10°C
Nejnovější představení, ve kterém hrajete v pražském Divadle Kalich, má příznačné jméno: Pro tebe cokoliv. Řídil jste se tímto mottem, když jste se v 67 letech oženil?
(usmívá se) „To víte, ženy. Já bych se bez oficiálního papíru obešel, ale ony to tak mají rády. Taky už nejsem nejmladší a jednou mě bude muset někdo pochovat…tak ať to udělá moje žena. Zní to líp než přítelkyně. Ale teď vážně. Nikdy neříkej nikdy!“
Získal jste tak vlastně štempl na láskyplnou manželskou péči?
„Doufám, že by mě partnerka opečovávala i bez toho papíru, takže z tohoto pohledu ten papír určitě není důležitý. Každopádně jsme spolu žili už 14 let, takže to vlastně bylo, jako bychom byli manželé. Nic se tím nezměnilo, akorát k tomu teď máme ten oficiální papír.“
Brali jste se letos na Tři krále ve Spojených státech a někdy trvá vyřízení těchto formalit k uznání sňatku v Česku dost dlouho…
„Máte pravdu, formalit bylo hodně. Dokumenty se musely přeložit, navíc tam z USA ještě chybělo nějaké razítko, ale to nám přivezli dodatečně kamarádi, takže teď už to máme oficiálně potvrzené.“
Svatba proběhla na Floridě, na písečné pláži, u moře, to ale byla romantika!
„Bylo to moc hezký, taková pohoda, žádné sešněrované obleky a róby, prostě každý byl v tom, v čem se cítil dobře, byli jsme bosi, měli jsme kolem sebe naše kamarády, prostě parádní odpoledne a večer. Měli jsme kliku na počasí. Až do šesti bylo krásně, pak se zatáhlo a přišla silná bouře. Takže jsme to akorát stihli, jen následný společný výlet lodí jsme museli zrušit.“
Proč jste se brali v St. Petersburgu na Floridě, nechtěli jste tolik »čumilů«?
„To taky, důvodem bylo ale také to, že se nám v tom místě s Hankou líbí, už několik let do St. Petersburgu jezdíme a máme tam hodně kamarádů. Tak jsme si řekli, že je to to pravé místo pro naši svatbu.“
Řekl jste »ano«, nebo »yes«?
„Řekl jsem ano, obřad probíhal v češtině, jen jsme pak museli sepsat v angličtině lejstra na »národním výboru« v St. Petersburgu. Byla tam taková ochotná paní, co to s námi všechno vyplnila, zapsaly se pasy a bylo.“
Vidím, že nenosíte prstýnek…
„Nenosím, protože bych ho ztratil, ale mám ho doma dobře schovaný a můžu vám ho ukázat, kdybyste chtěl! (směje se) Když mám totiž představení, musím si prstýnek sundat a takhle už jsem ztratil snubák, když jsem ho měl poprvé. Takže to není výmluva.“
Mimochodem vaše partnerka Hanka Kousalová je o 13 let mladší než vy, dovedete si představit, že byste měl třeba o 30 let mladší dívku, jak je to dnes v kurzu?
„Takhle mladou partnerku si vedle sebe nedokážu představit. Ježíšmarjá, co bych si s ní asi tak povídal!? Vím, že to tak někteří chlapi mají, asi je ty jejich mladé holky tak milují, ale já to nechápu. Když bych se třeba zmínil o Hugo Haasovi a ona by netušila, kdo to byl…nevím, to by nešlo. Na druhou stranu znám páry, kde to funguje moc dobře. Proti gustu žádný dišputát, jak se říká.“
Pak jsou zase muži, co mají podstatně starší partnerku…
„Jak říkám, je to každého věc, když je to spolu baví a funguje to… Slyšel jsem takový vtip: Jaká je nejlepší partnerka pro chlapa? Devadesátka. Je jí 90 let, má na kontě 90 milionů a do konce života jí zbývá 90 dní…“ (směje se)
Předpokládám, že ve vašem věku byste se už nechtěl stát otcem?
„Já bych do toho nešel. Nechtěl bych si v mém věku pořizovat vnuky. Přišlo by mi to sobecké. Nechtěl bych žít s tím, že prožiju se svým dítětem jen malý kousek života, bál bych se, že se mi třeba nepodaří dovést ho k maturitě, k oltáři… Ani nervy už člověk v tomhle věku nemá tak pevné, nerad se budí v noci… Já si vnoučata radši budu půjčovat a moc se na to těším. Ale zase, nikdy jsem nebyl v takové situaci, že bych o tom musel přemýšlet. Že bych měl hodně mladou ženu, která by chtěla dítě. To jsme zase u té vaší otázky o věkovém rozdílu. Jak říkám, každý si žijeme ten svůj život a druhému je do něj houby.“
S vaší manželkou Hankou jste už 14 let, ve zmíněném představení Pro tebe cokoliv ale hrajete s Janou Paulovou, se kterou máte ještě delší herecký vztah!
„Je to tak, hrajeme spolu už přes 20 let, začínali jsme spolu v roce 1994 Natěračem, od té doby jsme herecky pořád spolu.“
Jak jste se vlastně dali dohromady?
„My už se známe celkem čtyřicet let. Byl jsem tehdy po škole a točili jsme na Moravě nějaký seriál a tam jsme se seznámili. Pak jsme se vídali v televizi, kde jsme točili Staropražské písničky. No a pak nám režisér Láďa Vymětal nabídl, jestli bychom nehráli v ABC Natěrače.“
Vy jste to vzali, kolik repríz jste odehráli?
„Padesát. A měli jsme na rozdíl od jiných představení vyprodáno. Po padesáti reprízách v ABC nám řekli na shledanou. Tak jsme to vzali pod mou agenturu, odkoupili představení a jezdili jsme s tím po republice.“
Takových hereckých dvojic u nás není mnoho…
„To asi ne a samozřejmě více než 20 let je dlouhá doba, takže občas také zabouřilo, zatáhlo se, vznikla nějaká nedorozumění, ale vždycky jsme to překonali. Hraje se nám spolu dobře. Jana je zlato, má neskutečnou energii, je pohodová i do nepohodových věcí…“
Strávili jste spolu možná víc času než se svými partnery?
„To je pravda, kdyby se to sečetlo, tak asi ano. Naštěstí máme oba takové partnery, že je to pohoda, co jim ostatně také zbývá, jsme komedianti a jezdíme.“
Nezdá se, že byste se za označení komediant styděl?
„Vůbec ne, proč!? Jsem komediant. Dřív se jezdilo s koňským spřežením, teď máme auta. Někdy jezdíme na Slovensko také vlakem, a dokonce už i létáme, když hrajeme třeba v Košicích. V Kalichu mám tak pět představení do měsíce a dalších deset na zájezdech po republice. Jak říkám, jsme prostě komedianti, tak jsme pořád na cestách, jako to bývalo kdysi.“
Kalich je pro vás domovskou scénou?
„Ano, je to můj domeček, byl jsem u toho, když se divadlo v roce 1999 zakládalo. Tehdy jsme tady zkoušeli Hamleta, do kterého mě obsadil Janek Ledecký. Zkoušeli jsme a ještě to bylo rozkopané, ještě se rekonstruovalo. Takže jsem tady už 18 let. Máme vyprodaná představení a stali jsme se nejnavštěvovanějším soukromým pražským divadlem.“
A bez dotací.
„To je fakt, což je na jednu stranu docela problém, když jiná divadla dotace dostávají, na druhou stranu nám do toho nikdo nekecá. Kritériem je jen to, aby se naše představení lidem líbila a chodili k nám.“
Rozhovor děláme jen hodinu před večerním představením, máte nějaké herecké rituály?
„Ano, mám takový jeden rituál. Před představením si vždycky někam tak na čtvrt hodiny zalezu, nejčastěji na záchod, a tam si v klidu zopáknu, co mě na pódiu ten večer čeká. Zaplať pánbůh ještě nemusím chodit do divadla s knížkou textů, zatím si je pamatuju.“
Máte v divadle nápovědu?
„Ne, a když přijde okno, tak musíme improvizovat, než to zase naskočí. Nestává se to naštěstí často a Jana mě z toho případně vždycky vyseká.“
Vzpomenete si na nějaký srandovní přeřek?
„Třeba v Natěračovi se nám stala taková věc, kterou jsme tam pak i nechali. Jedna z postav je pan Peach, což se čte Píč. No a Jana měla říct: »A pane Peach, myslíte si, že…« Ale ona k tomu Píč ještě přidala »a«… Já jsem se zarazil a… ona se duchapřítomně zeptala, jak mě má skloňovat. A já na to: Skloňujte si mě, jak chcete, ale hlavně mi neříkejte Pí*a…“
To asi bylo poprvé mezi diváky haló, co?
„Ano, v hledišti bylo hodně živo! Vždycky se snažíme během představení reagovat na publikum. Když už třeba hrajeme a někdo přijde do hlediště pozdě, tak ho slušně pozdravíme. Dobrý večer. Nebo když si jde někdo během hry odskočit, tak se ho zeptáme: Už vás to nebaví? To bývá velké haló, samozřejmě…“
Baví vás ještě pořád takový komediantský život?
„Kdyby mě to nebavilo, nedělal bych to. A je fakt, že se někdy lidi diví, že hrajeme soboty neděle, svátek nesvátek. Nestěžuju si, prostě hraju, můžu pak mít volno třeba v úterý a ve středu. Podle mě by dost lidí nejraději nedělalo vůbec nic, jsou líný, i když práce je dost…“
Máte s tím nějakou osobní zkušenost?
„Přesně tak, máme s Hankou takovou malou kavárničku a sháníme brigádníky. Myslíte si, že jsou lidi? Nejsou! Jedna slečna nám po prvním dnu upřímně řekla, že je od přírody líná a že si našla něco jiného, kde se tolik nedělá. Tak nevím…“
Vy tedy lenoch rozhodně nejste…
„Nejsem línej, ale rád lenoším. Po odvedené práci.“
Jste na sebe tvrdý, co se týče životosprávy?
„Ani ne, trochu se hlídám v jídle, abych se nepřejídal, a trochu se snažím sportovat, ale nemám moc času. Nejradši ze všeho mám plavání v moři, ale takovou možnost nemám zas tak často. Chodím si občas také zahrát golf.“
Dovedete si představit, že půjdete do hereckého důchodu?
„Moc dobře ne. Já ale už fakticky v penzi jsem a důchod, a to si dovedete představit, jak je u divadelního herce vysoký, pobírám. Nedávno nám přidali 500 korun, takže paráda.“
Vyžil byste z důchodu?
„Musel bych vyžít, ale bylo by to těžké. Nikam bych nejezdil a čekal u toho okýnka na poště na příští důchod. Ale vážně, dneska se k tomu hodně lidí staví tak, že dělali celý život, tak chtějí mít pěkný důchod a už nic nedělat. A ono to tak bohužel nejde, na stát se člověk nemůže spoléhat. Jako bych to tušil už před 40 lety. Místo toho, abych se opíjel a kupoval si cigára, tak jsem si začal spořit.“
Takové to spoření pracujících?
„Ano, tak se to jmenovalo, dnes už to má samo sebou úplně jiný název, ale pořád v tom pokračuju, ani nevím, kolik už tam na účtu za těch 40 let mám. Něco k důchodu se tam snad nahromadilo.“
Vy jste ale předvídavý, pane Čmaňo!
(usmívá se) „Už jsem se lekl, že nedojde na mou přezdívku. Vymyslel ji Bolek Polívka. Bylo nám asi 19 a něco jsme zrovna na škole zkoušeli. A Bolek najednou říká: Čmaňo, pojď sem. A Mirek Donutil se Bolka zeptal, proč Čmaňa? A Bolek: Vždyť se podívej, to je celá Janžurová!“
To ale bylo logické zdůvodnění!
„To bylo, každopádně od té doby mi tak všichni moji známí říkají. A mým rodičům také neřekli jinak než staří Čmaňovci a ségře mladá Čmaňová. A když jsem měl holku, tak to byla Čmaňovka.
Podívejte se na reportáž o svatbě Pavla Zedníčka s Hankou Kousalovou:
Chřipková epidemie v celém Česku. A svatba Pavla Zedníčka redakce Blesk
Tady by se hodil pojem " šašek" 
