Jak prožíváte své poslední turné?

„Už se nemůžu dočkat, až to skončí. Poslední dobou se mi stává, že třeba vlezu do sprchového koutu a zrovna mi volají novináři, kteří chtějí, abych jim věnovala aspoň tři minutky, a ptají se mě, jestli to s koncem myslím vážně. Já jim odpovídám, že ano.“

Proč?

„Od svých sedmdesáti let pociťuju sérii drobných zdravotních komplikací, a když mě pak postihl infarkt, v den mých třiasedmdesátých narozenin, tak bylo rozhodnuto.“

Změnila jste po něm svoji životosprávu či životní styl?

„Zdá se mi, že jsem kariéru naopak akcelerovala. Na přemýšlení o životním stylu nebo o životosprávě zatím nebyl čas.“

Staráte se o svůj hlas nějak speciálně, když teď máte tak náročné turné?

„Vůbec, já jsem ráda, když se nenachladím, ale už mě začínají zlobit oči, když zpívám v těch ostrých světlech. Vždycky přijdu domů a hned si musím smýt make-up a namazat si oči léčivou mastičkou.“

Jaké máte zatím z těch koncertů pocity?

„No ty nejlepší. Lidi mi obrovsky fandí.“

Děláte po koncertech nějakou autogramiádu?

„Většinou se podepisuji jenom fanouškům, kteří čekají s mým CD, vždycky přijde asi třicet lidí, ale zároveň si se mnou ještě chtějí fotit selfíčka, jak je dneska v módě.“

Na svém turné se zastavujete ve 12 městech. Podle čeho jste si je vybírala?

„Vybírala je agentura VDN Promo společně s Petrem Maláskem. Hledali místa, se kterými už z minulých koncertů mají dobré zkušenosti. A České Budějovice vybrali, protože jsem se tam narodila a zároveň budu ten den slavit narozeniny.“

Poslední koncert budete mít právě tam, 1. listopadu. Bude to poslední vystoupení něčím speciální?

„Obávám se, že celý ten den bude speciální tím, že bude náročný. Navíc mi primátor města chce předat čestné občanství.“

Marie Rottrová také před pár lety ukončila kariéru, ale pak se vrátila. Myslíte, že vám se to nestane?

„Věřte mi, že mně se stýskat rozhodně nebude! Mám to vyzkoušené. Měla jsem přece 20 let nucený hlasový klid…“

Ohlásila jste, že od 2. listopadu začnete psát knihu s názvem: Jak to vidím já. O vašem životě už několik knih bylo napsáno. Na co nového se tam mohou čtenáři těšit?

„Čtenáři se klidně můžou těšit od 2. listopadu, ale já začnu psát knihu, teprve až dám dohromady všechny ty sešity s mými poznámkami. Hlavně žádný deadline!“

Jak vypadají ty zápisky? Je toho plná skříň?

„Ne, to ne. Já jsem si vždycky do nějakého notesu začala psát, pak jsem ho neměla po ruce, tak jsem si vzala něco nového, ale nikdy jsem to nedělala se záměrem, že budu někdy dávat dohromady knihu. Takže teď všechny ty notýsky musím dohledat a nějak seřadit.“

Bude to spíše veselé, nebo smutné čtení?

„No nebude to deník kaskadéra, ale takřka.“

Co to znamená?

„Já si myslím, že mám dost blízko k tomu, že jsem kalamitní, mám tedy život plný katastrof. Musím to nějakým způsobem uspořádat a ještě ani nevím, jestli začnu dneškem a budu se vracet do minulosti, nebo naopak. Nechte se překvapit.“

Předtím vás však ještě čeká soukromá oslava narozenin, kterou pořádáte 3. listopadu. Jak bude vypadat?

„Bude probíhat v kruhu rodinném. Už máme pronajmutou hospůdku, kde budeme slavit. Minulý rok jsem dostala na narozeniny pejska, ale toho tam brát nebudu.“

Jak se jmenuje?

„Brili, ona je šlechtična a má úžasný rodokmen.“

Vy zase máte medaile a řády, takže se k sobě hodíte…

„To je fakt.“

Co vás dělá šťastnou?

„Klid a domov. Rok a půl se omlouvám svým zvířatům a interiéru, protože na ně nemám čas. Já jsem měla pět koček, ale nyní mám dvě. Teď mám 16,5letou perskou kočku a kocourkovi je dvanáct. S pejskem se rychle sžili. Pevně věřím, že právě v tom »pěveckém důchodu« si jich více užiju.“

Takže posledním koncertem se stahujete ze společenského života?

„Končím jenom pěveckou kariéru. Ještě do Vánoc budu točit pořad Chcete mě?, teď jsem třeba byla na Kutnohorsku v jednom skvělém útulku. Byl tam ale strašný vítr a musela jsem točit venku, protože naši režiséři si potrpí na tom, aby bylo vidět to prostředí, takže tomuto pořadu se budu věnovat stále, ale zpívat už nebudu.“

Jsou ještě jiné věci, které jste v poslední době dělala naposledy a jste rozhodnutá už je nedělat?

„Jestli myslíte kouření, tak to jsem hodně omezila, řídím se radami pana profesora Neužila. Jinak se hodlám stáhnout ze společenského života. Konečně se budu věnovat sobě a svému zdraví.“

Jakého konce jste v životě nejvíce litovala?

„Vždycky mě zarmoutí konec života nějaké mnou milované osoby i odchod zvířecího miláčka.“

Jsou věci, které jste v poslední době dělala poprvé?

„Poprvé mám »dotykáč« a zažívám s ním už dlouho perné chvíle. Okolí by vám mohlo vyprávět…“

Je nějaká činnost, kterou byste ráda dělala donekonečna?

„Tak třeba donekonečna bych mohla jíst třešně – chrupky…“

V co doufáte, že nikdy neskončí?

„Přízeň mého okolí…“

1967

Svého prvního Zlatého slavíka získala Marta Kubišová v roce 1967. Jako odměnu tehdy dostala obálku s pozvánkou do Francie od Československého svazu mládeže a po převzetí ceny zazpívala tři písničky. Lapaloma, Oh, baby, baby a Depeši.

2017

Tento týden ve středu bylo vidět v Městském divadle ve Varnsdorfu, že písničky Marty Kubišové ani po padesáti letech nestárnou. Jakmile začala zpívat legendární Depeši, lidé nadšeně tleskali. Na konci songu aplaudovali vestoje a provolávali: „Bravo.“

Očima autora

„Ta je nádherná. Jak víte, že mám ráda hortenzie?“ rozplývala se Marta Kubišová nad květinou, kterou jsem jí za redakci Nedělního Blesku předal před jejím středečním koncertem. Podobný pocit, jako měla ona z květiny, jsem měl já z ní. Úžasná žena.

VIDEO: Marta Kubišová - Modlitba pro Martu.

Video
délka: 03:58.04

Marta Kubišová - Modlitba pro Martu Youtube.com

Fotogalerie
66 fotografií