná, jako spíš neovladatelná,“ popisovala to později Chytilová, která si nakonec v roce 1976 natáčení komedie Hra o jablko přece jen vyvzdorovala.

1969: Skřivánci na niti. Václav Neckář a Jitka Zelenohorská šli taky do trezoru.

Autor: ČTK

Jen pár dní před tím, než upadl do kómatu, Jiří Menzel dokončil svůj příspěvek do knihy 1968 očima 50, která vyjde příští rok. „Jeden čas, když se potom moje jméno nesmělo nikde objevit, jsem dělal načerno divadlo a místo mě se podepsal pan Jiří Suchý. Ta zášť byla velká, ale velice rychle vyprchala. Pak jsem směl, ale musel jsem nejdřív natočit film o pracujících Řemeslo má zlaté dno, což mi nevadilo. Jen to není moc geniální...“ vzpomíná režisér na éru Puršova vedení československého filmu poté, co na dlouhých víc než 20 roků skončili v trezoru jeho Skřivánci na niti. O jejich kvalitě přitom svědčí Zlatý medvěd z prestižního festivalu Berlinale, kterého vyhráli po znovuuvedení v roce 1990.