„Radko, je to důsledek nenasytnosti lidské mysli. Nevidím tak do problematiky politické, abych odborně soudil proč, kdo, nebo co za to může. Spíše mě zaráží vlna nesolidarity a nepodloženého strachu z lidí v krizové situaci.

Snažím se v těchto věcech nazírat z vlastního, zúčastněného úhlu pohledu, tedy, co kdyby se to stalo nám? Sedím si takhle doma a najednou mám z domu jen půlku a zbytek ulice nikde. Patrně bych sebral své nejbližší a nejpraktičtější věci s sebou a snažil se zmizet z pekla. Kdybych měl štěstí, po strastiplných dnech bych se ocitl v Evropě, o níž vím, že je pro nás bezpečná, ovšem já, mí blízcí a má touha po přežití, se cestou sem stala problémem.

Nikdo mi moc nevysvětluje proč. Jen mě buďto nikam nepustí, tak spím na ulici, na což jsem za posledních pár týdnů už naštěstí zvyklý, nebo mi seberou zbytek peněz, mobil a šoupnou mě do sběrného, ehm, tábora. Co mě šokuje nejvíce, je strach, který ze mě lidé zde mají. Je jasné, že se s podobně prchajícími chlapy (jsme přeci jen hlavami rodin) časem naštvem, když je naše čekání nekonečné a vysvětlení nesrozumitelné.

A co mě tak rozčiluje? Fakt, že jsem byl dříve taky člověk a válka, kterou jsem nezavinil, mě onoho statusu zbavila (společně s mnoha jinými aspekty jako například zdraví, majetek, důstojnost) ba co hůře, já sám jsem se stal tím, co válku představuje a táhne ji s sebou. Kde je však prostor pro můj příběh? Lidé zde se bojí o svou práci a haní mou víru, aniž by o ní věděli víc, než z titulků novin. I ve mně budí hrůzu náboženský fanatizmus. Zabíjení a hlad mých dětí. Nikdo se však neptá, neboť nejsem člověk, ale problém.

Tudy vidím cestu já, nejprve řešit člověka (zajímat se, soucítit, sdílet), potom politiku (na tu si najímáme zodpovědné, co tomu rozumí). Radko, ať je každej den dnem Míru, T.“