7°C
Vrátila jste se na jeviště jen šest týdnů po operaci srdeční chlopně. Nebylo to moc brzo?
„Ano, dneska vím, že jsem ten návrat trochu uspěchala. Cítím se teď přece jen nějak unavená. Jenže jsem v obou divadlech, kde hraju, slíbila, že se brzy vrátím. V Kalichu mám tři představení, v Národním divadle taky. Cítila jsem za to odpovědnost.“
Prý jste zákrok dokonce chtěla odložit.
„Ano, já jsem původně chtěla jít na tu operaci až po skončení divadelní sezony, abych všechna představení dohrála. To mi ale lékaři nedovolili.“
Začala jste po návratu zrovna náročným představením Audience u královny.
„Mám tu hru moc ráda, ohlas diváků je skvělý, reagují i na jemné narážky, vždycky na tu vzácnou odezvu čekám.“
Vím, že vás reakce publika dojala.
„Diváci mě po operaci přijali neuvěřitelně vřele. Bylo to velice dojemné, přízeň publika mi moc pomohla. Z té já čerpám sílu.“
Měla jste z návratu obavy?
„Ano, nějak jsem si říkala, že nevím zcela jistě, co mě vlastně čeká.“
Pořád ještě neumíte odpočívat?
„Stále se to učím. Ale tak nějak za chodu.“ (smích)
A jak bylo v lázních Poděbrady?
„Nová zkušenost. Jsem zvyklá na svůj stále nabitý program. Když například studuju roli, nepouštím doma ani televizi. A v lázních jsem najednou mohla sledovat televizní program, chodit na masáže, na procházky. Bylo to moc příjemné. Ale stačilo, začalo se mi stýskat po práci.“
Co vás vlastně přimělo na počátku roku zajít za lékařem? Prý dušnost.
„Přesně to nemůžu říct, protože to mohlo být i astma. Mám takový ten dýchací přístroj a trochu jsem zanedbala jeho používání. Neměla bych to ale říkat, protože můj lékař by to moc nerad slyšel.“
O vašem astmatu se skoro neví. Odkdy vás trápí?
„Od počátku 90. let. Hráli jsme tehdy s Miroslavem Donutilem ve hře Židle od Ionesca. Říkám od té doby, že jsem si ho vydřela.“
Víc se mluvilo o vašich zraněních.
„Ano, asi nejhorší bylo, když na mě spadla ta kulisa.“
Zpátky k vašemu srdci. Nebála jste se tak náročného zákroku?
„Ne, lékařům jsem naprosto věřila. Navíc jsem na nějaké obavy ani neměla čas. (smích) Jela jsem do nemocnice vlastně rovnou z divadla. A musím říct, že mi pan doktor tu chlopeň moc hezky ručně obšil.“
Co vás napadlo první, když vás po operaci probudili?
„Jestli ta narkóza něco nenapáchala v mozku. Paměť je pro herce důležitá. Ulevilo se mi, když jsem zjistila, že hlava funguje.“
Před chvílí jste stála na jevišti Divadla Kalich. Zdálo se mi, že na vás něco leze. To asi není moc dobré.
„Není, pokusím se to zvládnout, myslím, že je to nějaká viróza. Proto si taky dávám čaj s medem a citronem. Naštěstí mám před sebou čtyři vzácné dny volna, tak to snad nějak přemůžu.“
Za necelý měsíc vás čekají 75. narozeniny. Jak se těšíte?
„Po pravdě byla bych nejraději, kdyby se na ně úplně zapomnělo. (smích) Asi se to ale nepodaří. Kolega Igor Orozovič se dokonce spletl a poslal mi gratulaci esemeskou přesně o měsíc dřív. Tak jsem ho upozornila, že jsem o měsíc mladší.“ (smích)
Nechtěla byste jako dárek nějaký film napsaný na tělo? Jiřina Bohdalová dostala dojemný příběh.
„To bych teda nechtěla. Potěšila by mě spíš komedie, tu bych brala všema deseti. Moc ráda bych si ještě zahrála v něčem hodně veselém. My si s kolegyní Janou Paulovou, s níž jsme si v představení Sbohem, zůstávám! náramně padly do noty, píšeme společně takovou komedii. Už máme patnáct stránek a bude to opravdu zábavné!“
Vaše staré komedie se v televizi stále reprízují.
„Víte, měla jsem opravdu štěstí na filmové komedie. A je mi líto dnešních mladých hereček, že nemají takové příležitosti, jako jsem měla já.“
A podíváte se občas na své starší komediální výstupy?
„Ano, když je čas. Musím se pochlubit, že díky roli královny Alžběty, kterou jsem si pro sebe hodně studovala ze starých záběrů a fotek, jsem docela pronikla do tajů internetu. Už třeba běžně používám youtube. Našla jsem tam i tu naši scénku Včera, dnes a zítra s Felixem Holzmannem.“
Nenapadlo vás napsat knížku? Vaše paměti by šly určitě na dračku.
„Bohužel na to nemám čas.“
Pořád jmenujeme tu nemilosrdnou veličinu. Nemyslíte, že už je čas, abyste se naučila myslet taky sama na sebe?
„Je. Ale bojím se, že to se už nikdy nenaučím!“
