S jakým cílem jste šel do StarDance?
R. Osička: „Hlavně jsem chtěl, abych měl dobrý pocit, že jsem udělal všechno pro to, abych uspěl. A třeba by mě mrzelo, kdyby se přede mnou umístil někdo, kdo tomu zdaleka tolik nedal a bral to jen jako srandu. A také jsem chtěl, abychom uspěli kvůli Romance, ta si to určitě díky své píli a talentu zaslouží, nechtěl jsem jí to moc kazit.“
Váhal jste, když jste od ČT dostal tuhle nabídku?
R. Osička: „Věděl jsem, že nejsem žádný tanečník, tak jsem krátce zaváhal. Ale nakonec jsem si řekl, že právě proto je to velká výzva. Navíc takových nabídek už v životě asi moc nedostanu.“
Je na vás vaše trenérka Romana přísná?
R. Osička: „Určitě ne, je trpělivá, poradí, pochválí, ale i opraví, co dělám špatně. Je to s ní fakt v rovnováze, kdyby mě pořád jen sekýrovala, byl bych z toho smutný a nebavilo by mě to. Takhle je to paráda.“
Oba pracujete a trénujete až večer, musí to být pořádná zabíračka!
R. Motlová: „To tedy ano, chodím samozřejmě jako každý normální pracující člověk na osm hodin do práce, ještě mezitím učím děti, taneční, sama trénuju, a pak se teprve večer připravujeme s Rosťou.“
R. Osička: „Já samozřejmě také pracuju, dělám kondiční a boxerské tréninky a vedu také už deset let boxerský oddíl BC OSA v BBC fitness centru. Vedle toho také maluju, už jsem měl tuším 18 výstav, občas i něco z toho prodám. No a maluji i StarDance, už mám jeden obraz hotový a pak na konci ze všech udělám výstavu.“
Vidím, že jste ve formě, takže asi obavy z toho, že to nezvládnete fyzicky, jste neměl?
R. Osička: „To ne, jen jsem měl trochu obavy, aby mně neodešla kolena, která mám dost poznamenaná sportem, ozývá se mi při zátěži také rameno a loket, ale zatím to jde. Mám také zničený kotník na odrazové noze, opět z boxu, tak mně povolili v soutěži výjimku a mohu soutěžit v botách na nízkém podpatku.“
R. Motlová: „Podpatek je 4 cm vysoký, je poměrně úzký a každý člověk i bez zranění má extrémní problém se stabilitou. Vyžaduje to hodiny a hodiny tréninků. A tady bohužel máme velmi málo času…“
Podle vytrénovaného Rosťova těla usuzuji, že na sobě pořád hodně pracuje…
R. Osička: „Zdaleka už ne tolik jako dřív, tak 20 procent někdejší intenzity tréninku, mám už svoje léta, už zas tak moc vysportovaný tělo nemám.“
R. Motlová: „To není pravda, Rosťa je krásnej chlap!“
No vidíte, Rosťo, jaký jste fešák v očích takové fešné tanečnice….
R. Osička: „Jasně… Jo a ještě aby těch handicapů nebylo málo, tak mám už hodně dlouho zablokovaný krk, což mě fakt dost omezuje, beru na to prášky, masáže…“
R. Motlová: „Každý večer ho masíruju!“
To ale začíná být zajímavé!
R. Osička: „Pozor, masíruje mě jen tady nahoře, krk (směje se). Nicméně s takhle zablokovaným krkem tancovat, trhavé pohyby, nic moc. Nedá se ale nic dělat, musím to překonat, kostky jsou vrženy. Nesmím na to myslet, to bych stejně jako v ringu dostal na frak a předem by to bylo prohrané.“
Jak vnímá Rosťa při tanci hudbu?
R. Motlová: (usmívá se) „Myslím, že se to hodně zlepšuje…“
R. Osička: „Je, ta je hodná… Špatně, vnímám spíš kroky partnerky, s tím se snad umím docela ztotožnit.“
Využívá Rosťa při tanci svých boxerských kroků?
R. Motlová: „Tanec a box, to jsou úplně jiné pohyby, těžiště je jinde, boxerské pohyby nemůže nijak využít, ale samozřejmě že se podvědomě do boxerského postoje staví, nemůže za to. Takže se z toho snažíme udělat přednost.“
R. Osička: „Tanec, to je úplně o něčem jiném…“
Dostala jste do trenérské péče dost syrový materiál, Rosťa nebyl nikdy žádný tanečník…
R. Motlová: (směje se) „Problém je v tom, že se nemůžeme věnovat tanci od základů, není čas, ale je to sportovec, takže je ochoten dřít do úmoru a chce se naučit. Pro tanec je samozřejmě super, že je Rosťa hrozně temperamentní, divoch!“
Osička: „Jo jo, býval jsem divoch, to už je ale pryč…“ (směje se).
Romana Motlová se jde převlékat na trénink, dál si už povídám jen s Rosťou Osičkou.
Uměl jste vůbec nějaký tanec, než jste přišel do StarDance?
„Vůbec, ani jeden. Jsem takový nemehlo, ale kdysi dávno, asi v 15 letech, jsem to na jižní Moravě rok zkoušel ve slováckém kroužku. Chodil jsem v kroji, tančil polku a valčík, ale je fakt, že mi to nikdy nešlo… O to lépe mi šlo víno, to mi šmakovalo, byl jsem prostě vždycky žíznivý kluk.“
Tak žíznivý, že jste byl později jako dospělý chlap schopný denně vypít i tři litry vína?
„To není daleko od pravdy, i takové časy jsem zažil, měl jsem pořád žízeň.“
Jak jste zvládal intenzivně trénovat a zároveň nasávat?
„Prostě to šlo. Byl jsem třeba celý týden v lihu, trénoval jsem přitom a vyhrával zápasy. Ale samozřejmě že jsem si tím ublížil, tělo nemělo šanci se regenerovat, byl jsem prostě samorost a tohle rozhodně nebylo dobrý.“
Alkohol vlastně byl i u vašeho průšvihu, který vás stál další kariéru. Co se tehdy vlastně stalo?
„Boxu se věnuju od 13 let, měl jsem docela úspěch, dostal jsem se do reprezentace a narukoval jsem do Dukly Olomouc. Vzali mě jako armádního sportovce. Byl jsem tam pět let a pak to přišlo.“
Porval jste se?
„Tak nějak. Měl jsem tehdy jet na mistrovství Evropy. A šel jsem takhle s dvěma kamarády, malíři, po pražském Václaváku, měli jsme dost vypito. Když jsme procházeli kolem Alcronu, vidíme takovou lepou děvu… A ten můj kámoš Jirka Stejskal ji plácl po zadku a řekl, že namaluje její portrét. Nějak se to semlelo, z Alcronu vyběhli nějací borci. A začalo se to mlátit. Pak tam přišel nějaký náhodný chodec, který dělal důležitého… a já jsem ho cvakl, jednu jsem mu napálil. Šel k zemi, KO. Ještě jsem ho křísil.“
Pak přijeli policisté…
„...a zjistili, že jsem armádní sportovec, voják. Odvezli mě na civilní záchytku, pak vojenskou, a to byl velký průser. Navíc byl v té době zrovna sjezd KSČ, takže mimořádná událost… a bylo vymalováno. Degradovali mě z poručíka na praporčíka a dostal jsem doživotní distanc. Pak to tedy snížili na rok a půl.“
Pokusil jste se potom navázat ještě na úspěšnou kariéru?
„Ano, ale už to nešlo, dělal jsem kiksy. Vždycky jsem byl technický boxer, ale po pauze jsem se rval, chtěl to něčím dohnat, ale nešlo to. Něco málo jsem ještě vyhrál, ale už to nebylo ono.“
V době své největší slávy jste byl prý strašně přetížený, moc zápasů, moc tréninků....
„Ano, pořád mě hnali do zápasů, vyhrával jsem turnaje, byl jsem totálně přetrénovaný... A já sám byl takový blázen, že jsem třeba vzal na záda manželku, 60 kilo, a běžel s ní na zádech z Karlína na Vítkov, 505 schodů... to byl trénink!“
Během roku a půl distance se pak asi ještě prohloubila vaše žízeň…
„Samozřejmě že jsem nepil vodu nebo mléko. Byla to síla, přidal jsem v pití ještě víc a všechno šlo pak do háje. Ale pak jsem se uklidnil, v podstatě najednou.“
Jak jste to dokázal?
„Myslím, že to varování přišlo ze shora, nějaký náznak, že tohle nesmím, že jsem tady proto, abych ještě dělal něco dobrýho a nepromeškal to kvůli chlastu. Povedlo se, srovnal jsem se… Mám náplň života, trénuju kluky box, sháním jim i sponzory, cítím se užitečným.“
Stal se z vás abstinent?
„To ne, ale všeho si dám s mírou, trochu vínka pro chuť a dost, chci vnímat svět střízlivě.“
Vyděláte si tréninkem a malováním na slušné živobytí?
„Nestěžuju si, není to tak zlé. Samozřejmě že výdaje nejsou malé, platím hypotéku, dcera studuje a také jsem se před šesti lety rozvedl. A jak jistě víte, žádný rozvod není hezký a také výhodný…“
Jak dlouho jste byl ženatý?
„Dvacet roků, tak se stalo… Rozfoukal to vítr…“
A co nová láska?
„Je to stále těžší a těžší, jak člověk stárne, už bych se asi bál do něčeho bezhlavě skočit, kdepak. Ale jak říkám, jsem spokojený. Mám rád toho nahoře a on mě má snad taky rád, to je hlavní.“
