Média vás poslední dobou hodně kritizují, co se týče zpěvu v show Tvoje tvář má známý hlas. Jak to berete?

„Ani o tom nevím a ani nevím, jaká média máte na mysli… Pravdou je, že téměř všichni moji kolegové mají se zpěvem větší zkušenosti, a pokud jsem této show dobře porozuměla, tak se nejedná o pěveckou soutěž. Já a Mirek Etzler jsme činoherní herci. Dá se říci, že všichni nestartujeme ze stejné čáry.“

Údajně vám hodně pomáhají zvukaři?

„Zvuk se asi trošku upravuje, ale nevím do jaké míry, ale to byste se musela zeptat zvukařů. Moderní mikrofony dokážou pomoct každému hlasu. Nepatrně falešné tóny se dají určitě trochu doladit. Naživo zpívá čistě snad jen Karel Gott, o kterém se to traduje. Na naši obhajobu musím připomenout, že  světové hvězdy mají na živých koncertech minimálně tři vokalisty, kteří jim obzvlášť při choreografiích vydatně pomáhají, a také si občas vylosujeme jiné pohlaví s naprosto odlišnou barvou hlasu.“ 

Vy jste si vyzkoušela v minulé řadě také roli porotkyně, co bylo lepší?

„Musím říct, že to pro mě bylo dost zásadní, protože když jsem seděla v porotě, viděla jsem to jen z vnějšku a byla jsem dost kritická. Teď, když jsem na té druhé straně, vidím, jak se ti lidé k tomu staví, jak trénují, z čeho mají strach a tak. Díky tomu už jsem svou kritiku dost zmírnila.“  

Co pro vás soutěž znamená?

„Vždycky jsou pro mě nejzajímavější ty proměny. Pokouším se toho zpěváka studovat, poslouchám jeho písně, překládám si je. Jsem herec, který se má převtělit do zpěváka. A ti zpěváci jsou většinou sami tvůrci, chtějí písní něco sdělit. To znamená, že se snažím přiblížit osobě, to je pro mě zajímavé.“ 

Diváci vás znají hlavně jako usměvavou Lucii z Ordinace v růžové zahradě, co Lucii teď čeká?

„Lucie bude zažívat tragickou zápletku, která se bude týkat jejího novorozeného miminka. Víc vám bohužel v tuto chvíli říct nemohu.“

Natáčením Ordinace se živíte? 

„To bych asi nezvládla. Společně s divadlem a jinými projekty se uživím. Jsem na volné noze. Jsem svým pánem a nečekám jen na to, zda budu, nebo nebudu obsazená. Jsem energický člověk.“ 

Jak jste se vůbec k herectví dostala?

„Chodila jsem na dramatický kroužek od první třídy a bavilo mě to. Hráli jsme si a zpívali. Osobně jsem spíš introvert, asi jsem tímto způsobem někam utíkala. Musela jsem se spoustu věcí naučit. Třeba to, že ty emoce uvnitř musí člověk dávat ven, protože já to v sobě mám, ale neuměla jsem to ventilovat. Někdo to má naopak, odehraje technicky, ale v sobě to nemá. V rodině ale z branže nikoho nemám.“  

V Ordinaci vypadáte vcelku sebejistě…

„Samozřejmě, to je tím, že tam hraji již několik let. Vím, jaká Lucie je a jak ji mám hrát, takže si to natáčení užívám. Ale jinak si nedokážu ani užít premiéru v divadle, to si užívám až tak při sedmém představení, kdy už se s tou rolí ztotožním. Takže ani Tvář pro mě není potěšení.“ 

Ve filmu k vidění nejste? 

„Já bych hrát ve filmu určitě chtěla. Nevím, čím to je, že se ani na casting nedostanu. V poslední době jsem hodně řešila i osobní problémy, takže jsem za kariérou příliš nešla. Kdybych si ale mohla vybrat, tak nějaký pořádný historický biografický román.“

Osobními problémy myslíte rozvod a tahanice o dceru? 

„Ano, ale o dceři se nechci konkrétněji vyjadřovat.“ 

Dobře, budu to respektovat. Po jedenácti letech jste se teď rozvedla s manželem, ale děti spolu nemáte, proč? 

„Děti jsme neplánovali, a navíc Sofii vyhovuje být jedináčkem, už takhle mě vidí málo, vlastně půlku svého života. Máme střídavou péči. Těžko by si asi zvykala na to, že to málo času dělím ještě napůl.“ 

Velký trend je teď vaření, věnujete této činnosti také svůj čas?

„Jsem vždycky čtrnáct dní bez Sofinky a pak čtrnáct s rodinou. Většinou pozvu ještě rodiče a ségru a neteř a tak a je nás plný dům. A to vařím ráda, považuji tuto činnost za tvůrčí. Já ráda »sloužím«, takže mě baví někoho hostit. Kdybych musela vyvářet denně, tak už to takové potěšení nebude.“ 

A pečete? Podle postavy moc jako jedlík sladkého nevypadáte…

„Peču, ale buchty moc nejím. Dělám třeba tvarohovou bábovku s kustovnicí čínskou naloženou v rumu a tu si dám, protože vím, že je tam více tvarohu než té mouky.“ 

V jídle se nějak hlídáte? 

„Nejím maso, od prosince dělám takový experiment a zjistila jsem, že ho nepotřebuju. Pro ostatní ho upeču, udělám guláš a tak, ale sama si ho nedávám.“ 

Co vás k tomu vedlo? 

„Řekněme, že jsem byla s člověkem, který ho nejedl, tak jsem si řekla, že to zkusím také. Občas si ještě ochutnám omáčku, kde je ta chuť masa cítit. Jím ale ryby, protože Sofinka miluje lososa, tak toho sem tam udělám.“

Popravdě mě napadlo, zda nemáte nějakou poruchu příjmu potravy…

„Myslím, že s anorexií bych toho nemohla stihnout tolik, protože bych neměla energii, a navíc jsem ve znamení Raka a ti rádi jedí. Akorát občas, když točím, cvičím, pak hraju divadlo… tak se prostě nestihnu pořádně najíst a poté si dám už jen něco lehkého, abych nebyla unavená. Když jsem ale v klidu doma, tak si jídlo vychutnám.“ 

Není to na vás vůbec vidět…

„Já se takto cítím dobře, nechci přibírat, protože bych nabrala v partiích, které se mi nelíbí, a to nechci. Mně by prostě vadilo mít na sobě přebytečný tuk. Pravidelně cvičím jógu, ráda běhám. Hlídám si příjem sacharidů. Jím je, ale maximálně do dvou hodin odpoledne, pak už se snažím je nejíst. Maximálně, když jsem na horách a mám za sebou velkou túru, si dám i večer třeba šišky s mákem.“ 

To trochu anorexií zavání…

„Možná na tom něco bude, ale rozhodně nehladovím, takže anorexie bych tomu neříkala.“

A jaké je vaše oblíbené jídlo?

  „Já celkově miluju snídaně. A pak takové obyčejné věci jako brambory s tvarohem nebo chleba s máslem, dopřávám si ho ale jen k snídani. A mám svůj jeden velký hřích, miluju slané chipsy.“ 

Dceru také nějak hlídáte ve stravě? 

„Omezuji jí sladkosti, je u mě jen těch čtrnáct dní, a tak se o to snažím. Jsem v tomhle přísná a ona to ví. Kolikrát jí přijdou kamarádky a ona říká: „To ne, to by maminka nedovolila.“ (smích)

Přišla jste téměř celá v šedé barvě, je to vaše oblíbená? 

„Šedou mám moc ráda v kombinaci s bílou nebo světle růžovou, ona to vlastně není ani barva. Miluju nové věci, ale to bych musela pořád něco kupovat a prát a žehlit a skladovat. (smích) Ale móda jako taková mě baví.“ 

Kdy jste módu začala řešit? 

„Už v době, když jsem byla dítě, jsem chodila do školy o čtvrt hodiny dřív než moje o pět let starší sestra. Brala jsem jí věci ze skříně a ve sklepě jsem se do nich převlékala, to byla velká »úchylárna«.“ 

Fotogalerie
21 fotografií