18°C
Nevadilo vám někdy, že vaše sestra, televizní hlasatelka Marta Skarlandtová, byla slavnější než vy?
„Naopak. Byl jsem na sestru vždy pyšný. Nicméně, pro ni sláva nic neznamenala. Proto jí nechybí. Nejšťastnější je, když přijde mezi lidi, kteří netuší, že byla kdysi populární televizní tváří. Pokud jde o mě, vždycky říkala: »Bratře, ty musíš zestárnout, pak přijde tvůj čas!« Vida, nemýlila se.“
Proč jste toužil být hercem?
„Na rozdíl od sestry, která je bytostný introvert a je nejspokojenější teď, kdy na ni nemíří televizní kamery, já jsem bytostný extrovert a exhibicionista. Od mládí se rád předvádím. Obávám se, že se toho ani věkem příliš nezměnilo. Naštěstí už k tomu potřebuji mít co sdělit.“ (smích)
Kde se ve vás vzala ta odvaha začít s divadlem podnikat?
„Nejlíp mi jako herci bylo vždycky na komorní scéně. Třeba v pražské Redutě. Proto jsem se rozhodl, že si otevřu malé divadlo pro stovku diváků. Měl jsem o něm jasnou představu, kterou jsem konzultoval s Milošem Kopeckým. Pořád slyším, jak mi říká: »Musíte do Ungeltu dostat ty nejlepší herce, najít pro ně ty nejlepší hry a přizvat k nim ty nejlepší režiséry. Teprve až se vám tohle podaří, můžete si vzpomenout na to, že jste herec, a věřte mi, že si s vámi rád zahraji.«“
Což vám tedy bohužel nevyšlo.
„Ano, k tomu nedošlo, Miloš Kopecký zemřel čtyři měsíce po otevření Ungeltu a já sám jsem se k činohře vrátil až po dvacetileté pauze. S dámským triem Regina Rázlová, Jitka Čvančarová a Petra Nesvačilová účinkuji v australské hře Mezi úterým a pátkem. Hráli jsme ji v červenci dvanáctkrát za sebou na Letní scéně Ungeltu vždy před beznadějně vyprodaným hledištěm a měla obrovský úspěch. Už se těším, jak s ní po prázdninách vyrazíme na zájezdy po republice.“
Jakou hodnotu pro vás mají peníze? Máte jich dost, přiměřeně nebo pořád málo?
„Vrátím se opět k Miloši Kopeckému. Říkával: »Peníze jsou oběživo, tak ať obíhaj!« Vidím to stejně jako on. Na penězích nelpím, to bych si neotevřel malou sklepní scénu, ale velké divadlo. Teď jsme si třeba s mým partnerem udělali radost a postavili si ve Vrchotových Janovicích dům z kamene v bretaňském stylu. Je na úvěr. Nezbývá než věřit, že ho splatíme. Dřív než umřu.“ (smích)
Sliboval jste, že se v soukromí konečně usadíte. Už se tak stalo?
„Ano, stalo se. Mám báječného partnera Martina, se kterým žiji devátý rok. Mohu se na něj ve všem spolehnout. To je výhra. Zdraví a spolehlivé partnerství jsou pro mě dnes nejdůležitější. Martin je otcem dvou dcer, má je ve střídavé péči a přiznám se, že i to mi obohacuje život.“
Chyběly vám děti v životě?
„Žil jsem většinu života ve společnosti, která sexuální jinakost nepřijímala. Tajili jsme ji a ženili se. I já jsem se formálně oženil. Neexistovala žádná šance na legalizaci stejnopohlavního partnerství. Natož pak šance stát se rodičem. Dnes je to jiné. Proto jsem se rozhodl po osmiletém vztahu uzavřít registrované partnerství a měl jsem štěstí i v tom, že je můj partner otcem dvou dcer.“
Takže jste se dočkal.
„Vstoupily mi do života přirozenou cestou. Jsem přesvědčený, že sexuální orientace nemá s rodičovstvím nic společného. Můj Martin je skvělý otec a jeho dcery ho milují.“
Co pro vás znamená Marta Kubišová?
„Je to moje nejbližší přítelkyně. Marta náš vztah charakterizuje jako manželství po třiceti letech nebo sourozenectví. Přikláním se ke druhé variantě. Už proto, že i má skutečná pokrevní sestra vnímá Martu Kubišovou jako svou příbuznou. Patří zkrátka do rodiny.“
, než s registrovaným partnerem 
.
