Jaká byla dnes škola?

„Nic moc, nejraději mám úterky, to máme jen čtyři hodiny a jedna z toho je tělocvik. A vůbec nemám rád pondělky, po víkendu je to otrava. Ale máme zase dvě hodiny výtvarky a to zas tak strašné není.“

V jakém předmětu jsi nejlepší, kde všechny porazíš?

„V tělocviku, kde hrajeme florbal. Nehraju ho tak často, oproti fotbalu, který mám nejraději a který každý den trénuji. Hraju obránce za Spartu a nejvíc obdivuju Messiho, který hraje za Barcelonu. Jednou bych chtěl být fotbalista a hrát taky za Barcelonu. Maminka by byla ale raději, kdybych si vybral Itálii, je blíž.“

Taky jsi často na natáčení seriálu Ordinace v růžové zahradě. Jak dlouho už tam hraješ?

„Začal jsem, když mi bylo pět let, neuměl jsem ani číst. Baví mě to. Nejvíc si povídám s Danou Morávkovou a Honzou Čenským, který mě učí sprosté vtipy, ale ty vám nemůžu říct. Mamka mě pak hubuje, a navíc si je už nepamatuju.“ (směje se)

S kým je v seriálu největší legrace?

„S Honzou, říkám mu Čéňa a o pauzách si kopeme nebo hrajeme ping-pong. Dokonce mi říkal, že vypadám jako jeho syn. Že jsem mu hrozně podobný, když byl v mém věku. Je to můj druhý taťka.“

Co tě bavilo nejvíc natáčet?

„Největší legrace byla, když jsme tam hráli fotbal. Kluci to moc neuměli. Dobré taky bylo, když jsme měli kuchtit palačinky a já měl celou kuchyni zašpinit a posypat moukou. Hrál jsem to tak hezky, že mi do oka šplíchlo syrové vejce a to ve scénáři nebylo. A taky mě bavilo natáčet to, že jsem hrál opilého. Do lahve s whisky mi nalili čaj a do lahve od vína rybízový džus. Na druhou stranu mě moc nebaví učit se texty, to je hrozný! Je toho hodně a musím si to pamatovat.“

A když jsi ještě neuměl číst, jak ses je učil?

„S Lenkou; říkám jí, že je to moje starší ségra. Je ale z herecké agentury a stará se o mě. Vozí na natáčení, pomáhá mi se učit texty, vysvětluje, proč a co mám hrát. Proč si to ten Toník myslí a co na to říkám zase já. Dokonce jsme si vymysleli takovou bodovací hru.“

Bodovací hru?

Za každou repliku, kterou řeknu správně, dostávám bod. Za tu špatnou mi zase jeden strhne, tak jsem si musel dávat pozor. Rád soutěžím, tak mě to hodně bavilo. A taky jsem jednou zachránil natáčení.“

Co se stalo?

Honza Čenský se mnou točil a spletl si při natáčení jména. Místo Zdena, kterou hraje Dana Morávková, řekl Marta. Byla to poslední klapka a už chtěli jít všichni domů. Šel jsem pak za panem režisérem, že to Honza řekl špatně. Hrozně mě pochválil, že jsem si toho všiml.“

Kamarádi ve škole nevyzvídají, co se bude v seriálu dál hrát?

„Ne, nezajímá je to. Docela mi vadí, když se cizí lidi ptají a poznávají mě. Taky se trochu stydím. Hodně toho mám na fotbale, když někam přijedeme hrát, tak mě tam hodně lidí poznává a chtějí se třeba se mnou vyfotit, ale mně to přijde strašně divný.“

Těm lidem to třeba udělá radost. Jsou rádi, že tě vidí na vlastní oči.

„To mi mamka taky říkala, tak jsem jí řekl, že bych mohl být takovým dobrým andělem a pomáhat víc. Tak jsem nějaké penízky, co jsem vydělal, poslal jednomu malému chlapečkovi, který měl leukemii. To mi přijde lepší než se s někým vyfotit.“

To je krásné! Vidíš, že i hraní má své výhody, i když ti to někdy přijde jako otrava.

„To jo.“

Tvoje sestra Emička taky hraje. Už jste se někdy před kamerou potkali?

„Točili jsme spolu ve filmu Přijde letos Ježíšek?, ale vůbec jsem tam neměl hrát. Zastoupil jsem původního kluka, který tam byl obsazený.“

Pomáhal jsi jí na natáčení jako velký brácha?

„S textama, protože ještě neuměla číst, a do toho taky hodně šišlala. Pořád říkala: Pčíde letos Ježíšek? To bylo dobrý.“

Vím, že za chvíli budeš mít narozeniny. Co by sis k nim přál?

„Ferrari, elektrický kartáček na zuby, lego, narozeninovou oslavu a takový kolo, které se natáhne a roztočí se. Viděl jsem to v televizi.“

A na co ty se v televizi nejraději díváš?

„Na Griffinovy, Bořiče mýtů, Hvězdnou bránu, Simpsonovy, tam bych si rád zahrál. Byl bych žlutej a třeba bych se potkal s Homerem.“

Třeba tě namalují jako slavného herce nebo fotbalistu. Co bys chtěl víc?

„Fakt? Tak to raději jako fotbalista.“

Za pár dní bude Den dětí, slavíš ho?

„Moc ne, ale něco bych mohl dostat, viď?“

Určitě! Třeba se ve škole nebudete muset ten den učit.

„Jo?“

Ty budeš ve škole asi pěkné kvítko.

„Ne ne. Jsem hodný. Nejsem žádný třídní šašek, nedělám žádnou legraci. Stane se mi něco, když neřeknu nic o těch poznámkách?“

Poznámkách?

„Takže poznámek mám jenom dvě stránky, ale mám docela štěstí. Na druhou stranu jsem reprezentoval naši školu ve fotbale, tak se to tak trochu vynulovalo. Protože mám moc hodnou paní učitelku.“

Když nejsi ve škole, na natáčení ani na fotbale, co máš rád?

„Když nemusím nic, nejraději jezdím na skateboardu a koloběžce. Naposledy jsem si pěkně nabil nos. Jel jsem na koupaliště a měl na sobě jen pantofle. Mamka sice říkala, že v nich nemám jezdit, jenže to dopadlo tak, že jsem pěkně boural. Ale nebrečel jsem.“

Musíš na sebe dávat pozor. Kdyby se něco stalo, tak bys nemohl hrát.

„Hm, to je pravda, ale já bych to zvládl.“

Očima autorky:

Pozornost Lukášovi opravdu nedělá dobře, když jsem za ním přijela do školy, hodně se styděl. Prvních dvacet minut skoro nemluvil, focení nepatřilo taky k jeho představě o super zábavě. Nakonec jsem ho ale udolala. Rozpovídal se, začal blbnout a předvedl se jako pěkný rarach.

Jeho největší zábavou bylo křičet do diktafonu a sledovat, jak jeho hlas rozkmitá křivku. Je to zkrátka dítě, které občas místo hraní venku jde hrát před kameru, a tak ho vychovává i maminka. Drží ho nohama na zemi, aby nezblbnul.

Fotogalerie
7 fotografií