14°C
Hrál jste vůbec někdy někoho normálního? Nebo máte šťastnou ruku neustále na zvláštní individua?
Já si hlavně v duchu říkám, co je to vlastně normální role. Vždyť kolem nás je tolik specifických jedinců, a tak je logické, že se takoví lidé objevují i ve filmech nebo seriálech. A já jsem rád, že dostávám příležitost si i takové role zahrát, a tu příležitost se potom snažím naplnit.
Teď jste jedno takové kvítko dostal v seriálu Ohnivý kuře…
Jiří Němec se stal ředitelem hotelu Grand. Neumí prakticky nic, neustále o sobě hovoří, jak všechno zvládá a jak nikoho kolem sebe nepotřebuje, ale ve skutečnosti to tak není. A vidíte, řekl bych, že i v reálném životě je taková věc celkem běžná.
Nepřipadáte si potom jako pitomec?
Vůbec. Já lidi tohoto typu znám. Je to takový brouk Pytlík, který postrádá smysl pro humor. Vlastně je to spíš smutné. Tyhle lidi to nemají moc jednoduché – myslí si o sobě, že jsou geniální, ale pro jejich okolí to musí být pekelné.
Když v roli připitomělého ředitele strávíte pár hodin, nenesete si ho pak domů?
Ne, odejdu z natáčení, odstřihnu se a jdu domů. Nemá to na mě žádný vliv. Tohle se mi děje v některých divadelních představeních, která jsou psychicky a fyzicky náročná, ale to neznamená, že sedím v šatně a ještě dvacet minut tam přemýšlím. Jde spíš o tu fyzickou stránku věci, aby to člověk vydržel. Přišel v šest na plac, natočil dvanáct obrazů a v pět se zvedal a šel do divadla.
Jak jste se vůbec v tom Kuřeti objevil?
Před dvěma lety jsme vedle v ateliérech točili seriál Jetelín, a tak mě oslovili a teď jsem tu. Kuře je oblíbený seriál, protože to není žádná nemocnice, násilí nebo drasťárna, a to mi vyhovovalo.
Když nastupujete do nového seriálu, musíte si ho sledováním starých dílů takzvaně nastudovat, nebo je to jedno a vpadnete do něj bez jakékoliv znalosti předcházejícího děje?
Věděl jsem, že se Kuře točí, ale jinak jsem o něm nevěděl vůbec nic. Než jsem začal natáčet, nestihl jsem se na něj ani podívat. Ale myslím si, že to ani nevadí. Každý seriál se neustále rozvíjí dál. Sice jsem do toho nastoupil, točím, ale ani já nevím, co bude dál. Nehledě na to, že ten můj Jiří je tak specifický svým chováním, že se může stát cokoliv. Mě už dost překvapilo, že se stal tím ředitelem hotelu.
Co vás zajímá jako první, když dostanete nabídku na práci? Peníze?
Těch věcí je několik. Nejdůležitější je text. Když není dobrý, tak vás to neláká. Další věc – musíte na to mít čas. Nikdy totiž nevíte, jak se ta vaše postava rozjede, může tam být roky, ale také může za dva měsíce odjet na studijní pobyt do zahraničí… V tu dobu, kdy přišla nabídka na Ohnivý kuře, jsem měl volno, nezkoušel jsem, nemusel jsem časově skládat víc věcí dohromady. A pak mi přišlo dobré setkat se s novými lidmi. Předtím jsem točil seriál Kosmo, to se mi tak strašně líbilo, že jsem hned věděl, že to dělat chci. Vymodlil jsem si to… Takže nikdy to není jen o penězích.
Teď se začala točit nová série V.I.P. vražd. Minule jste tam dost času trávil s Janou Strykovou, se kterou jste tvořili pár i v seriálu Dokonalý svět. To už pomalu aspiruje na takové malé pracovní manželství…
Jo, hodně jsme se tomu smáli, že zase budeme spolu. V Dokonalém světě jsme to dotáhli dál, tam jsme měli dokonce rodinu. S Janou se známe dlouho z divadla; vidíte, i tam mi vlastně hrála ženu. Dost na sebe slyšíme.
A teď mi řekněte, jak vyřešíte to, že v Kuřeti hrajete s vousy a ve V.I.P. vraždách máte knírek!
Už je to domluvené, že mě v Kuřeti musí oholit a na Vraždách mi můžou zase nalepit knír, který si sestry Bártů, autorky seriálu, přály.
No, jak bych to řekla… moc slušivé to není. Nevzpouzel jste se trochu?
Ne. Víte proč? Já si nehraju na žádné pózy, a pokud to není s prominutím úplná kravina, tak to vezmu. Přijímám věci tak, jak jsou.
To chápu, protože i ve V.I.P. vraždách hrajete podivína.
Tak oproti Jirkovi z Kuřete je to geniální člověk. Problém je v tom, že většina géniů jsou i ve skutečnosti podivíni a často i totálně nepraktičtí lidé do života.
Zřejmě na ně máte nějaký zvláštní cit.
Musím si ke každému najít cestu. A to dělám tak, že se snažím vycházet z rozhovorů se scenáristy a s režiséry. Jakmile začnete točit, postava se postupně utváří, hledáte si ji, omakáváte… Nenarodí se hned na první dobrou. Ale taky se někdy stane, že si ji nějak vymyslíte, začnete hrát, a pak vám režisér řekne, že to už je moc, a musíte začít zase jinak.
Jeden seriál je o jídle, druhý o vraždách. Co je pro vás tematicky zajímavější?
Jsem milovník jídla a rád vařím. Vraždy mi moc blízké nejsou, i když to bylo zajímavé setkání. Měli jsme třeba školení, kde nám třeba vysvětlovali, jak se chovat, když se přijde k místu činu. Ty věci ale vůbec nejsou na pohled příjemný a hezký, i když přiznám, že mně to nevadilo – přeci jen víte, že to jsou namaskovaní komparzisti. Kdyby tam ale opravdu ležela mrtvola s rozřezanými vnitřnostmi, tak… Tak to si ani nedokážu představit.
Když se natáčení nahrnou jako teď vám, to pak doma asi moc nejste. I mně trvalo, než jsem se vám vůbec dovolala.
Záleží, jak kdy, není to takhle pořád. Pokud točím, tak jsem opravdu půl roku pryč z domova. Pak mám ale zase třeba týdny volno. Nikdy se nestane, že jdete ze seriálu do seriálu. V Kuřeti točím maximálně sedm dní do měsíce. Takže zbývající dny se mohu starat doma. Třeba o víkendu jsme na zahradě zasadili dva stromy, posekal jsem trávu… Každý volný čas se snažím využít, abychom s rodinou byli spolu.
Slyšela jsem od vaší ženy, že na dovolenou zásadně jezdíte autem, protože se bojíte lítat. Je to pravda?
Je, a proto jezdíme autem do Chorvatska. Když byl syn Oskar malý, tak celou noc prospal. Teď když je větší, tak třeba přespíme ve Slovinsku a druhý den pokračujeme. Zamilovali jsme si to tam, je tam klid, neřve muzika, turisti nezvrací po propařené noci, bydlíme v domech nejdál od centra. To je pro mě dovolená. Stejně tak v zimě jezdíme autem na lyže.
Dokážete na té dovolené vypnout, nebo pořád myslíte na divadlo, povinnosti, natáčení?
Jednou jsem věděl, že hned po návratu z dovolené mám v šest ráno nástup na natáčení a budu točit pět dní v kuse od rána do večera – a to mě stresovalo. Proto jsem se naučil nastavit si to tak, že když jsem na dovolené, tak jsem tam, nic jiného neřeším, a přes to nejede vlak. Vždyť tu dovolenou máme většinou už půl roku dopředu zamluvenou, byla by škoda si ji kazit prací.
Už sedm let žijete se zpěvačkou Radkou Fišarovou, čím vás tak okouzlila?
Tím, jaká je. A musím říct, že jsem rád, že mám někoho z branže. Je to výhoda. Když máme třeba generální zkoušky v divadle, víme navzájem, čím ten druhý právě prochází, jakou psychickou zátěží. Dokážeme si promluvit, poradit si. Kolikrát jsem si říkal, jaké by to asi bylo s člověkem, který je mimo obor, ale neměnil bych. Někdy chodíte s někým pět let, a nějak to vyčpí a nic z toho do budoucna není. Najednou jste s někým rok, krásně to do sebe zapadne a plánujete budoucnost. A přesně takové to bylo s Radkou.
Když mluvíte o Radce, pořád říkáte moje žena, ale svatba ještě neproběhla.
Prostě jí tak říkám. Svatba zatím není na pořadu dne, ale jednou určitě bude.
Zpíváte si doma?
Ne! Vůbec. Zpívá jen Radka u klavíru. Já jsem nikdy nikam na zpěv nechodil. Pokud mám něco zazpívat v představení nebo na natáčení, jako třeba když jsem hrál Saturnina s Ondrou Havelkou, tak jsem byl rád, že tam v ten okamžik byl se mnou někdo, kdo mi pomohl.
Doma byste se na radu nezeptal?
Proč ne, Radka by mi jistě poradila. A když zase ona zkoušela nějaké představení, tak jsme si sedli a povídali si. Pokud se mě na něco zeptá, rád to s ní proberu, ale sám od sebe jí připomínky nedávám.
Dokážete si říct i to, že se vám na tom, co ten druhý dělá, něco nelíbí?
Myslím si, že v ten moment to zamrzí, ale daleko víc si vážím té upřímnosti. Než aby mi říkala, jak to bylo úchvatný a bezva, a přitom to tak nebylo. To je ta důvěra.
Vašemu Oskarovi je už pět let, talentu od rodičů dostal do vínku asi dost. Vidíte se v něm?
Jo, je to raubíř. (smích) Vždycky něco udělá a Radka řekne: Jo, tak to jsem zamlada já. Pak udělá zase něco jiného a já na to, že na to si zase vzpomínám já. Je živý, úžasný. Odmala je s námi ve společnosti lidí, neustále jsme spolu někam jezdili, třeba když Radka někde zpívala, tak jsme klidně na tři dny jeli s ní. A co má v životě dělat? Ať si dělá, co chce, já ho do ničeho nutit nebudu.
Rodiče většinou nesnáší, když někdo pořídí jejich dětem hračku, která vydává nějaký zvuk. Je tohle v muzikantské rodině jiné?
Nám to nevadí, dokonce když mu byly tři roky, dostal dětskou soupravičku bubnů. Jsou to regulérní bubny se vším všudy, ale pro děti. Bylo období, kdy do toho řezal. Stály vedle klavíru, který má Radka, a když hrála, tak se snažil trefovat do rytmu. Ale když Radka začne zpívat, tak říká: Ježiš, mami, nezpívej. Mně v divadle, když se tam byl podívat, to naštěstí neřekl.
A když se na vás jdou podívat do divadla běžní diváci, čekají na vás po představení a dávají vám dárky?
Jo, láhev vína se vzkazy, bonboniéry, květiny. Všechno vezmu domů a pak si třeba večer se ženou to víno otevřeme. Strach z toho, že by do těch bonbonů třeba někdo něco dal, aby mi nebylo dobře, nemám. (směje se)
Jste exhibicionista? Dělá vám dobře, když je kolem vás frmol?
Protože mám ruch neustále kolem sebe v práci, tak v soukromí preferuji klid. Prakticky nikam nechodím, na žádné večírky, bavit se, moc mě to neláká. Raději se zavřu doma a užívám klidu.
Viet Anh Doan z Ohnivýho kuřete nám prozradil, jak ve Vietnamu slaví Vánoce:
Viet Anh Doan z Ohnivýho kuřete nám prozradil, jak ve Vietnamu slaví Vánoce. Ladislav Novák/BPŽ
