14°C
Podkrovní byt ve vilové čtvrti Brna. „Zítra odlétám, a všichni najednou ještě něco chtějí,“ vymačkává telefonní hovor vystudovaná právnička, která po revoluci vybudovala úspěšnou realitní firmu. Pak ale odletěla na Seychelské ostrovy. Měla to být obyčejná dovolená, jenže tehdy se v ní něco zlomilo. Došlo jí, že život, který žije, ji nedělá šťastnou. A rozhodla se k radikálnímu kroku: Postupně ukončila byznys v Česku, opustila tehdejšího partnera a na ostrovy v Indickém oceánu se odstěhovala. Našla tam klid, objevila v sobě literární vlohy a potkala životní lásku.
Těšíte se tam?
„Život mě naučil, že když se člověk moc těší, je pak zklamaný. Řekněme tedy, že se asketicky těším, Bohumile.“
Tak mne napadá – jak vás mám oslovovat? Sylvo, nebo občanským jménem?
„Zůstaňme u Sylvy. Já ty dva světy – umělecký a civilní – zatím důsledně odděluji. Pro čtenáře a v umělecké kariéře jsem spisovatelka Sylva.“
Jak se Sylva zrodila?
„Když jsem dokončila první román, zhruba dvacítka mých přátel se po přečtení shodla, že bych ho měla vydat. Rozhodla jsem se, tehdy zrovna na procházce hřbitovem v německém Wiesbadenu, že si na tamních náhrobcích vyberu spisovatelské jméno a příjmení. A protože se trochu vyznám v numerologii, jméno jsem stvořila tak, aby optimálně zaplnilo numerologickou mřížku. Vzniklo tak pět možných variant a já se svých přátel zeptala: Pod kterým jménem si představujete spisovatelku? Všichni do jednoho odpověděli: Pod Sylvou Lauerovou.“
Zajímavé převtělení.
„Mám jich za sebou už několik. Ne že bych pokaždé použila nový pseudonym, ale život jsem radikálně změnila už několikrát.“
Proč?
„Dokážu rozpoznat a využít šance, které »běží« kolem, a chytnout je za pačesy. V podstatě už od puberty. Hledala jsem dobrodružství a změnu, a kdykoliv se vyskytlo něco inspirativního, přínosného a zajímavého, šla jsem do toho. Ať už to byl historický šerm, modeling, meditace, studium a praktikování jógy (mimochodem jedno z mých nejhezčích období), nebo teď psaní. Ale také jsem osm let intenzivně podnikala, tomu jsem obětovala všechno. Vlastně každé přijaté výzvě obětuji všechno. A baví mě to, naštěstí jsem nikdy nelitovala.“
Ničeho?
„Ne. Dokonce ani toho, že zatímco se mé kamarádky vdávaly a rodily děti, já budovala firmu. Co k nám má přijít, to přichází a my to jen musíme vidět, Bohumile.“
Sylvo, mám z vás správný dojem, že si jdete poměrně tvrdě za svým?
„Přes mrtvoly jsem nešla nikdy, mým krédem je Slušnost především. Ale připouštím, že některými svými rozhodnutími jsem mohla ublížit, zejména mužům. Jenže setrvávat v zahnívajícím rybníčku partnerského vztahu pod heslem Hlavně neublížit? Ne! S tím úzce souvisí i můj odchod na Seychely, opustila jsem tehdy i partnera. Ale neměli jsme vůči sobě žádné závazky, až na ten fyzický.“
Počkejte, psychický závazek tam nebyl?
„Měli jsme se rádi, ale když dnes hovořím o lásce, tedy o vztahu mezi mnou a manželem, pak je neporovnatelná. Ta dnešní je stoprocentní. A já tehdy opustila tak 23% lásku.“
To víte dnes. Ale jak jste to vnímala tenkrát?
„Nebolelo mne to. A když rozchod nebolí, vztah už je mrtvý. Tenkrát na ostrovech jsem si uvědomila, že život, jak ho žiji, není šťastný a že šťastný není ani můj partnerský vztah. A rozhodla se k zásadní změně.“
Jak dlouho jste spolu tenkrát byli?
„Dva roky. Nikdy předtím jsem neměla příliš dlouhé partnerské vztahy.“
Jste tak náročná?
„Je náročné, když chce člověk svou vysněnou lásku? Podle mě je to právo každého z nás. Věřím, že každému je určen »osudový partner «, a já jsem ho potkala. Poznala jsem jej tak tři měsíce po přestěhování na ostrovy.“
Čím vás okouzlil?
„Nejdříve svěžím humorem, lehkostí a jistou drzostí, dalo se odhadnout, že je to chytrý a vtipný mužský. Později, když jsme spolu hovořili delší dobu, jsem zjistila, že je navíc i nesmírně laskavý, což ho tak výrazně odlišuje od všech mých předchozích mužů.“
Na ostrovech jste našla lásku a také v sobě objevila literární sklony. Co je impulzem k tomu sednout a napsat knížku, notabene tak provokativní?
„U prvního románu jsem nepřemýšlela o tom, nakolik je provokativní. Dělalo mi radost ho psát, v podstatě jsem ani netušila, že ho vydám. Do světa jsem jej pustila až na radu svých přátel, a jak předpověděla jedna z mých známých, změnilo mi to život. To u thrilleru Otrok, jedné z mých dalších knih, už jsem šla v tématu a popisu scén úmyslně na hranu. Byla jsem zvědavá, co všechno ještě čtenářská veřejnost akceptuje.“
A co jste zjistila?
„Že téměř všechno.“
Nenapsala jste jen knihy erotické, nicméně právě ty jsou nejviditelnější. Sex volíte proto, že se obecně dobře prodává?
„Kdyby v tom byl kalkul, pokračovala bych druhým dílem Hračky, e-mailů s dotazem, jak příběh pokračuje, jsem po vydání dostala opravdu hodně. Ale kdepak, já sedla a napsala náročnou religiózní poezii pro pár jedinců.“
Nicméně poslední knížkou jste se vrátila k sexu. Tedy – ona se jmenuje Sexy strategie, ale o sex tam tolik nejde.
„Přesně! Sexy strategie je o ženském sex-appealu a o taktice a péči o kvalitní vztah mezi mužem a ženou.“
Při čtení jsem měl pocit, že jste se to v ní rozhodla mužům nandat.
„Chyba! Víte, kolikrát v textu stojí, jak moc vás milujeme? Všiml jste si toho, Bohumile?“
Sylvo, já vám z té vaší knihy něco ocituji:„V soukromí se muž často projevuje jako velmi špatně domestikovatelné zvíře.“„Takové zvířátko je přece strašně roztomilé...“ Nebo: „Moudrá žena se směje vtipům svého muže, byť by byly sebehloupější.“
„Byť by byly, Bohumile.“
A také: „Každý samec, který se do vás zamiluje, se k vám přesně v tom okamžiku zapisuje do kurzu převýchovy, jen o tom ještě neví.“
„A je tam snad někde, že muže nemám ráda?“
Navíc podle žebříčku vašich potěšení z vašich internetových stránek jsou muži až za barokní hudbou, žirafami, hrochy, želvami a anglickými buldoky! Tak mi neříkejte, že nemáte muže na háku.
„Nemám. V žádném případě.“
Tak jinak – opravdu si myslíte, že je nutné si muže ve vztahu přetvořit, protože to jsou zvířátka, která ani nenajdou nic v lednici, jak též píšete?
„Vy se nám smějete, že neumíme hledat v mapách, my si děláme legraci z toho, že neumíte hledat v lednici. Já to v knížce zlehčuji jenom proto, že skutečné problémy v lásce jsou vážná věc. Snažím se s humorem a nadsázkou navádět ženy k tomu, aby své muže milovaly a byly diplomatické. Protože moudrá žena, která umí s mužem zacházet, dosáhne mnohem více než žena zlá a hysterická.“
Zkusíte to ukázat na konkrétním příkladu?
„Dejme tomu, že byste měl »nechtěně« vedle vašeho trvalého vztahu nějakou miniaférku a žena by vám na to přišla. Přál byste si, aby vám doma dělala každodenní hysterické scény a ze života peklo, nebo byste ocenil, kdyby to přešla a v devadesáti vám řekla: »Já jsem ti na to tenkrát přišla, ale nic jsem na sobě nedala znát. Dál jsem se k tobě chovala hezky, pečovala o sebe, abych se ti líbila, a ono tě to za dva tři roky přešlo, pak bylo vše už jen úžasné.« Tak co byste si vybral?“
Takže moudrá žena toleruje směšné aférky svého muže?
„Bohumile, teď to zase směřujete někam, kde by se vám to líbilo mít. Já všem ženám, které na aféru svého muže přijdou, zkrátka radím: Uklidněte se a odpovězte si na jednoduchou otázku: Co chcete? Současný pohodový vztah jako dosud? Fajn, tak pro to ale také musíte něco udělat. To znamená zachovat klid a sledovat cíl. Mávnout nad tím rukou, chovat se ke svému muži, jako by se nic nestalo a vy o ničem nevěděly. Protože pokud svému chlapovi doma začnete dělat peklo, bude o to víc utíkat do náruče milenky a jí rychle dojde, že by si ho mohla ukrást pro sebe. Kolik vztahů už bylo takto zničeno kvůli bezvýznamným úletům.“
Myslím, že teď jste u mnoha mužů dramaticky stoupla v ceně.
„To netvrdím jen já, i věhlasní psychologové doporučují: Neřešte to. To je diplomacie i vůči sama sobě.“
To se lehko řekne. Jenže to vědomí, že její milovaný byl v ložnici s nějakou jinou…
„To je samozřejmě bolestné, ale hlavně neříkejte v ložnici! Tomuhle sebemrskačství, kdy si ženy představují, kde, co a jak přesně její partner dělal a jestli to bylo stejné jako s ní, je třeba se důsledně bránit, nikam to nevede!“
Říkáte tolerovat. Bezmezně?
„Všechno má své hranice. Pokud se muž začne chovat jinak než dříve, je hrubější, přestává mluvit, téměř nechodí domů, vyvolává hádky, vymlouvá se, proč se nechce milovat, pak je třeba to řešit. Nejprve klidnou domluvou – co se děje, jestli se dá najít rozumné řešení. Obvykle je to ale přece tak, že vy muži povětšinou dobře dokážete odlišit hlavní a vedlejší vztah, navíc milenky rafinovaně maskujete.“
Dalo by se říci, že i slušně?
„No, slušně… Řekněme, že kulantně mlčíte a snažíte se, aby to váš hlavní vztah neovlivnilo. Pokud ale na dlouhotrvající nevěru žena přijde a nechce o partnera přijít, lze využít jeho slabiny.“
A to?
„Zcela alibisticky jako zástupce ženské poloviny říkám: Muž je tak trošičku, lehounce – a to lehounce zdůrazňuji – zbabělé stvoření. Samozřejmě jsou mezi vámi i hrdinové, ale vy muži, Bohumile, veskrze neradi cokoli řešíte. Velké hádky? Rozebírání, výslechy, tisíce řečí? Ne! Hlavně klid! Nic neřešit. To je negativní vlastnost, kterou my ženy můžeme pozitivně využít.“
Ptají se vás ženy, jak mají jít s tím svým mužem do postele, když vědí, že se miloval s nějakou jinou?
„Řeknu něco provokativního: Moje milé, než s vámi začal partner chodit, byl také ještě před nedávnem »v jiné ženě« – a tenhle fakt akceptujete. Tak v čem je rozdíl? Předpokládejme samozřejmě, že muž je moudrý a chrání se. Hovoříme o psychologické stránce věci.“
Začínáte mi být čím dál sympatičtější. I když tu převýchovu vám stejně neodpustím.
„Já si samozřejmě nemyslím, že je možné muže převychovat. Ale kultivovat ano. Problém vidím v tom, že žena je od přírody zvyklá spíše ustupovat. Pokud tedy nebude protipůsobit onou kultivací partnera, stane se – a děje se tak v mnoha vztazích – že z původního padesátiprocentního »vztahového prostoru« jí zůstane jen dvacet procent a skoro o všem bude rozhodovat muž. Jestliže bude žena muže od počátku kultivovat, ponechá vztah vybalancovaný, vyrovnaný.“
To vnímám jako hájení si vlastního prostoru.
„Hájit si svůj prostor vidím jako pasivní, defenzivní přístup. Zato ve slově kultivovat vnímám přístup aktivní.“
A jak balancujete váš vztah s manželem? Jak jste se vzájemně ovlivnili?
„Určitě hodně. Muž mne zklidnil a já do našeho vztahu přinesla temperament, hravost, schopnost radovat se.“
Kolik času spolu vlastně trávíte?
„Když jsme spolu, tak 24 hodin denně. Ale pak se třeba měsíc dva nevidíme.“
Jak odluku prožíváte?
„Každý den si po netu píšeme, posíláme fotky, mluvíme spolu.“
Nemáte strach, že by vám za ty dva měsíce mohl na Seychelách zvlčet?
„Ale to víte, že mám!“
A jak s tím bojujete?
„Nebojuji. Ani s tím, ani proti tomu. Snažím se být stále vyváženě příjemná. Ale je pravda, že když se za ním vrátím na ostrovy po delší době, je díky svým mužským přátelům – jak my ženy říkáme kumpánům – takový drsnější. Při vulgárních, ryze mužských vtipech ho upozorním, že nejsem kreolský rybář, ale jeho žena, a když chce se mnou vehementně rozebírat detaily pozadí kolemjdoucí krásky, zastavím ho slovy: Haló, já už jsem TADY!“
Jen abyste jednou neodjela zase někam na dovolenou a on se pak nedivil, že už jste jinde…
„Bohumile, můj nový sen je žít na Novém Zélandu. Ale tenhle se mi asi nesplní, protože pro mého muže je to příliš daleko. A láska k němu je pro mne už mnoho let číslo jedna."
Koukám, že v tom Brně je už druhá s podobnými názory. První byla Monyová a jak skončila? Pokud by něco podobného napsal chlap, tak je "šovinista a sexistické prase". Tomu se říká rovnost pohlaví?
A spisovatelka určitě není, to její "dílko" je k ničemu. 
